Na dubnovém summitu 2011 byla přijata další opatření, která reagují na dluhovou krizi v některých členských zemích eurozóny. Původně se hovořilo o rozšíření Paktu stability a růstu a o tzv. Paktu konkurenceschopnosti, jak byl již dříve navržen Německem a Francií. Nakonec byl představen Pakt euro plus. Jedním ze základních cílů tohoto nového Paktu je nejen najít systematická řešení současných nerovnováh v eurozóně, která jsou ovšem víceméně omezena na nerovnováhy v případě rozpočtů, ale také prohloubit koordinaci hospodářských politik, která se ve světle současné krize ukazuje jako nedostatečná. Cílem tohoto článku je nejen představit dokument Pakt euro plus, ale především kritický pohled na tento Pakt a to z různých úhlů pohledu.

Pakt euro plus podstatně navyšuje míru spolupráce v oblastech hospodářských politik a činí tak dosti restriktivním způsobem. Je zde na první pohled patrná inspirace Německem, které se snaží i tímto nástrojem svůj typ hospodářské politiky prezentovat jako optimální. Již před rokem se Německu podařilo de facto ovládnout agendu summitu G20 v Torontu. Důraz na fiskální konsolidaci (Němci již několik let před tím schválili ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu) se střetl s americkou vizí pokračujících stimulů. Návrhy Spojených států ale nezískaly širší podporu. Uvědomme si, že německá hospodářská politika se již několik let řídí určitými specifiky, které se sice na první pohled mohou jevit jako úspěšné, mají ale svá vlastní závažná omezení:

• ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu
• vnějšně orientovaný růst (hlavní tahoun německého růstu je čistý export)
• stagnace, resp. reálný pokles mezd, tj. „konkurenceschopnost“ cestou mzdové deflace.

Hlavním cílem Paktu je tedy posílení koordinace hospodářských politik a sice v zájmu konkurenceschopnosti a konvergence. K Paktu se mimo všech členských zemí eurozóny připojilo i Bulharsko, Dánsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko. Text přímo uvádí, že „tento pakt se primárně zaměřuje na oblasti, které spadají do národní kompetence a jsou klíčové pro zvýšení konkurenceschopnosti a vyvarování se škodlivých nerovnováh.“

Pakt je postaven na čtyřech základních pravidlech:

1. Pakt je v souladu a bude posilovat existující prvky ekonomického řízení v EU (např. Evropa 2020, Evropský semestr, Pakt stability a růstu atd.). Konkrétní závazky plynoucí z Paktu budou zakotveny v Plánech národních reforem a ve stabilizačních programech. Velice zde posílí pozice Komise, která bude implementaci těchto závazků sledovat.
2. Pakt je zaměřen na ty oblasti, které jsou zásadní pro podporu konkurenceschopnosti a konvergence. Soustředí se na ty akce, kde je doposud hlavní odpovědnost národních států. Společné cíle v jednotlivých politikách (viz dále) budou dojednány nejvyššími představiteli země, přičemž členské země mohou těchto cílů dosáhnout vlastním typem (mixem) hospodářské politiky.
3. Každý rok budou uskutečňovány přesné národní závazky. Jednotlivé členské státy budou hodnoceny, budou srovnávány mezi sebou a vůči svým hlavním strategickým partnerům. Navíc, členské země musí projednat se svými partnery zásadní ekonomické reformy, které by mohly mít spillover efekt, a to dříve než budou projednány.
4. Pakt plně respektuje integritu jednotného trhu.

• podpora konkurenceschopnosti
• podpora zaměstnanosti
• přispívat nadále ke stabilitě veřejných financí
• posílit finanční stabilitu

Na jedné straně je na tomto místě dokumentu sice zdůrazňováno, že konkrétní opatření k dosažení daného cíle jsou plně v kompetenci a odpovědnosti daného státu, na straně druhé se uvádí, že postup ke stanoveným cílům bude sledován na bázi celé řady indikátorů. Pokud nějaká země bude mít problémy v určité oblasti, bude se muset zavázat k řešení těchto problémů v daném období.

K podpoře konkurenceschopnosti Pakt uvádí:

Pokrok v této oblasti bude založen na mzdách, vývoji produktivity a potřebě konkurenčního přizpůsobení (adjustment). Speciálně bude sledován soulad mezd s produktivitou práce, jednotkové pracovní náklady budou porovnávány v čase, s ostatními zeměmi v eurozóně a také u hlavních obchodní partnerů. Pakt upozorňuje, že jednotkové pracovní náklady se budou porovnávat nejen za celou ekonomiku, ale i za jednotlivé sektory a ještě v rozlišení na obchodovatelný a neobchodovatelný sektor. Je zde zároveň jedna z interpretací deficitů běžného účtu, který je pozorovatelný u všech zemí skupiny PIGS — vysoké a trvalé nárůsty pracovních nákladů mohou zničit konkurenceschopnost. V této části Pakt dále nabádá k přehodnocení mechanismů tvorby mezd, míry centralizace při vyjednávacím procesu, včetně indexace. Dále jde o zdůraznění signalizační funkce vývoje mezd ve veřejném sektoru pro sektor soukromý, uvolnění podmínek v chráněných odvětvích, zlepšení vzdělávacích systémů, zlepšení podnikatelského prostředí především pro malé a střední podniky.

K podpoře zaměstnanosti:

Pokrok v této oblasti bude založen na mírách dlouhodobé nezaměstnanosti a nezaměstnanosti mladých a na míře účasti na trhu práce. Dosažení tohoto cíle je již mnohem méně specifikováno, než v případě konkurenceschopnosti a sice je nutné provést reformy trhu práce k podpoře tzv. „flexicurity“ - dánský model pracovního trhu, který se tímto ocitl v postavení „vzorového“ modelu pro členské země eurozóny a spojuje v sobě slova „flexibility“ a „security“ - aplikovat celoživotní učení a také provést daňové reformy, které sníží zdanění práce, aniž by ovšem poklesly celkové daňové příjmy.

K zajištění udržitelnosti veřejných financí:

Zvlášť je uvedena nutnost zjistit udržitelnost důchodů, zdravotnictví a sociálních dávek. Hodnocení tohoto cíle bude založeno na indikátorech, které měří zda je úroveň dluhu udržitelná právě vzhledem k důchodovému systému, zdravotnictví a systémů sociálních dávek a dostatečně bere v úvahu demografický vývoj.

Reformy, které by tuto udržitelnost měly zajistit, jsou např. napojení důchodového systému na demografický vývoj (např. napojení věku odchodu do důchodu s věkem dožití), či omezení možností odchodu do předčasného důchodu, či politika cílených podpor pro zaměstnávání pracovníků starších 55 let.

Členské země jsou zároveň povinny fiskální pravidla aplikovat do národní legislativy. Členské státy si sice budou moci „zvolit“ způsob implementace, ale přímo je uvedeno, že implementace musí být dostatečně závazná a trvalá (např. ústavní zákon!). Přesná formulace je opět v kompetenci národního státu, ale musí zajišťovat fiskální disciplínu jak na národní, tak na nižších úrovních.

K zajištění finanční stability:

Je bezesporu zvláštní, že právě finanční sféře, která je i podle mainstreamových ekonomů zodpovědná za krizi, je věnován tak malý prostor a indikátory jsou formulovány velice vágně a obecně — což je skutečně v silném kontrastu vůči precizním formulacím u jednotkových pracovních nákladů. Zde Pakt konstatuje, že budou prováděny pravidelné přísné bankovní zátěžové testy. Bude se dále sledovat výše soukromého zadlužení bank, domácností a nefinančních firem.

Mimo čtyři specifikované cíle, je dále uvedeno, že pozornost bude také věnována koordinaci v oblasti daňové politiky. V Paktu se dočteme, že přímé zdanění zůstává v národní pravomoci, nicméně členské země se zavazují k diskusi o daňových otázkách (boj proti daňovým podvodům a proti daňovým únikům). Formulace jsou zde mnohem opatrnější než u předchozích částí, hovoří se o vytvoření společného základu daně z příjmů právnických osob.

Kritika

Kritika Paktu euro plus je vedena z různých pozic. Pro přehlednost je možno je shrnout takto:

• Pozice obhajující nezastupitelnou suverenitu státu při rozhodování o zásadních ekonomických otázkách.
• Radikální pozice, které jsou v evropském měřítku zastoupeny např. odbory (ETUC)
• Občanská, demokratizační pozice, která částečně navazuje na první i druhou, ovšem z více politického než ekonomického úhlu pohledu.

Než nastíním kritické výhrady z těchto tří uvedených úhlů, je potřeba poznamenat, že v případě tak zásadního dokumentu, jakým Pakt euro plus je, je velice nešťastné, pokud je — jako v případě ČR — používána primitivní dichotomie mezi těmi, kteří jsou vždy a za všech okolností pro evropskou integraci, a mezi euroskeptiky. Domnívám se, že je potřeba se důkladně podívat na obsah daného dokumentu, přičemž je nutné rovněž si definovat, co je nebo není českým národním zájmem (což v ČR klasicky absentuje). Pak je možno vést důkladnou debatu nad jednotlivými ustanoveními a návrhy bez zbytečných a dehonestujících nálepek „huráevropanství“ nebo všeobecného skepticismu k integraci jako takové.

Suverenita

Zastánci ekonomické suverenity státu jsou někdy automaticky zařazeni mezi euroskeptiky — v českém prostředí by pak Václav Klaus mohl být jejich představitelem. Skutečnost je ovšem komplikovanější.

Povšimněme si velice rozporuplné pozice české pravice, která se snaží skloubit, dle mého názoru nekompatibilní, neokonzervatismus s neoliberalismem. Na jedné straně tedy přijímá ekonomickou globalizaci jako přirozenou (nadnárodní firmy, spekulace atd.) a klade důraz na nezasahování státu, na stranu druhou chce řešit dopady těchto politik pouze v rámci národního státu. Rozpojuje tedy ekonomickou stránku věci (globální charakter) a politikou (čistě národní charakter). Postoj Václava Klause je nicméně v tomto ohledu konzistentní: odmítal jakoukoliv podporu exportu, systém investičních pobídek apod.

Je tu ovšem druhá stránka mince, která se přímo týká tzv. deficitu demokracie, o kterém se v rámci EU hovoří již velmi dlouho. Výše zmíněné politiky jsou v řadě případů velice citlivé záležitosti — jmenujme např. politiku mzdového vyjednávání, či reforem trhu práce. V případě, kdy se jaksi technokraticky předpokládá, že Komise je schopna určit ten „správný“ vývoj — ne snad přímo, ale ukazateli a indikátory státy de facto k této politice posune, pak je snad oprávněné se ptát, do jaké míry hovoříme o suverenitě státu v ekonomické oblasti. Kritici mohou namítat, že v éře globalizace je ekonomická suverenity státu (ať již fiskální či monetární) pouhou iluzí, a to především u takových zemí jako je otevřená, malá ČR, přesto ale jsou političtí reprezentanti voleni převážně na základě ekonomických částí programů svých politických stran.

Ve chvíli, kdy je stanoveno, co je správné a co je potřeba implementovat, taková volba ztrácí i svůj manifestační charakter a stává se víceméně nesmyslnou. Suverenita státu je omezena ne jen de iure v rámci integračního seskupení, ale i de facto v rámci praktické hospodářské politiky. Volby v rámci národního státu se stávají ještě vyprázdněnějšími — už se ani nepředstírá, že by se mohlo rozhodovat v rámci národního státu, protože hlavní parametry jsou nastaveny Komisí a výběr státu (a jakékoliv zvolené reprezentace) je jen a pouze omezen na to, jak dané parametry implementovat.

Signifikantní je právě otázka daní. Na jedné straně je pochopitelné, že Německo kritizuje dumpingově nízké daně Irska (12,5 %), na straně druhé to byla právě struktura daní a jejich výše, která dříve jasně odrážela preference obyvatel. Technokratické rozhodování — a tím už přecházím k druhému proudu kritiky — je v posledních desetiletích až příliš často spjato s neoliberalismem a s jeho politikou přizpůsobení se globalizaci jako určité fatalitě, kde názor a preference občanů nehrají žádnou roli. Jak bylo navíc zmíněno v úvodu, Pakt euro plus byl zásadním způsobem ovlivněn německou hospodářskou politikou. To je mimo jiné dobře viditelné na následujících bodech:

• Důraz na jednotkové mzdové náklady při zajišťování konkurenceschopnosti. Němci očividně považují svou cestu mzdové deflace, kdy německý wage share (neboli podíl mezd na HDP) klesá jako druhý nejrychlejší po USA, a kdy německé reálné mzdy klesly o 4,5 % v období 2000-2009, za hodnou následování.
• Na to navazuje silná pozornost u zemí s deficity běžného účtu — což odpovídá kategorii PIGS. Žádná pozornost už ale není věnována druhé straně mince — zemím s vysokými přebytky běžného účtu a tomu, jak bylo těchto přebytků, které se dále odrážejí v kapitálových tocích, dosaženo. Je to ústup od vyrovnané, keynesiánské pozice, která se objevila v prvních summitech G20, k opětovné stigmatizaci strukturálně slabších zemí, které jsou navíc znevýhodněny povahou eurozóny jako takovou.
• Tlak na udržitelnost sociálních výdajů apod., a to takový, až se zmiňuje dokonce ústavní zakotvení. Není možné zde nevidět jasnou inspiraci německým ústavním zákonem o vyrovnaných rozpočtech. Zároveň si povšimněme, že tlak je činěn na výdajovou stránku, a jen okrajově se celkově zmiňuje strana příjmová, přičemž o hlavních únicích příjmů států — daňové ráje a vnitrofiremní ceny, které používají nadnárodní firmy, nemluvě o převodech zisků a dividend — v celém dokumentu nenajdeme ani slovo.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.