Když včera večer předával prezident republiky státní vyznamenání Milanu Knížákovi, pousmál jsem se nad otázkou, jaké že jsou jeho zásluhy o stát? Připadalo mi to jako devalvace ocenění, které by se mělo dávat po velmi důsledné úvaze. Jak se asi cítil Karel Šiktanc, ptal jsem se. Myšlenková nitka mne však dovedla k něčemu důležitějšímu. Vzpomněl jsem si, že je stále ještě říjen a že se mělo více diskutovat a připomínat to, co se stalo před dvaceti lety. V Hostivaři byl zvolen prvním předsedou Občanského fóra Václav Klaus. Kdysi jsme škodolibě říkali, že u čeho stane Václav Klaus v čele, to se rozpadne či rozdělí. Předseda Občanského fóra = rozpad tohoto hnutí. Předseda vlády = rozdělení Československa. Předseda Občanské demokratické strany = její rozdělení a odchod poloviny poslanců k Unii svobody. Nyní stojí v čele státu, tak doufejme, že se nic mimořádného nestane. A rovněž věřím, že nestane v čele Evropské unie…

Potěšilo mne, že Jiří Pehe o Václavu Klausovi napsal knihu. Jelikož jsem byl na Slovensku a podporuji víceméně jedno jediné knihkupectví v Olomouci, neměl jsem čas si ji zatím koupit. Učiním tak dnes. Zvláštní je, že se zatím nikdo nepokusil o Klausův životopis či analýzu, obojí by bylo velice důležité. Knížka Petra Havlíka Klaus a ti druzí, která vyšla před léty, bílé místo neodstranila. Přitom Václav Havel se několika životopisů i pokusů o interpretaci jeho díla dočkal. Pravda, některé jej až příliš adorovaly, jiné zase velmi kritizovaly. Ale i u těch nejkritičtějších, které mnohdy Havlovu osobnost snad až záměrně křivily, jsme dostali možnost přemýšlet o východiscích jeho postojů a názorů. Samozřejmě, Václav Havel je osobnost nepochybně zajímavější a významnější než Václav Klaus, ale i tak bychom myšlenky a činy současného prezidenta měli více analyzovat. Časopisecké a novinové polemiky nestačí. Proto je dobré knihu jednoho z našich dvou tří nejlepších politických analytiků přivítat.