Když včera večer předával prezident republiky státní vyznamenání Milanu Knížákovi, pousmál jsem se nad otázkou, jaké že jsou jeho zásluhy o stát? Připadalo mi to jako devalvace ocenění, které by se mělo dávat po velmi důsledné úvaze. Jak se asi cítil Karel Šiktanc, ptal jsem se. Myšlenková nitka mne však dovedla k něčemu důležitějšímu. Vzpomněl jsem si, že je stále ještě říjen a že se mělo více diskutovat a připomínat to, co se stalo před dvaceti lety. V Hostivaři byl zvolen prvním předsedou Občanského fóra Václav Klaus. Kdysi jsme škodolibě říkali, že u čeho stane Václav Klaus v čele, to se rozpadne či rozdělí. Předseda Občanského fóra = rozpad tohoto hnutí. Předseda vlády = rozdělení Československa. Předseda Občanské demokratické strany = její rozdělení a odchod poloviny poslanců k Unii svobody. Nyní stojí v čele státu, tak doufejme, že se nic mimořádného nestane. A rovněž věřím, že nestane v čele Evropské unie…

Potěšilo mne, že Jiří Pehe o Václavu Klausovi napsal knihu. Jelikož jsem byl na Slovensku a podporuji víceméně jedno jediné knihkupectví v Olomouci, neměl jsem čas si ji zatím koupit. Učiním tak dnes. Zvláštní je, že se zatím nikdo nepokusil o Klausův životopis či analýzu, obojí by bylo velice důležité. Knížka Petra Havlíka Klaus a ti druzí, která vyšla před léty, bílé místo neodstranila. Přitom Václav Havel se několika životopisů i pokusů o interpretaci jeho díla dočkal. Pravda, některé jej až příliš adorovaly, jiné zase velmi kritizovaly. Ale i u těch nejkritičtějších, které mnohdy Havlovu osobnost snad až záměrně křivily, jsme dostali možnost přemýšlet o východiscích jeho postojů a názorů. Samozřejmě, Václav Havel je osobnost nepochybně zajímavější a významnější než Václav Klaus, ale i tak bychom myšlenky a činy současného prezidenta měli více analyzovat. Časopisecké a novinové polemiky nestačí. Proto je dobré knihu jednoho z našich dvou tří nejlepších politických analytiků přivítat.

Již několik let si občas poznamenávám některé Klausovy výroky, velice často si protiřečí. Bez jakéhokoliv zardění dokáže v den vstupu České republiky do EU říci, že se v několika následujících letech zhorší životní úroveň většiny Čechů. Když však zaznamenáme její bezprecedentní zlepšení, růst HDP, mezd a snížení nezaměstnanosti, po několika letech prohlásí, že to, jestli náš vstup do EU byl pozitivní, či nikoliv, zjistíme až mnohem později. Největší Klausovou schopností není protiřečit si, nýbrž schopnost provokovat. Ačkoliv jde v některých případech za hranici vkusu, leckdy dokáže vzbudit debatu, která se nakonec ukáže jako velmi plodná a užitečná. Klaus, Jakl a Weigel si z ní většinou nic nevezmou, protože jejich komunikace je jednosměrná, ale pro nás smysl má.

V čem se však Václav Klaus zhoršuje, jsou jeho projevy. Ten včerejší, pokud si jej pečlivě pročteme, je směsicí moralistních apelů, o nichž hovořil nesčetněkrát. Věta — „Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes — takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě — sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji měli.“ — snad hovoří za vše.

Když se dívám na říjnový tisk, volba předsedy Občanského fóra se připomínala velmi málo. Přitom Václav Klaus nechtěl Občanské fórum zničit, pouze si přál, aby se transformovalo v pravicovou stranu. No řekněte, když včera hovořil o utahování opasků, není to až příliš symbolické?