Druhé kolo prezidentské volby se blíží a oba kandidáti a jejich příznivci dělají všechno možné pro to, aby mnohé odradili od toho dát jim hlas, možná od volby vůbec.

Miloš Zeman a jeho příznivci se uchylují k nízké, osobně ponižující argumentaci s xenofobními a nacionalistickými podtóny. Zvlášť bizarní a odpudivé na tom je, s jakým nasazením se v tomto směru angažuje stávající prezident a jeho rodinní příslušníci. Z tábora Karla Schwarzenberga zase zaznívá nesnesitelně jednostranná a kýčovitá agitka, přetvářející jeden z mnoha politických střetů v zásadní souboj Dobra se Zlem, demokracie s totalitou.

Mnozí jako by se vrátili do dnů revoluční pohádky, chtěli by znovu zažít tu nelomenou jasnost a jednoduchost světa. Je v tom velký díl úniku z reality. Dnešní nadšení příznivci „knížete“ možná už za pár dní zjistí, že nad jejich Dobrem, Pravdou a Láskou zvítězila skutečnost vybrakované, vytunelované, seškrtané demokracie. Snad si uvědomí, že ne Miloš Zeman, ale Miroslav Kalousek přemohl jejich vysněného prince.

Třeba to ale dopadne jinak. Dnešní Zemanovi přívrženci, například z řad veteránů partajní politiky obou opozičněsmluvních stran, možná už záhy zapláčou nad tím, že jejich reálnou politiku opět porazila chiméra mravnosti, slušnosti, dokonce jakési noblesy a vznešenosti. Snad si uvědomí, že to byli oni, vždy věrní, modří či oranžoví straníci, kdo této chiméře léta dodával potravu a nenechal ji zajít na úbytě.

Realita není nic triviálního; patří k ní nejen „tvrdá“ ekonomická data, nejen sociální situace, ale i skutečnosti natolik neuchopitelné, prchavé a „měkké“ jako jsou osobní sympatie, estetická či morální kritéria, touhy a naděje. Mnozí lidé se svým lístkem vhodí do urny i část sebe sama, svého rozhořčení či nadšení, projekce svých vlastností do osoby svého kandidáta.

Přesto je trochu zvláštní a nečekané, co se právě teď kolem nás děje. Přátelé ruší svá virtuální i skutečná přátelství, dlouholetí spolupracovníci si nemohou přijít na jméno. Namísto problémů současnosti ožívá minulost, nedávná i ta vzdálená, kterou už pamatuje málokdo. Polarizace společnosti na dva tábory přispívá k pocitu, že se děje něco skutečně zásadního, že se právě teď píší dějiny velkými písmeny.

Přitom jsou to jen další volby. Dokonce volby druhého či až třetího řádu. Nerozhoduje se v nich o velké porci skutečné moci, dokonce ani o porci střídmé. Prezidentské pravomoci sice nejsou zanedbatelné, ale celkově vzato jsou velmi malé. Ve hře je mnohem víc moc symbolická, ve hře je vlastně především to, v jaké atmosféře, s jakou melodií v pozadí se budou odehrávat skutečné střety o naši současnost a budoucnost.

To není málo. Rozhodně je to dost pro to, poctivě ještě jednou zvážit všechna pro a proti a jít volit. I kdyby to měla být volba jen o maličko menšího zla. I kdyby to měla být volba ryze taktická, volba hlavy proti srdci. I kdyby to měla být volba nejistá, volba se skrytou či zjevnou pochybností.

Najdou se ale určitě i takoví, kteří do poslední chvíle nedokážou přesvědčit sebe sama, že jedna z alternativ je méně špatná než druhá. K volbám nepůjdou nebo vhodí do urny bílý, oranžový či jakýkoli jiný lístek. Tento postoj bude uvážený a zaslouží si úctu jako jakékoli jiné svobodné, občanské rozhodnutí.

A pak se volební místnosti uzavřou, spočítají se, vyhlásí, oslaví a okomentují výsledky. Zjistíme, že se toho zase tolik nezměnilo. Budeme o jednu drobnou demokratickou zkušenost bohatší. Snad nám to pomůže lépe rozhodovat o tom, co je v naší moci, prožívat svůj život skutečně politicky, jako tvořivou a aktivní součást jediného celku, společnosti. A hlavně zůstat lidmi, otevřenými pro druhé, i pro ty s odlišnými názory. Vždyť jsou to jen volby.