S každým dalším nespanilým potácením prezidenta Zemana na hranici ústavnosti se ozývá alespoň část levice s tím, že „toto není levice“, ba s pokusem o vtip na toto téma přišel i Roman Joch. Neblahé postavení Jiřího Dienstbiera, Vladimíra Špidly a Bohuslava Sobotky v jejich vlastní straně je jasným signálem ČSSD, že být moderní levicí nehodlá.

Na rozkol ukazují i disentní stanoviska Mladých sociálních demokratů a Idealistů.cz (klubu MSD) k Zemanově vládě. Do předčasných voleb se to nezmění a zrychlené sestavování kandidátek a programu dá - jako v každé jiné straně - šanci spíše protřelým stranickým štikám než někomu, kdo se ve straně teprve etabluje.

Toto vše jsou důvody „bezdomovství“ levicového liberála v ČR, v podobném duchu je nesen nespočet článků, nejznámější z pera Jiřího Pehe. Ten také letmo zmíní Stranu zelených, letmo proto, že vše je odbyto poukazem na vládní angažmá.

Souhlasím s tím, že bylo nešťastné - byť prosto skandálů srovnatelných i s ČSSD - a také za něj byla strana v roce 2010 jasně potrestána. A taky se strana za těch několik let dost změnila. Chápu, že zklamání je velké, ale předkládám důvody na druhou misku vah. Mou tezí je, že zelení jsou nejlepší volbou pro levicové liberály v ČR a důvody vidím nejméně čtyři.

Zelený program: ne školnému, ano sociálnímu bydlení

Otřepaná poučka, že se nevolí podle programu, předpokládám, u této části voličstva neplatí. Kdokoliv se, byť letmo, podívá do programu zelených, poměrně snadno najde levicová témata. Platí to u programu z roku 2010, soudě dle diskuse uvnitř strany a veřejně publikovaných názorů jejích členů bude letošní volební program ještě více doleva. Příklady? Definitivní opuštění školného již bylo deklarováno během studentských nepokojů a změna programu jde tímto směrem též.

Strana také po komunální zkušenosti klade větší důraz na podporu bydlení, včetně sektoru sociálního bydlení (příkladem budiž Praha 2, Opava a Praha 3). Ve spolupráci s Platformou pro sociální bydlení prosazují zelení legislativní zakotvení tohoto sektoru. Toto říkám nerad, ale nalevo od středu bych si na neexistenci homofobních a rasistických „hlášek“ vsadil snad jen u zelených.

Zelení lídři: pestří, ale zelení

Na podzim minulého roku proběhl volební sjezd, na kterém se utkali o křeslo předsedy Martin Bursík a Ondřej Liška. Bursík prohrál a stal se až druhým místopředsedou, první místopředsedkyní je Pavla Brady (ta právě zaváděla v Opavě sociální bydlení). Systémem jednoho přenosného hlasu bylo navoleno předsednictvo (předpokládaný úspěch měl Matěj Stropnický, překvapením byla Dana Kuchtová), které svou pestrostí pokrývá všechny proudy ve straně.

V ČR na to nejsme zvyklí, ale toto je jedno z poučení, které si zelení odnesli z vlády - demokracie je sice pomalá a pestrost neznamená vždy soulad, přesto se obcházet nemá. O současném předsednictvu tedy nelze říci, že je „napravo“. Nejvíc by to asi platilo o Martinu Bursíkovi, ale ten se - dle veřejně dostupné docházky na předsednictvo - vedení strany moc neúčastní.

O „ohlasu“ českých pravicových idejí také svědčí Bursíkův marný pokus prosadit ve straně jednoduché antikomunistické usnesení proti KSČM. Pro zajímavost, zadavatel tohoto podnětu, Radan Večerka, již ze strany odešel. Primitivní antikomunismus se u zelených nenosí. Ostatně, celé jaro kolovaly dohady o tom, zda se Bursík snaží o založení vlastní strany, nemálo lidí v zelených by to uvítalo. Nestalo se tak.

Souboje zelených (nejen) s ČSSD na komunální úrovni

Hodně by toho mohlo být napsáno o soubojích zelených a ČSSD na komunální úrovni. Vezmu si dva příklady, a to z Prahy 6 a Prahy 7. Je to smutné, ale se skokovým zvýšením nájemného (rychlá deregulace), tlakem na privatizaci (již jen mála) bytového fondu na Praze 6 aktivně přichází právě ČSSD, konkrétně doktor Stupčuk. Jeho návrh vyvolal dnes již legendární zastupitelstvo, kam přišlo na dvě stovky rozhořčených občanů a jejich odpor nezmírnilo ani přesunutí bodu na konec schůze.

Pokud jde o Prahu 7, tam se občané snažili vyvolat referendum o nákladech na stavbu nové radnice. Anabáze překonávání překážek svorně stavěných ODS a ČSSD byla popsána Kateřinou Menzelovou na České pozici dostatečně. Dobré je, že referendum nakonec bylo a tlak na snížení ceny této stavby byl úspěšný.

Člověk může pochybovat, že ČSSD na národní úrovni dělá levicovou politiku, na lokální úrovni je to bohužel jasné. A to jsem nepopsal zlatá léta vlády ČSSD a ODS v Praze. Poche...Hulínský...Březina. Asi nic pro levicového liberála, ne?

Radikální demokracie uvnitř strany

Profesor Milan Zelený nedávno na blogu popsal krizi stranictví v ČR. Je to docela přesné, ovšem do té doby, než vypneme televizi a uvědomíme si, že strany jsou v naší zemi i mimo Poslaneckou sněmovnu. Příkladem budiž zelení a piráti. Přes rozdíly v programech a odlišné zkušenosti těchto stran je přinejmenším jedno spojuje - volný stranický režim, vnitřní demokracie. Část veřejného mínění je za to trestá, neboť prý nejsou profíci, kteří táhnou za jeden provaz.

Zelený správně píše, že úporná snaha o jednotu strany vede k otupování názorů, držení huby a krok. Pravda, v tom zelení nikdy nevynikali a soudě dle osobností ve straně (i spřízněných mimo stranu) toto nehrozí.

Pojistkou jsou také nové stanovy strany (zde velmi zapracoval tým kolem Matěje Stropnického), řády odborných sekcí a jiná pravidla, která zajišťují to, že ve straně nelze „válcovat“ oponenty prostým sjednáváním hlasovacích většin. Vzhledem k tomu, že zeleným se mezi stranami mimo PSP ČR celkem daří předkládat věcné návrhy a získat aspoň občas i pozornost médií, nelze říci, že demokracie by stranu paralyzovala.

Druhá šance pro zelené? Proč ne?

Minulost vládního angažmá opravdu změnit nejde, ale je nedůstojné člověka myslícího, aby to byl věčný argument. Být se zelenými „rychle hotov“, to jistě lze, ale považuji to za intelektuální lenost a nedůslednost. Pokud by totiž stejným metrem levicový liberál měřil všem, byla by jeho volba jednoduchá: nejít k volbám vůbec.

Ve volbě mezi ČSSD, SPOZ, KSČM a Stranou zelených by ty výše uvedené důvody měl alespoň zvážit. Jít volit zelené znamená dát druhou šanci, nejít volit tyto volby znamená dát první velkou šanci populistickým projektům, kteří si své voliče s pomocí peněz a amerických poradců prostě koupí. Levicoví liberálové mají koho volit, budou-li chtít.