Přínosem kroužkovacích iniciativ je, že posilují zájem veřejnosti o politiku. Těžko však říct, jestli politiku mění k lepšímu. Úvahy nad tím se obvykle odbývají zmínkou, že voliči ODS roku 2010 sice vykroužkovali Ivana Langera, ale zato nešťastně poslali do Sněmovny „rebela“ Jana Floriána. O žádných zevrubnějších rozborech úspěšnosti kroužkování nevím.

Je pravda, že nejnovější iniciativa předkládá mnohem propracovanější vodítko, než je prostinká rada zakroužkovat posledního. O to víc otázek však probouzí. Doporučený způsob výběru kandidátů totiž působí dost zvláštně.

Začíná to už seznamem autorů „osobních referencí“, o něž se doporučení voličům opírají. Přiznávám se, že třeba ze slovního spojení „idealistická mládež“ mi naskakuje husí kůže. I kdybych ale svůj pocit překonal, potřeboval bych zjistit, kdo a jak oddělil „idealistické“ členy Mladých sociálních demokratů od „neidealistických“ (jejichž názory zřejmě iniciativa pokládá za irelevantní).

Ostatní skupiny, z nichž osobní reference vzešly („Masarykova demokratická akademie..., Oranžový klub či autorský okruh Deníku Referendum“), máme podle všeho pokládat za idealistické skrznaskrz. Jenže na základě čeho? Způsob výběru těch, na jejichž doporučení mám dát, na mě nepůsobí příliš transparentně.

Prazvláštně vypadá i přísná symetričnost volebních doporučení: dvě ženy a dva muži z každého volebního kraje. Snahu upozornit na političky, v ČSSD většinou upozaďované, můžeme jen uvítat. Ale proč iniciativa doporučuje vždy přesně tolik osobností, kolik lze kroužkovat? Co když volič některou z nich odmítá? Nebylo by lepší doporučit jich víc, aby si z nich bylo možné vybrat? Jako by iniciativa nedůvěřovala zkušenosti a inteligenci voličů...

Téměř u všech kandidátů navíc dosud chybí „stručné a výstižné zdůvodnění výběru“ (jak minulý týden v DR podotkl Filip Outrata). Pokud se už někde objevilo, vyvolává rozpaky. Například u středočeské kandidátky Zuzany Moravčíkové najdeme dlouhý rozhovor, plný instantních mouder jako „lidé Vám musí věřit, že chcete hájit jejich zájmy“ nebo „je... nutné změnit klima ve společnosti“.

Nejvíc na pováženou však je širší kontext. Dosavadní kroužkovací iniciativy se prezentovaly jako občanské. Naopak Volím ČSSD. A budu kroužkovat! je, neklame-li mě paměť, první takováto výzva, která vzešla z nitra některé politické strany. Důvody jsou zřetelně vidět i zvenčí: když primátor Ostravy vůbec nedostane šanci stát se poslancem, naznačuje to, že mezi legalitou a legitimitou výběru kandidátů zeje v nynější ČSSD propast.

Rada kroužkovat na moravskoslezské kandidátce číslo 13, 23, 26 a 30 je tedy srozumitelná, ale přesto zaráží. Pokud významní členové ČSSD tvrdí (navíc krátce před vyhranými volbami!), že by voliči měli takto razantně zasáhnout do standardně sestavených kandidátek, naznačují, že vnitrostranická demokracie vede ČSSD špatným směrem.

Je tedy strana vůbec zralá na vládní angažmá? Koneckonců Vladimíra Špidlu před devíti lety z pozice premiéra také smetl tlak zevnitř strany.

Nevím, nakolik se ČSSD od té doby změnila. Zjevné ale je, kolik sil jí tehdy i dnes bere zápas s přízrakem jménem Miloš Zeman. Vysvítá to kupříkladu ze sloupku v DR, ve kterém Jakub Patočka, jeden ze signatářů kroužkovací výzvy, bagatelizuje zvěsti o „odepsaném Sobotkovi“.

Všimněme si už Patočkova způsobu vyjadřování: expresivní formulace jako „roztodivní ,znalci‘ politiky se světáckým pomrkáváním“ naznačují, že se autor snaží přesvědčit mimo jiné sám sebe.

Jinde zase zarazí, s jakou suverenitou Patočka dělí svět do dvou znepřátelených táborů: „Každý, kdo... škodí volebnímu výsledku ČSSD, je ať už bezděčným nebo vědomým spojencem Miloše Zemana a Michala Haška.“ Pokud „idealistická“ část ČSSD uspěje ve volbách, budou její příslušníci v tomto černobílém nálepkování pokračovat?

Především ale nechápu, proč by se „naprostá ztráta smyslu pro míru, pokud jde o Miloše Zemana“ měla projevovat v názoru, že Zeman „tu jmenuje či nejmenuje profesory, tu si dle své libovůle určuje velvyslance, a tu si pověřuje, koho chce, sestavením vlády“. Vždyť prezident už tohle všechno udělal a jasně říká, že vytčeným směrem hodlá pokračovat.

Zeman také jednoznačně prohlásil, že při jmenování premiéra může přihlédnout k počtu preferenčních hlasů. Poznámka na webu kroužkovací iniciativy, že se ze Sobotkových preferencí prý jen „dělá nesmyslně téma“, se tedy míjí s politickou realitou.

Iniciativa Sobotku staví do schizofrenní situace, a to hned nadvakrát: vyslovuje mu podporu, ačkoliv zároveň prohlašuje, že Sobotka tuto podporu nepotřebuje; a nutí jej podporu odmítnout, protože kdyby ji přijal, ukázal by, že svou stranu nemá pod kontrolou.

ČSSD jsem nikdy nevolil, ale vždycky jsem ji ctil jako jeden z pilířů (byť vachrlatý) českého politického systému. Vážím si i všech, kdo usilují o onu idealističtější sociální demokracii. A rozhodně si nemyslím, že je Miloš Zeman všemocný. Ale snažit se Zemana oslabit hlasem pro ČSSD mi připadá velmi riskantní. Ať už s kroužkováním, nebo bez něj.