Před týdnem jsem se svým nejmenším synem navštívil kozí farmu, kterou spolu se svým mužem provozuje kamarádka a kolegyně z časů Literárních novin, Marta Čapková. Přijeli jsme právě včas, abychom viděli, jak se dvacítka koz shání z pastvy a jak se chystá dojení.

Kozy shromážděné do chlívku už nedočkavě a s jistou dychtivostí přešlapovaly, neboť věděly, co je čeká. Hugo s Martou to mají vymyšlené náramně. V kozí stáji zbudovali kromě chlívků a ohrádek, v nichž jejich stádo nocuje, i jakýsi krmelec. Je to kumbálek s vyvýšeným pódiem uzavřeným dřevěnou mříží, v níž je osm otvorů právě tak dost velkých, aby tudy kozy mohly prostrčit své hlavy.

A prostrkují je s živelnou náruživostí. Za otvory jsou totiž nachystané kyblíčky s nalámanými suchými rohlíky a chleby. „To je, jako když je vezmeš do cukrárny,“ glosuje úprk koz za pamlskem Marta. Jenomže jakmile skončí přetlačovaná a každá z koz má hlavu pěkně prostrčenou v jednom z otvorů a z kyblíčků se ozývá spokojené chroupání a mlaskání, Hugo zaklopí kozám nad krkem závoru, aby se nemohly pohnout, a pěkně jednu po druhé podojí. Pak jdou spát.

Na konci tohoto týdne půjdeme k volbám.

ČSSD nedokázala srozumitelně říct, jaké máme alternativy

Přestože zůstává mnoho neznámých, přestože veliké množství lidí je stále nerozhodnutých, zda volit, případně koho, stěžejní dilema, před nímž stojíme, je vcelku přehledné. Spočívá ve dvou základních variantách: buď vznikne vláda České strany sociálně demokratické s tichou podporou komunistů, anebo bude na nějaký způsob pokračovat vláda pravice.

Každý by si měl před volbami tuto základní otázku položit: chci, aby pokračovala vláda TOP 09 a ODS, doplněná uskupením ANO Andreje Babiše, anebo dávám přednost vládě ČSSD? Jedině tehdy, pokud pro vás není toto dilema stěžejní, má smysl zvažovat volbu jiných stran nežli právě uvedené čtveřice.

V tomto světle je dokonce i volba jedné z nejslušnějších českých politických stran KDU-ČSL, pakliže přikládáte význam ústřednímu dilematu voleb, sporná. Představme si nikoli nereálný model, kdy ČSSD a KSČM budou mít v součtu 98 mandátů, ODS, TOP 09 a ANO budou mít 90 mandátů. Zbylých dvanáct mandátů připadne KDU-ČSL.

Pokud by hlasy pro KDU-ČSL propadly, vcelku pohodlnou většinou by tu vládla ČSSD, tolerovaná KSČM. Pokud se KDU-ČSL ve Sněmovně ocitne, jako první svůj krok vyloučí účast ve vládě tolerované komunisty. Sociální demokracii pak nezbude než buď zůstat v opozici, anebo vyjednat koalici přes politický střed, zřejmě nejméně se dvěmi pravicovými stranami.

Do toho se sociální demokracii pochopitelně nebude chtít, navíc je otázkou, s kým by se vůbec mohla většiny dopočítat: jen hlasy TOP 09 a KDU-ČSL by patrně nestačily. Těžko přetěžko, by se jí mohlo chtít přibrat ještě ODS, neboť co by si počala ve vládě se třemi pravicovými stranami?

A jak by navíc asi fungovala Sněmovna s parlamentní opozicí tvořenou Babišem a komunisty? Realističtější variantou by tak asi zůstalo pokračování vlády pravicové koalice: ODS, TOP 09, ANO, KDU-ČSL.

Zřejmě základním strategickým nedostatkem předvolební kampaně ČSSD je okolnost, že právě tuto spojitost nezvýrazňovala v dostatečné míře. Víkendové vystoupení Bohuslava Sobotky sice mířilo tímto směrem, otázkou zůstává, zda nepřišlo příliš pozdě a zda bylo dosti důrazné. ČSSD nedokázala srozumitelně spojit Babiše s Kalouskem a Kubou. Nebyli k tomu evidentně školeni ani lídři vystupující v televizních debatách.

Domníváme se, že nastolení dilematu Sobotka, Hašek, Zaorálek vs. Kalousek, Kuba, Babiš i v grafické podobě mělo být ústředním motivem závěru kampaně ČSSD. A máme za to, že pokud ČSSD neuspěje, bude to především z toho důvodu, že její sdělení voličům zejména v tomto ohledu nejsou dostatečně důrazná a jasná.

ANO, bude líp, ale bez Babiše

Díky tomu se Andreji Babišovi daří vcelku jednoduchý trik: tváří se, že nemá nic společného s předcházející vládou, ale současně se prezentuje jako alternativa k levicové opozici, která má ztíženou pozici zčásti vinou svých reálných nedostatků, zčásti vinou neutuchající mediální kampaně proti čemukoli, s čím přichází.

Babiš navíc mediální krajinu významně zdeformoval tím, že si koupil dva z hlavních deníků. Nedávno k tomu pro DR řekl Jaromír Volek: „Koupil si přinejmenším klid na práci.“ Jak asi budou deníky Mafra referovat o účinkování Babišova politického podniku ve Sněmovně?

Tak jako Věci Veřejné byly politickou divizí firmy ABL, je ANO politickou divizí firmy Agrofert. A je vysoce pravděpodobné, že ho potká stejný osud. Babiš rozmístil na viditelná místa kandidátek osobnosti požívající jistého veřejného respektu. Za nimi se do Sněmovny vyveze skupina málo známých Babišových loajalistů.

Konflikt mezi skupinou poslanců a poslankyň, jejíž jádro možná mohou tvořit Martin Stropnický, Jiří Zlatuška či Jana Lorencová, jimž bude záležet především na udržení svého renomé, a lidmi, jimž bude záležet především na uchování Babišovy přízně, se stane relativně rychle neodvratným.

Andrej Babiš sice nevynechá jedinou příležitost k pofňukávání, jak jsou na něj všichni vysazení, pravda je ale přesně opačná. Vzhledem ke zkušenosti, kterou česká politická veřejnost má s projektem Věci veřejné či s politickým angažmá Vladimíra Železného či s produkcí firmy Agrofert, podle níž by zřejmě chtěl řídit celý stát, dostalo se mu ve skutečnosti až neomluvitelně nekonfliktního zacházení.

Raději než Babiše, volte TOP 09 nebo ODS, uškodíte míň.

Volím zelené, protože rapují. (A jsem ráda, když se mi ubližuje.)

Druhým prostorem, v němž letos vykvétá politická iracionalita všemi květy, jsou tak zvané mimoparlamentní alternativy. O základním selhání Pirátů, Strany zelených a Změny spočívajícím v ignorování zákonitostí českého volebního systému, jsme už psali.

Snad bychom tu měli zdůraznit, že bychom skutečně žádné z těchto stran nepřáli, aby skončila bez voličů. Neobracíme se na nikoho z těch, kteří pokud by nemohli volit ani jednu z těchto stran, raději by zůstali doma.

I prázdná obálka se počítá, protože už sám fakt zvýšení kvóra pro Okamuru, jehož vstup do Sněmovny sázkové kanceláře dnes vidí 50 na 50, má svou nespornou cenu. Na Slovensku chybělo krajně pravicovým nacionalistům ke vstupu do Sněmovny pár tisíc hlasů. Takže už kvůli tomu, chcete-li demonstrovat odpor k volbám jako instituci, udělejte to z ryzí ohleduplnosti odevzdáním neplatného hlasu.

Za učiněný nerozum ovšem pokládáme, pokud je pro někoho nezanedbatelnou prioritou, aby vládu pravice nahradila vláda levice; a s touto myšlenkou vyráží volit některou z tak zvaných mimoparlamentních alternativ.

Obracíme se tak přesně do prostoru, který čítá jedno, dvě, možná tři procenta těch, kdož rozmýšlejí, zda volit ČSSD či jeden subjekt z uvedené trojice. (A jen měkkosrdcatost nám brání doporučit voličům, kteří se nemohou rozhodnout mezi těmito třemi stranami, vložit všechny jejich tři lístky do obálky společně.)

Základní argumentace se tu vede poukazy na neblahé rysy ČSSD. Přímo vzorovým textem je v tomto směru blog člena Strany zelených Jana Sládka. Pomiňme nekorektní atak na mladého sociálního demokrata v úvodu textu, na něž jsou členové Strany zelených tak hákliví, pokud se sami stávají jejich objektem.

V Sládkově kritice se mísí oprávněné, byť přemrštěně formulované výhrady k některým stránkám politiky ČSSD („skanzen průmyslové společnosti“, „neprosazený zákon o sociálním bydlení“, „zpátečnický vztah k místním referendům“, „přehlíživý vztah některých předních členů k problematice lidských práv“), s až groteskně pokrouceným černobílým viděním věcí („pro životní prostředí nikdy nic neudělali“, přeháněním (Dienstbier a Špidla jsou vábničkou na voliče) a vyloženými nesmysly (Sobotka zneužíval poslanecké náhrady, výtky k čerpání eurofondů ve Středočeském kraji).

Nikdo netvrdí, že sociální demokracie nemá řadu různých problematických stránek, dost možná je jich dokonce víc, než si Jan Sládek a jemu podobní autoři vůbec dokáží představit. Je to určitá daň za to, že se jedná o stranu masovou. Strana, která reprezentuje pětinu až polovinu politické veřejnosti, prostě nemá tak široký manévrovací prostor jako strany, které se pokoušejí být avantgardou.

Ale právě proto je třeba vidět věci v náležité proporci. Mnozí z politiků ČSSD, které Jan Sládek uvádí jako odstrašující příklady, mají ve skutečnosti i kladné stránky: tou základní je okolnost, že jako členové ČSSD prostě budou bránit demontáži sociálního státu. Jak jsme viděli, ministři Strany zelených i nejméně dva ze současné čtveřice případných poslanců se jí ochotně účastnili.

Za druhé proud předních představitelů, kteří jsou otevření tématům progresivní levice, je mnohem širší nežli Jan Sládek uvádí, jen ve stínové vládě je takových lidí více nežli polovina. Mluvíme ve všech případech o politicích, kteří by byli lepšími ministry než kdokoli, koho do vlády přivedla Strana zelených.

A v tom je zakopaný pes: Strana zelených se prezentuje jako avantgarda, vzhledem ke své voličské základně někde mezi 1 a 10 procenty by jí opravdu mohla být, okupuje prostor, v němž by bylo možno politicky mobilizovat k reálným užitečným systémovým posunům, ale ve skutečnosti je programově i personálně slabší dokonce i než stávající ČSSD.

Jen si vezměme výkony v této volební kampani: Václav Láska mudroval o potřebě stavět zdi, které oddělí nepřizpůsobivé, Jitka Seitlová se vyznala z obdivu k Thatcherové a dala jasně najevo, jakou většinu by podpořila, Ondřej Liška sice dělá jeden na efekt nahraný psí kus za druhým, ale že bychom se třeba dočetli podobných sedm bodů, za co se stydí z doby své účasti v Topolánkově vládě (a že by to mohla být mnohem přesvědčivější četba než Sládkovo vyznání podmíněného studu), ani muk.

Nejen z těchto důvodu není proč věřit řečem o nějakých proměnách či posunech Strany zelených oproti Bursíkově éře. Jednak z tandemu Bursík-Liška byl ten první vždy zásadovějším, jednak pro ideové posuny SZ jsou, nežli odchod Bursíkův, podstatnější odchody lidí jako Martin Marek či Jan Korytář, anebo odklizení nejúspěšnějšího pražského zeleného politika a tváře zelené levice Matěje Stropnického na spodní patra kandidátky.

Je to vlastně velmi jednoduché. Bráno čistě ze sociálně-ekologického hlediska se na kandidátkách sociální demokracií dostane do Sněmovny natolik početná skupina progresivních poslanců, kterou lze navíc rozšířit kroužkováním, že v každém případě udělá pro tyto zájmy víc než případná šestka poslanců Strany zelených.

A pak tu zůstává kontext: co zmůže ministr životního, ministr zahraniční či ministryně pro lidská práva jmenovaní zelenými v pravicové vládě, jsme viděli. Komu na sociálně-ekologické agendě záleží, nutně upřednostní před zeleným kvartetem Bursík, Schwarzenberg, Liška, Stehlíková, kvartet Špidla, Zaorálek, Chládek, Tominová.

Jistě: je pravděpodobné, že případná vláda ČSSD přinese sociálně-ekologicky motivovaným voličům více zklamání nežli radostí. Oproti éře pravice, na níž má Strana zelených lví podíl (do koalice založené zkorumpováním dvou poslanců ČSSD přece nemusela vstupovat), by jistojistě v řadě ohledů představovala zlepšení. A dříve či později touto etapou nezbytnou k další případné kultivaci celé české politiky nutně budeme muset projít.

Ale samozřejmě v demokracii nakonec nikomu nelze bránit v tom, aby se nechal zase znova od Andreje Babiše či Ondřeje Lišky vylákat do „cukrárny“. Jenom se pak nedivte, až spadne klec.