Pro některé Olomoučanů se stala legendou paní, jež v revoluční neděli 19. listopadu 1989 odmítla, než rychlými kroky opustila hlediště, stávku v divadle vzteklými slovy, vrženými do publika i hercům: „Politiky mám dost v televizi!“ Tehdy to působilo jen nesmyslně: v Československé televizi přece dosud žádná politika nebyla, jen propagandistické rituály, politika má nastat teď, v této chvíli! Kdyby paní obhajovala samovládu KSČ, zajisté bychom s ní nesouhlasili, její hlas by však nebyl překvapivý.

Tehdy jsme si neuvědomovali, že její hlas reprezentuje velký počet spoluobčanů, nikoliv osobní podivnost. Možná kdybychom zaznamenali, jak to bylo před pár měsíci v Polsku? V červnu 1989, kdy se konaly volby do obou komor parlamentu — přelomové, jak se ukázalo brzy, pro celý východní blok — zúčastnilo se 62 procent voličů. A druhého kola jen asi 25 procent. K volbám nešli ti, kdo zleva nebo zprava kritizovali dohadování s komunisty vůbec; radikálů však nebylo mnoho. A ostatní? Měli strach ze změn, nevěřili ve změny nebo — ani v Polsku jich nebylo tak málo — považovali „reálný socialismus“ přes všechny výhrady za svůj režim.

Představa, že jsme revoluci podzimu 1989 dělali „my všichni“ — až na hrstku... doplňme, koho chceme — je iluze. Ani většina studentů revoluční nebyla, většina nerozuměla, bála se, odjela z měst, odvolána vystrašenými rodiči. Revoluce se účastnila menšina, což neznamená, že nezúčastněná většina byla proti. Změna jí spíš byla lhostejná; nebo se ti lidé báli. Není na tom nic senzačního, dějiny většinou rozhodují menšiny, které vědí, co chtějí, zatímco ostatní jsou rozprášeni do tápajících skupin (dělení Československa!). Ale vypadá rituálně lépe, řekne-li se, že v červnu 1989 Solidarita drtivě zvítězila nebo že jsme v listopadu 1989 porazili komunisty.