Do předčasných voleb zbývá už jen pár dní, ospalá předvolební kampaň spíš negraduje, než graduje, předvolební hysterie plná vzájemného obviňování se nekoná, když ji vystřídalo spíš tiché nebo jen mírně hlasité zděšení tu nad možností destabilizace stranického systému nástupem podnikatelských projektů, jakými jsou Babišovo ANO nebo Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, tu zase nad nástupem autoritářských tendencí (míněn zřejmě Zeman prostřednictvím levice jako celku) a komunistů k moci.

Pokud na něco tato rétorika, stejně jako prosazování podnikatelských subjektů, poukazuje, pak je to především chápání politiky v malé české kotlince.

Bez ultras, ale s marketingem

Je to předmětem výzkumů i komentářů sociologů, politologů a také novinářů — české volby jsou obecně poměrně nevypočitatelnou záležitostí třeba už jen proto, že mezi voliči jednotlivých stran nebo hnutí chybí početnější tvrdé jádro, které by šlo přirovnat například k fotbalovým ultras — tedy těm věrným, jež svému klubu fandí, ať už se mu daří jakkoliv a předvádí jakoukoliv hru.

Volební zisky jednotlivých stran a hnutí jsou tedy daleko více závislé na momentální náladě ve společnosti, povedené marketingové kampani, v českém případě i zvíření antilevicových (nemám na mysli jen strašení komunismem, ale i různými formami prožírání a rozežírání státu) nálad.

Nevolím, nezměním, nikam nejdu

Jak popisuje například Lukáš Linek ve své knize s příznačným názvem Kam se ztratili voliči?, těch, kteří cíleně odmítají jít k volbám, není zanedbatelné množství a je na místě se ptát proč. Je za nevolením nedostatečný pocit reprezentovanosti? Pocit, že není možné nic změnit?

Nebo prostě jen fakt, že daného nevoliče nebo nevoličku k volbám nikdo „nevytáhne“, ať už je to partner nebo třeba kolega v práci? Pocit nutnosti podílet se na liberály opěvovaném „svátku demokracie“ přestává být důležitý i pro generaci nejmladších voličů nebo těch, kteří k volbám v nejbližších letech teprve zamíří (nebo nezamíří).

S trochou ironie lze poznamenat, že v době, kdy do rámce vytváření veřejných politik více a více zasahují různí „nedemokratičtí“ aktéři (nadnárodní ekonomické struktury, mocní investoři a podobně) vlastně není absence ultras a existence nevoličů nijak nelogickým jevem.

Volby, ale i jiné druhy konvenční participace, jsou schopny změnit skutečně jen velmi dílčí záležitosti, jak jsme se mohli přesvědčit například v prvních reakcích na ekonomickou krizi z roku 2008 v podobě „austerity“, tedy nechvalně proslulém omezování výdajů v evropských státech bez ohledu na to, jestli zrovna vládla pravice nebo levice.