Manifest Poctivé demokracie v předvečer voleb

Jaroslav Bican

S klesající volební účastí klesá i legitimita politického systému. Veřejnost má bohužel pocit, že bez ohledu na to, zda k volbám chodí či ne, výsledek zůstává stejný.

Pavel Vondrouš, pachatel chrastavského atentátu, sepsal za pomoci aktivistů Manifest Poctivé demokracie. V manifestu se mimo jiné píše: „Politika, která by měla naši vůli reprezentovat, selhává a náš zájem o ni upadá do bezvýznamnosti. Z této nečinnosti se musíme probudit, povstat a společně se postarat o naše politické, kulturní a společenské zájmy…Bez naší účasti a aktivity toho nikdy nedocílíme! Potřebujeme více demokracie, více demokratických nástrojů, více solidarity, více věcné, odborné a především veřejné diskuse a kvalitní zastoupení zájmových skupin, od pracujících až k podnikajícím, a to ve všech rozhodujících sférách veřejného prostoru - života.“

Nejenom, že tento text zpětně vysvětluje, přestože neomlouvá, to, co Pavel Vondrouš udělal na Den české státnosti. Především ale nabízí některé otázky, které je dobré si několik dní před senátními a krajskými volbami položit. Opravdu upadá náš zájem o politiku „do bezvýznamnosti“? Pokud ano, co z toho plyne? A jak si vyložit větu: politika, která by měla naši vůli reprezentovat, selhává?

Když se podíváme, jaká byla volební účast v minulých krajských volbách, zjistíme, že nejméně občanů, 35%, se jich zúčastnilo v Karlovarském kraji. A nejvíce, 44,8%, v kraji Vysočina. Celková průměrná volební účast byla 40,1%. K prvnímu kolu senátních voleb v roce 2010 přišlo 44,6% a k druhému 24,6%. V roce 2006, kdy se volilo do stejných obvodů jako dnes, to bylo v prvním kole 42% a ve druhém 20,7%. Čísla to jsou velmi nízká. Nikdy nepřišlo více než padesát procent voličů. Ve druhém kolem senátních voleb pak pravidelně zůstává doma skoro 80% občanů.

Někdo by mohl namítnout, že to je problém nízké popularity Senátu a toho, že většina populace si stále myslí, že tato instituce je zbytečná. Na druhou stranu ve volbách do horní komory parlamentu mají občané výbornou příležitost volit jednotlivé osobnosti, což se často považuje za pozitivum. Uvádí se, že tento způsob volby má potenciál zvýšit zájem lidí o politiku. Jak vidíme na Senátu, moc to nefunguje. U krajských voleb se pro změnu nabízí, že volební účast v nich by mělo zvyšovat fakt, že se týkají míst, kde lidé žijí. Občané zde rozhodují o věcech, které bezprostředně ovlivňují jejich každodenní život. Krajská politika by jim neměla být tak vzdálená jako třeba ta celostátní a na volební účasti by to mělo být znát. Ale není.

Paradoxně nejvyšší volební účast zůstává ve volbách do Poslanecké sněmovny. Těch posledních se zúčastnilo 62,2% občanů. Pokud si ale spočítáme, kolik procent z celkového počtu oprávněných voličů dostaly strany původní vládní koalice, dojdeme k číslu 29,7% hlasů.

Co z toho plyne? Každý politický systém potřebuje legitimitu. Ta současná se otřásá v základech. Nízká volební účast je jedním z příznaků. Navíc je pravděpodobné, že bude ještě klesat. Jsem zvědavý, jaká čísla přinesou víkendové volby. V pozadí je pocit veřejnosti, že bez ohledu na to, zda k volbám chodí či ne, výsledek zůstává stejný. To vede k tomu, jak se upozorňuje ve zmiňovaném manifestu, že zájem o politiku klesá do bezvýznamnosti. Máloco je ale pro politický systém tak nebezpečné jako tento jev. Pavel Vondrouš nám nanečisto předvedl, k čemu tato apatie v kombinaci s frustrací může vést.

Klíč k řešení je třeba hledat ve větě z manifestu: politika, která by měla naši vůli reprezentovat, selhává. Cílem politiků na všech úrovních by mělo být chovat se tak, aby to občany neodrazovalo od účasti na volbách.

Uvedu příklad ze svého volebního obvodu. Do senátu zde kandiduje Milada Emmerová. Mezi svými úmysly, se kterými vstoupila do kampaně, uvádí: „Za hlavní úkol považuji zachování rokycanské nemocnice v jejím dosavadním oborovém zastoupení. Je schopna poskytovat kvalitní zdravotní péči pro okruh cca 60 000 obyvatel a představuje důležité zastoupení v síti nemocnic našeho kraje.“ Milada Emmerová se v roce 2010 po zvolení do Poslanecké sněmovny vzdala místa hejtmanky kraje. Nyní po dvou letech kandiduje s úmyslem zachování rokycanské nemocnice do Senátu. Neměla tedy raději zůstat hejtmankou? Jak pomáhá rokycanské nemocnici její přebíhání z kraje do Poslanecké sněmovny a z PS do Senátu?

Určitý efekt to ale má. Můj děda, dlouholetý volič sociální demokracie, který pravidelně chodí k volbám, k nim tentokrát nepůjde. Je naštvaný. Má pocit, že Emmerová má spoustu řečí, „ale skutek utek“. Ne, že by podrobně analyzoval chování paní poslankyně a podrobně studoval její činy. Jeho selský rozum zkrátka vycítil, že paní poslankyni jde o něco jiného než o rokycanskou nemocnici. Příklad s Miladou Emmerovou jsem vybral jen namátkou. Stejný problém má většina stran.

Volič ale není hloupý a strany to nutně někde pocítí. Nejenom, že můj děda nepůjde k volbám senátním, on nepůjde ani k těm krajským. On a mnozí další vysílají signál, že něco není v pořádku. Pavel Vondrouš šel ještě dál a činem, který byl už daleko za hranou, tento signál přímo zhmotnil a následně ho pro jistotu ještě zformuloval do manifestu. A na tomto pozadí se o víkendu odehrají krajské a senátní volby. Šťastnou ruku. Tedy jestli k nim vůbec hodláte jít.

    Diskuse (3 příspěvky)
    Jan Kopecký, sociolog
    October 12, 2012 v 10.10
    volební (ne)účast
    Problémem se včera zabýval i Štěpán Kotrba (http://blisty.cz/art/65472.html)

    Jinak:
    V roce 1990 přišlo v České republice k volbám 96,8 % oprávněných voličů.
    Ve sněmovních volbách 1996: 76,4 % 1998: 74 % 2002: 58 % 2006: 64,4 % 2010: 62,6 % -- V posledním případě volební účast označil server aktuálně.cz za "standardní".

    Německo:
    1) Nejvyšší volební účast byla v prvních svobodných volbách v NDR roku 1990 - 93,4%. K volbám do Bundestagu v témže roce šlo ale pouze 77,8% oprávněných voličů.
    2) Volební účast do Bundestagu je ve všech "nových spolkových zemích" (bývalá NDR) nižší než ve starých spolkových zemích (VIZ: http://www.bpb.de/nachschlagen/zahlen-und-fakten/wahlen-in-deutschland/55588/nach-bundeslaendern)

    * O čem ta čísla vypovídají?

    * Čím to bude, že nejspíš ani Vondrouš ani Kotrba ani nikdo jiný onu více než třetinu občanů k účasti ve volbách nepřemluví.
    Jan Kopecký, sociolog
    October 12, 2012 v 10.15
    kam se tedy společnost vyvíjí?
    A že by tu byla třeba i nějaká tajemná souvislost s tím, co dnes zvěstuje Právo?:

    „Děti zvlčily, hořekují školy – Poslední ročníky dětí, které nastoupily na základní školy, dělají učitelům větší vrásky než dřív. Takové problémy s prvňáky prý nepamatují. Často se neumějí vyjadřovat, někdy dokonce nemají ani základní hygienické návyky. …“

    Chodí jejich rodiče k volbám?
    Eva Hájková, penzistka
    October 12, 2012 v 16.6
    Kam se společnost vyvíjí? Někdy je lepší po tom ani nepátrat. Sama nevím, zda obyvatelé našich končin nejsou ještě dostatečně občansky zralí nebo zda už jsou naopak přezrálí. Jsem opravdu ráda, že se školstvím nemám nic společného, protože to, co občas o dnešních dětech slyším z úst učitelů, ve mně vzbuzuje děs a hrůzu. Mluví o dětech (pozor, nejedná se o romské děti!), s nimiž si škola neví rady a nevědí si s nimi rady ani jejich rodiče, kteří s nimi často ani nekomunikují. Možná z toho důvodu, že si ti rodiče nevědí rady ani sami se sebou. Od starých lidí je občas slyšet, že by problémovým dětem měli rodiče nařezat. Ptám se: kdo by měl nařezat těm rodičům? Ale mohou za všechno jen rodiče? Kdo může děti dobře vychovat, když rodiče sami nejsou vychovaní? A hlavně se ptám: Co s tím?