Průzkumy veřejného mínění jsou v dnešní době nepopiratelnou součástí společenského života obyvatel České republiky. Političtí činitelé se k nim odvolávají, když chtějí obhájit své kroky, ale i tehdy, když se snaží zpochybnit pozici svých protivníků. Rozličná média pravidelně prezentují výsledky takových průzkumů, přičemž jsou v nejednom případě jejich zadavateli.

Zvláštního významu se průzkumům veřejného mínění dostává v době před volbami — zejména pak před těmi do Poslanecké sněmovny. Na jejich základě se činí úsudky (či predikce) o tom, kdo bude budoucím premiérem, která ze stran překročí pomyslnou hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, která z kandidujících stran získá kolik procent a podobně.

Účelem tohoto článku je nabídnout možný pohled na průzkumy veřejného mínění, zejména pak na ty předvolební, z oblasti, která je pro jejich vyhodnocení naprosto zásadní, avšak do značné míry opomíjená. Totiž z oblasti metodologie a statistické analýzy.

Předvolební průzkumy a výběrová šetření

Předvolební průzkumy užívají princip tzv. výběrových šetření, při nichž je namísto všech možných případů (kupříkladu obyvatel), tj. populace, zkoumán vzorek obyvatel vybraný z této populace, tj. výběrový soubor.

Důvodů pro zkoumání vzorku namísto celé populace je celá řada. Jedním z nich je úspornost. Oslovit každého jednotlivce je časově i finančně nákladnější než oslovit několik stovek či tisíc respondentů (stačí si vzpomenout na Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo před dvěma lety).

A co je nejdůležitější, výběrový soubor, pakliže je vybrán správně (tj. dle relevantních kritérií), relativně dobře a přesně odráží celý soubor, populaci. Jaká kritéria to ale jsou? A na základě čeho můžeme tvrdit, že vzorek je reprezentativní?

O způsobu výběru respondentů a reprezentativitě vzorku

Pomineme-li anketu, prvním široce rozšířeným a dodnes užívaným typem výběru respondentů je tzv. kvótní výběr. U kvótního výběru do vzorku vybíráme osoby na základě předem určených charakteristik, které považujeme za důležité. Může jimi být pohlaví, nejvyšší stupeň dosaženého vzdělání, ale také region či velikost obce.

Předpokládáme přitom, že pokud bude výběrový soubor odpovídat v těchto důležitých charakteristikách populaci (zde všichni voliči), bude jim odpovídat také v těch ostatních (kupříkladu náboženská víra), přestože nebyly zvažovány. S tím se pojí hned několik omezení.

Tím prvním je volba samotných kritérií. Na základě čeho můžeme říci, že máme oslovit určitý podíl žen a mužů, s maturitou či výučním listem, z Jihomoravského kraje či z Prahy? Potřebujeme zdroje kvót. Těmi jsou obvykle jiné výzkumy, např. již zmíněné Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB) či Výběrové šetření pracovních sil (VŠPS). Problém však nastává, nejsou-li tyto opory výběru k dispozici, respektive pokud nejde o údaje aktuální.

Za závažnější však lze považovat jiný problém. Tím je skutečnost, že kvótní výběr podléhá na mnoha úrovních subjektivnímu úsudku. Nejdříve u osoby zodpovědné za tzv. design výzkumu. Tato osoba totiž určuje kvótní kritéria. Další riziko subjektivního úsudku spočívá v tazateli. Tazatel je osobou oslovující konkrétní respondenty.

Můžeme proto vznést hned několik otázek — co když byla zvolena nesprávná kvótní kritéria? Co když vzorek sice odpovídá populaci dle vybraných kritérií (například dle věkové struktury), ale co když tato samotná skutečnost nezaručí, že se zcela zásadní kritérium (například průměrná měsíční mzda) do vzorku promítne jinak, než je tomu v populaci? Jinými slovy — co když do vzorku nebude zahrnuto patnáct procent nejchudších či nejbohatších obyvatel?

Co když je konkrétní výběr respondentů příliš ovlivněn úsudkem tazatele, který se všech osob bude ptát pouze v jedné městské části, v jednom panelovém domě atd.? Podobné otázky jsou totiž zcela namístě. Kvótní výběr, který patří mezi tzv. nepravděpodobnostní výběry, se začal užívat ve 30. letech 20. století. S jeho užíváním je velmi úzce spjato jméno George Gallupa.

Za učebnicový příklad neúspěchu kvótního výběru se pak pokládají prezidentské volby v USA v roce 1948. Tehdy agentura G. Gallupa postavila skrze kvótní výběr vzorek, který nepřesně odrážel volební preference americké společnosti. Vítěz voleb, Henry Truman, mohl s nadšeným výrazem pózovat fotografům, přičemž v rukou držel výtisk Chicago Daily Tribune s palcovými titulky „Dewey poráží Trumana“.

Na základě podobných zkušeností jako tato se začal rozpracovávat způsob výběru, který by překonal nedostatky nepravděpodobnostních výběrů, tedy i toho kvótního. Zhruba na přelomu minulého století tak začaly být užívány tzv. pravděpodobnostní výběry respondentů.

Pravděpodobnostní proto, že na jejich základě můžeme stanovit pravděpodobnost, s jakou bude ta konkrétní osoba zahrnuta do výzkumu. Pravděpodobnostní způsoby výběru mají oproti těm nepravděpodobnostním celou řadu předností.

Zcela vylučují subjektivní úsudek — respondenti jsou vybírání na základě náhody (či pravděpodobnosti), třeba skrze generátor náhodných čísel. S tím je spjato naplnění kritéria objektivity, snadno zpochybnitelného u kvótních výběrů.

Rozdíl mezi nepravděpodobnostními (právě onen kvótní) a pravděpodobnostními výběry lze dobře ilustrovat na klíčové vlastnosti vzorku — na reprezentativitě. Vzorek je reprezentativní tehdy, když dobře odráží charakteristiky celku, tedy populace.

U nepravděpodobnostních výběrů nemáme plnou kontrolu nad kvalitou vzorku, nevíme, zda se vzorek od populace liší, resp. do jaké míry tomu tak je. Reprezentativita souboru získaného nepravděpodobnostním způsobem je vždy hypotetická. Reprezentativitu souboru získaného pravděpodobnostním způsobem je naproti tomu možné stanovit.

Jinými slovy, na velikosti souboru záleží, ovšem nejde o charakteristiku nejdůležitější. Do reprezentativity souboru se pochopitelně promítá více faktorů.

Nápadným, ovšem zdaleka ne nejdůležitějším faktorem je velikost výběrového souboru. Výběrové soubory jsou ostatně zmenšeninou populace, a důležitější než samotná velikost souboru je to, jak dobře odráží populaci v podstatných charakteristikách (opět je to například pohlaví, věk či vzdělání). Průzkum učiněný na vzorku desítky tisíc respondentů tak může být méně přesný než ten, který má respondentů řádově stovky.

Dalším faktorem je tzv. míra návratnosti. Tu lze zjednodušeně popsat jako podíl všech oslovených, kteří se do výzkumu zapojili. Její maximum je tedy 100 % a minimum 0 %. Čím nižší podíl oslovených respondentů, kteří se do výzkumu zapojili, tím nižší reprezentativita souboru. Pokud se míra návratnosti nachází pod 50 %, jsou výsledky téměř bezcenné. Nevíme totiž, proč oněch 50 % respondentů nevypovídalo, respektive o koho šlo.

O dopadu předvolebních průzkumů — Sebenaplňující se proroctví

Průzkumy veřejného mínění mají — podobně jako jiné výzkumy v oblasti sociálních věd — jednu charakteristiku, která je odlišuje například od výzkumů přírodovědných. Je jí skutečnost, že zpětně ovlivňují chování lidí. Předvolební průzkumy ovlivňují volební preference lidí, které pak zpětně ovlivňují výsledky těchto průzkumů. Jakým způsobem se tak děje a jaké dopady to může mít?

Asi nejlépe popisuje tento vzájemný vztah jev označovaný jako sebenaplňující se proroctví. Jeho definice je následovná — situace definovaná jako reálná se stává reálnou ve svých důsledcích. Co se tím ale míní?

V roce 1973, tedy v době probíhající tzv. ropné krize, vystoupil americký komik Johny Carson ve své show s vtipem, v němž narážel na údajný hrozící nedostatek toaletního papíru ve Spojených státech. Šlo však o smyšlenou informaci, za kterou se o několik dní později komik omluvil. Přesto však dvacet milionů diváků, které onen vtip večer slyšelo, uvěřilo jeho obsahu.

Následujícího dne pak téměř ve všech obchodech v USA kvůli enormnímu zájmu tato komodita zmizela z obchodních polic — obchody nebyly s to udržet krok s poptávkou, ať se snažily sebevíc. Lidé původně nesprávnému tvrzení uvěřili, a pozměnili kvůli němu své jednání.

Chtěli zakoupit co nejvíce toaletního papíru, který považovali za mizející zboží. Toto nakonec vedlo k nedostatku toaletního papíru v obchodech. Situace nedostatku toaletního papíru se tak poté, co byla lidmi přijata za reálnou, stala reálnou ve svých důsledcích.

Podobě tomu může být s volebními preferencemi, přičemž tímto jevem jsou postiženy zejména strany či hnutí s nižšími volebními preferencemi. Často je možné se setkat s názorem, že volit takovéto strany nemá smysl, protože beztak nepřekročí potřebnou hranici.

Takovýto závěr může být učiněn právě na základě předvolebních průzkumů. Pakliže bude tento názor zastávat dostatečný počet lidí, strana s nižšími preferencemi skutečně potřebnou hranici nepřekročí, přestože by za jiných okolností potřebný počet hlasů dostala.

Podobně je ale možné si představit, že značný podíl původních voličů strany s dvoucifernými volebními preferencemi může být pesimistickými závěry předvolebních průzkumů natolik demoralizován, že se na jejich základě rozhodne skutečně volit jinou stranu. Tato strana pak následkem toho nemusí překročit potřebnou procentuální hranici.

O předvolebních výzkumech kriticky (a s láskou)

Shrnu-li výše uvedené, výsledky předvolebních průzkumů uváděné v médiích mají možnost ovlivňovat dění ve společnosti — například skrze to, jakou stranu lidé nakonec zvolí. Lidé však nemusí být pouze pasivními konzumenty výsledků těchto průzkumů.

Mohou se začít kriticky ptát, například jakým způsobem byli respondenti vybráni? Jaké jsou charakteristiky zkoumaného souboru — jaký je věkový průměr či medián, podíl žen a mužů, respondentů se základním i vysokoškolským vzděláním, věřících i nevěřících atd.? Jaká je míra návratnosti?

Problém samozřejmě může nastat tehdy, když tyto informace nejsou k dispozici. Co když dané médium, ať už televize či tisk, nebo přímo agentura provádějící průzkum tyto informace neuvádí? Jak v takovém případě postupovat? Dovolím si použít analogii, snad ne zcela přesnou, nicméně výmluvnou.

K předvolebním průzkumům lze přistupovat podobně jako k etiketám u zboží. Je-li výrobce poctivý, uvede složení výrobku, aby se mohl zákazník na základě tohoto složení rozhodnout, zda si daný produkt koupí či nikoliv. Pokud složení uvedeno není, výrobce zákazníka obírá o možnost se zodpovědně rozhodnout. Netřeba dodávat, že takové výrobky raději nekupovat.

V neposlední řadě je možné si položit otázku - jaké důvody mohou stát za tím, že v médiích či v agenturách zajišťujících průzkumy veřejného mínění tyto informace nejsou uvedeny? Je to snad kvůli snaze ochránit vlastní „know-how“? Nikoliv. Tyto informace jsou naprosto samozřejmou součástí prezentace každého vědeckého výzkumu, bez nichž nelze posoudit výsledek.

V dnešní době je nepředstavitelné, že by seriózní výzkum tyto informace pominul. Pokud takové informace nejsou uvedeny u předvolebních průzkumů, může to svědčit o nepoctivosti, lenosti či neznalosti. V žádném případě nejde o něco žádoucího. Netřeba snad dodávat, že o závěrech takových průzkumů je zcela oprávněné pochybovat.

Vzhledem k různým omezením, rizikům manipulace atp. se nabízí otázka, jaký smysl vlastně podobné průzkumy mají? Předvolební průzkumy např. mohou poukazovat na témata, která ve společnosti rezonují — stane-li se před konáním průzkumu korupční aféra, je snadné si na základě preferencí odvodit, nakolik jsou volební preference postižené strany neotřesitelné, resp. nakolik jsou lidé vůči nim citliví. A to je cenný ukazatel, neboť může všem lidem (tedy nejen výzkumníkům) říct mnoho o nich samých.

Další námitka zpochybňující smysl takových průzkumů spočívá v jejich nepřesnosti. Důvodů, proč předvolební průzkumy neodpovídají výsledkům voleb, může být celá řada. Kromě výše popsané zpětné vazby těchto průzkumů a voleb je nutné zmínit závěry studií, které provádějí sociologové věnující se volebnímu chování obyvatel ČR.

Plyne z nich, že nezanedbatelný podíl voličů (hovoří se i o desítkách procent) se rozhoduje až na poslední chvíli. A protože jsou průzkumy prováděny vždy teď a tady, ale jejich závěry se promítají do budoucí situace (například kolik procent získá určitá strana za čtrnáct dní), může se do skutečných výsledků promítnout vše zmíněné.