Prý socanské jaro. Jak s létem, jak s podzimem?

Je-li současné vzepětí podpory Bohuslava Sobotky příslibem trvalejších příznivých tendencí můžeme měřit podle několika kritérií: jak se bude vyvíjet Babišovo ANO, jak se bude vyvíjet Mladá fronta Dnes. A co bude se Špidlou.

Představa demokratického a technokratického kontinua je možnou pomůckou k porozumění dnešku. Kde jsou lakmusové papírky pro příští vývoj? A jak je to s převleky?

Nejdříve dvě kontinua
„Čech chce svobodu,“ říkává Alexandr Kliment a za touto jednoduchou větou je poznání skoro devadesáti let života. Souhlasím s ním, a protože ani jeden z nás není nácek, považujeme chtění svobody za vlastnost kulturní, ne etnickou. Svobodu po zdejším způsobu může chtít kdokoli, kdo se připojil k české emancipační cestě.

Počátek chtění svobody, jak ji cítíme dnes, lze klást do devatenáctého století, které vyprodukovalo slušný počet českých velikánů, a za velikánky nejen Boženu Němcovou. Ti vyložili naši minulost a načrtli program. Vznikl dost spolehlivý kulturní uzel, něco jako skupinové podprahové puzení, odkdy se jde do ulic a kdy to ještě jde.

„Čech chce zkratku do ráje“ zkouším opačnou stránku mince, ale k preciznosti chybí cit a věk pana Klimenta. Začátky hledání zkratky do ráje lze klást do doby od vzniku našeho samostatného státu. Rájem se v českých zemích myslí ten pozemský, protože na jiné ráje se nehraje. Zkratkou se myslí technokraticky vymyšlený trik, který nad překážkami do ráje vyzraje.

Za puzením ke zkratce do ráje možná stojí česká zkušenost s průmyslovou érou. Taktéž v devatenáctém století se to u nás hemžilo vynálezci, nejdříve převážně jazyka německého, pak i prvního zemského jazyka. Vypadalo to u nás podobně jako v Singapuru, země byla na až neuvěřitelném racionálním vzestupu. Vzniklo pokušení – ne, bylo potřeba – přenášet technokratickou zkušenost do politiky.

Demokratické kontinuum lze vést v linii Masaryk, Dubček a Havel. Technokratické kontinuum v linii textilky, chemičky, cukrovary, společné mlýny, pozemková reforma, zavádění těžkého průmyslu, stavba přehrad, jaderné elektrárny, privatizace, ničení zemědělské půdy různými typy kapitalistického proletariátu. Každý z těchto zásahů do chodu společnosti našel silné politické osobnosti, které ho zdůvodňovaly, a byly za to voleny.

Současným reprezentantem technokratického kontinua je pan prezident Miloš Zeman se svými -ovci, pan Kalousek, přítel Hašek, pan Kuba, pan Babiš ne, přestože by to tak mohlo vypadat a rádo se mu to podsouvá v tisku domácím i zahraničním. O Babiše se dnes hraje. A je to příběh, který se dá vyprávět.

Demokratické kontinuum momentálně reprezentuje se svou skupinou přítel Sobotka, bytostné jádro Lidové strany, pan Schwarzenberg, paní Němcová. Dělící linie tedy často probíhá uvnitř politických stran, někdy i uvnitř jednotlivých osobností. Ze stran Zelení mají odchodem Martina Bursíka vyřešenou fázi nepřátelského technokratického převzetí, takže je prima, že si volebním ziskem připsali vyšší státní příspěvek. Tipoval jsem, že se dostanou nad tři procenta a budou dál sílit.

Na technokratech ani demokratech není samo o sobě nic špatného, obě skupiny nám tu zůstanou i do budoucna. Jako pozitivní heslo pro technokratickou cestu jeví se mi slogan Škodovky „Simply clever“. V politice „simply clever“ stačí na úroveň okresu, už kraj potřebuje víc.

Sociální demokracie prošla nedávno chřipkou. Představitelé technokratického kontinua reagovali pochopitelně, a kdo tvrdí, že ne, mýlí se. Využili většiny v jednom grémiu, domnívali se, že sestaví vládu a budou moci odměnit své lidi posty ve státní správě. Že pak Babiše přikloní na stranu technokratického kontinua. Hlavní otázka, kterou nyní budeme řešit, je, zda vláda, která vznikne koalicí sociálních demokratů, hnutí Ano a lidovců, neusne na technokratických vavřínech a bude se věnovat demokratickému tahu.

Je to křehké, ale může se to povést. Sobotkův sestup začal v době prezidentské volby, když nedokázal ani partajní placený aparát donutit k tomu, aby podporoval kandidaturu Jiřího Dienstbiera. Pamětníci si vzpomenou, jak skandálně dlouho trvalo straně s dvaceti tisíci členy sebrat padesát tisíc podpisů. Vzestup začal tam, kde se objednávka české společnosti začala krýt s jeho snahou o přežití.

Úspěch ANO Andreje Babiše zachránil Sobotkovi kůži a Sobotka se může stát velkou politickou postavou, když hnutí ANO projde transformací do sociálně vnímavé liberální strany. Sobotka může oplatit Babišovi službu a všichni z toho můžeme profitovat.

Oplatí mu ji tak, že bude budovat živou politickou stranu a hnutí ANO potáhne k témuž. Je lhostejné, že jeden subjekt je pod socialistickou a jeden pod liberální vlajkou. Pravidla pro živé strany jsou stejná. V hnutí ANO jsou lidé, kteří jsou schopni stát se postavami demokratického kontinua.

Byl by tak dovršen přechod od Klausovy éry do lepších časů. Karel Schwarzenberg jako osobnost by pak byl světlou postavou přechodu, do dějin by vešel hlavně jako autor převleků, když jsme se nadýchli po té Klausově dece. A lepší lidé z TOP a ODS pak mohou přejít do obrozeného ANO.

Negativní scénář zní: v ANO posílí technokratické kontinuum, odstřihne politickým stranám státní příspěvek a země se bude berlusconizovat bez Berlusconiho nasládlého odéru a potáhne společně se sílícími místními nácky.

Pak aktuální převleky
Bohuslav Sobotka se svým „Jsem zombie“ (chtělo by se dodat „a myslím to upřímně“) začal v oblasti převleků konkurovat Karlu Schwarzenbergovi. Když může kníže být jednou pankáč (automatické opravy v počítači toto slovo opravují na pekáč), jednou agent, proč by bezvlasý právník z Moravy nemohl být zombie?

Převlek nebo veřejná póza jsou v politice fixované na lidi velmi důležitým prvkem. Dubček se nechal vyfotit, jak skáče do bazénu na koupališti plném lidí. Tato fotografie se stala jedním z klíčů porozumění nové politice, komunikační zkratkou.

Dubček nechal svého času v štychu lidi, kteří mu zachránili život. Na Vysočanském sjezdu, na ulici atd. Kdokoli u nás vstoupí do oblasti převleků, to znamená míry popularity, která si může dovolit zkratku, musí být předem podezírán z téhož. Nepalme se o stejná kamna. Vyžadujme, aby politik, který si vyžádal podporu, se také trvale zodpovídal těm, kdo mu ji dávají.

Zombie je oživená mrtvola a zde nejde o žádnou menší disciplinu, než je vzkříšení Klausovou érou politicky umrtvené společnosti. Zombie nechť je ne oživen, ale vzkříšen v čele. Zkusmo můžeme okoštovat po letech patos. Chutná výborně, třeba ve formě vět: „Česká Republika má opět otevřené dějinné dveře k demokracii vlastní provenience. Věřme a konejme. Gooooo, zombie, co to myslíš upřímně. Jsme s tebou, buď s námi.“ Ale není na něj brzy? A netancuje se celou dobu na jiném parketu?

Pak lakmusové papírky
Demokratická politika se pozná podle toho, že se v ní mluví. To, co u nás může nyní vzniknout, je středolevá politika na léta dopředu. Hlavní konfliktní linie v této politice vede mezi technokratickým a demokratickým kontinuem české společnosti. O těchto dvou kontinuích se, pokud vím, poprvé zmínil Matěj Stropnický. Sobotka momentálně vítězí, protože má příběh, který lze vyprávět, a kterému lze věřit.

Jeho protivníci mlčí, mlží a pak hlasují. Když mají většinu, vítězí, když ne, počkají si. Nedojde mu dech? Chce vůbec vydržet mluvit? Vývoj je nyní možné sledovat na vyjednávání o vládě, měla by být koaliční, ze tří stran. První lakmusový papírek.

Zajímavým místem k pozorování je také Mladá Fronta Dnes. Tento spotřební plátek s antikomunistickými koutky by se mohl transformovat v platformu změny tak, jak jsme si to nacvičili v novinářské tradici roku 1968. Další lakmusový papírek. Formulujme další a další. Nenechme se nachytat a tlačme na změnu.

A překvapivý Špidla nakonec
Přestože to tak nemusí vypadat, měřítkem socanského jara je další zacházení s Vladimírem Špidlou. Asi by mi to také nedošlo, kdybych v zahraničí nebyl pořád dotazován na to, co dělá, jak se mu daří, a jestli ho někdo u nás poslouchá. Je to politik evropského formátu a reprezentant své země.

Když někde řeknu, že je jako bývalý komisař ochoten být ministrem pro životní prostředí, je reakce neuvěřitelně pozitivní. „Ministerstvo změny k lepšímu pro všechny! No to je nápad!“ Jmenuji jednu z reakcí. Když má Ministerstvo životního prostředí malá koaliční strana nebo jakákoli lobby, je to mrtvé ministerstvo.

Tomáš Podivínský byl jako generální konzul v Drážďanech jedním z nejživějších a nejaktivnějších českých diplomatů. Jako ministr životního prostředí je ale ministrem jednoho tématu – další výstavby Temelína. Velmi rád bych ho viděl na jiném ministerstvu, patří k těm, které neklidná doba vynesla právem.

Když ministerstvo životního prostředí má silná strana se silným politikem v čele (schopným demokratického konsensu!), stává se ministerstvem změny. Jestli se vítězící Sobotka stane Sobotkou vítězným a prosadí a snese aktivního Špidlu jako ministra životního prostředí, lze začít věřit, že se socanské jaro překlopí do léta.

Jinak budeme tak dlouho zírat na pupeny, až zjistíme, že jsou umělé, nebo do nich začne rovnou sněžit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.