Do médií přichází téma sjednocené levice s návštěvami špiček ČSSD u  Miloše Zemana bezprostředně po jeho zvolení prezidentem. První jej navštěvuje místopředsedkyně Marie Benešová. Dozvídáme se od ní, že se „Miloš Zeman přiklání k tomu, co se podařilo na Slovensku: sjednotit levici…“. Druhým návštěvníkem je místopředseda Zdeněk Škromach, který následně propaguje předvolební (!) koalici ČSSD a SPOZ. Třetí na řadě místopředseda Michal Hašek se veřejně přimlouvá za vytvoření povolební (!) koalice ČSSD a SPOZ. Poslední v pořadí navštěvuje Zemana předseda Bohuslav Sobotka. Následně sděluje, že žádnou předvolební koalici s SPOZ ČSSD vytvářet nebude, a že úvaha o povolební koalici obou těchto stran je přinejmenším předčasná.

K těmto vyjádřením špiček socdem je třeba přiřadit i odmítnutí slučování levice předsedou KSČM (po návštěvě u Zemana prohlásil, že se v minulosti jedno takové sloučení příliš nepovedlo). Sérii veřejných prohlášení na téma sjednocování či slučování nakonec zakončuje nový prezident lakonickým konstatováním, že pro sjednocení levice na způsob Slovenska nevidí v Česku žádného Fica., a že každá ze stran od středu nalevo by měla jít do voleb samostatně. Je tím tedy téma sjednocování či slučování levice v Česku definitivně vyřízeno, alespoň v dohledné perspektivě? Ano i ne.

Připomeňme si, co se stalo na Slovensku. Zde se dlouho po listopadu 1989 nedařilo etablovat silnou stranu sociálně demokratického typu. Existovala zde Sociálnodemokratická strana Slovenska, které se však nikdy nepodařilo stát na levici vlivnou mainstreamovou stranou. Nadějí byla Strana demokratické levice, která však ve veřejnosti propadla po jejím angažmá v pravicové koalici. Tyto naděje nesplnila ani od ní odštěpená Sociálnodemokratická alternativa. Blýskání na lepší časy pro levici sociálnědemokratického typu přichází až s charismatickým Robertem Ficem. Ten zakládá SMER a později všechna tato marginální levicová uskupení integruje do strany SMER — sociálna demokracia. Tato strana se následně stává nejsilnější stranou na Slovensku a vyhrává poslední volby s rekordním ziskem 44 procent odevzdaných hlasů.

Proces etablování levice v polistopadovém vývoji České republiky vykazuje ve srovnání se Slovenskem zásadní odlišnosti. Předně tu zůstává relativně silná komunistická strana více méně kriticky navazující na předlistopadovou KSČ. V průběhu devadesátých let se tu etabluje autentická sociální demokracie (ČSSD) navazující na silnou sociálnědemokratickou tradici první a druhé republiky a brzy se stává hlavní levicovou mainstreamovou stranou a osm let řídí zemi (1998-2006).

Pozice obou hlavních levicových stran v současnosti sílí a pokud tento trend vydrží, je velmi pravděpodobné, že dohromady tyto strany získají po volbách 2014 sněmovní většinu potřebnou pro ustavení levicové vlády. Z čistě elektoralistického pohledu tedy není vážnější důvod, aby se obě tyto strany sjednocovaly do nějakého předvolebního uskupení, které by jim zajišťovalo postup do budoucí sněmovny. A pokud jde o jejich sloučení, to je s ohledem na poměrně komplikovanou historii jejich vzájemných vztahů a některé zásadní programové rozdíly (např. v otázce národní bezpečnosti) jen obtížně představitelné (alespoň v dohledné perspektivě). Každopádně dnes pro takový krok neexistuje ani v jedné z těchto stran sebemenší vůle. Vojtěch Filip má pravdu, asi by to nedopadlo dobře, stejně jako v osmačtyřicátém.

Nastolená otázka sjednocování, resp. slučování levice, která se objevila po prezidentské volbě, však primárně nemířila na ČSSD a KSČM jako dvě dlouhodobě etablované parlamentní levicové strany. Zjevně šlo o jinou optiku procesu sjednocování levice, která s komunisty vůbec nepočítá. Z vyjádření místopředsedů ČSSD Haška, Škromacha a předsedy Sobotky je zjevné, že hypoteticky může jít o projekt „sjednocování nekomunistické levice“ zahrnující ČSSD, prezidentovu SPOZ, v krajním případě Paroubkovy Národní socialisty - LEV 21. Taková představa sjednocování levice je legitimní, ale je třeba se ptát, nakolik je její uskutečnění opravdu naléhavé a hlavně užitečné pro ČSSD a nekomunistickou levici (a koneckonců pro levici obecně).

Pokud jde o naléhavost takového kroku, zdá se, že v ČSSD převažuje přesvědčení, že v době do sněmovních voleb 2014 je otázka sloučení těchto subjektů zcela vyloučena a otázka jejich sjednocení do formy předvolební koalice vysoce nepravděpodobná, a to i v jednodušším formátu ČSSD plus SPOZ. Nezdá se totiž příliš přesvědčivý onen elektoralistický argument, že k tomuto kroku je nutné přistoupit, aby zbytečně nepropadly hlasy malých levo-středových subjektů, resp. aby se jejich váha promítla do silnějšího zastoupení levice v budoucí sněmovně.

Z průzkumů vyplývá, že podpora strany NS-LEV 21 je zcela zanedbatelná, aby byla za tímto účelem brána vážně. A pokud jde o SPOZ, tato strana cílí na profilově velmi podobnou skupinu voličů jako ČSSD, takže je vysoce pravděpodobné, že oč více SPOZ získává, o to více ČSSD oslabuje. (Závislost vzájemného přelévání hlasů mezi těmito stranami není sice absolutní, ale významná je.) Není tudíž zdaleka jisté, že předvolební koalice těchto stran může znamenat pro budoucí početní zastoupení levice (mandáty) v poslanecké sněmovně nějakou přidanou hodnotu.

A každopádně pro ČSSD tu existuje vážné riziko, že čím nevýraznější bude její volební vítězství, tím oslabenější bude její pozice při vyjednávání o budoucí vládě. A nakonec jeden „sobecký“ elektoralistický argument: ČSSD by prokázala malé sebevědomí, kdyby se nepokusila prostor od středu nalevo maximálně vykrýt, resp. kdyby jej vyklidila ve prospěch konkurenční SPOZ.

Pokud jde tedy o „sjednocení“ levostředových stran, lze o něm uvažovat nejspíše na bázi koaliční spolupráce v budoucí vládě, a to v závislosti na počtu jejich poslanců v  poslanecké sněmovně po volbách 2014. Podstatné pro volbu takové spolupráce ale musí být z pohledu vítězné strany získání maximálního prostoru pro naplnění vlastního volebního programu. ČSSD jako všeobecně očekávaný (i když nikoli jistý) vítěz příštích sněmovních voleb chce jít do těchto voleb s relativně radikálním programem nápravy škod způsobených pravicovými vládami v posledních osmi letech. Země potřebuje poměrně radikální obrat doleva a ten by neměl být oslabován přílišnými koaličními kompromisy, jak tomu bylo v minulosti.

A pokud jde o eventuální sloučení levostředových stran do jednoho politického subjektu, o něm by se mělo vážně uvažovat až na základě zkušeností s koaliční spoluprací. Bude-li taková koalice úspěšná, nebude-li komplikovat potřebný levicový obrat a nápravu škod v zemi, otázka sloučení koaličních levostředových subjektů se možná stane velmi naléhavou. Ovšem bez tohoto zkušenostního testu je tato otázka předčasná.

Ve hře je mnoho a především důvěryhodnost značky ČSSD. SPOZ není rozhodně pro ČSSD ne-rizikový partner. Tato strana splnila svou roli prezidentské strany, když dostala (i s pomocí voličů ČSSD) Miloše Zemana na Hrad. Původní součástí tohoto scénáře ale bylo, rozhodně do chvíle, než se rozhodlo, že se prezident bude volit přímo, oslabovat ČSSD s cílem vyvolat personální změny v jejím vedení příznivé pro podporu prezidentské kandidaturu Miloše Zemana.

V důsledku zpackané prezidentské volby z roku 2003 existovaly mezi Zemanem a ČSSD velmi napjaté vztahy, které byly v optice Miloše Zemana „vyřešitelné“ jen odstraněním tzv. zrádců. To nebyl příliš konstruktivní přístup pro urovnání vzájemných vztahů, ale ani post-zemanovské vedení nemělo na tomto urovnání přílišný zájem. Miloš Zeman ale zjevně zašel příliš daleko, když si při vyřizování účtů s ČSSD neváhal spojovat s pravicovou konkurencí.

Fakta, že v roce 2007 pomocí dvou přeběhlíků zařídil vyslovení důvěry pravicové vládě Mirka Topolánka, že v roce 2008 podpořil kandidaturu Václava Klause na prezidenta proti Janu Švejnarovi — kandidátovi podporovaného ČSSD — jsou nepřehlédnutelná. A stejně vážně je třeba brát informace, že se mu za tyto služby ODS odměnila tím, že její kmotři se podíleli na spolufinancování volební kampaně SPOZ do PS v roce 2010 a později i Zemanovy prezidentské kampaně. (O otevřené podpoře Zemanovy kandidatury Klausem ani nemluvě.) Tyto skutečnosti nemůže ČSSD zcela pominout, jakkoli se musí začít dívat primárně do budoucnosti a minulost přenechávat historikům.

Ale jde právě o tu budoucnost, budoucnost ČSSD a levice v České republice. I „postzemanovcům“ v ČSSD se chce věřit, že volbou Miloše Zemana na Hrad končí jeho „revanšistické“ choutky vůči ČSSD a nastává období vzájemné korektní spolupráce, jež zvyšuje šance i na spolupráci ČSSD a SPOZ. Osobně si myslím, že tato víra musí projít ještě testem, aby se stala pravdou prověřenou zkušeností. Vidím tu dva zásadní problémy:

1) SPOZ bude muset velmi brzy jasně prokázat, že přestává být volebním uskupením s netransparentním finančním zázemím, které se prolíná s lobbistickým a klientelistickým zázemím ODS. Že této straně jde v prvé řadě o program a nikoli o byznys. 2) SPOZ se nesmí stát beranidlem tlačícím ČSSD do menšinové vlády, která se bude opírat o tichou podporu nejsilnější pravicové strany na bázi jakési opoziční smlouvy č. 2. Oba problémy a jejich řešení spolu úzce souvisí.

Budoucnost ČSSD a levice v ČR stojí a padá s její schopností prakticky účinně odolávat klientelistickým a korupčním tlakům, v efektivním zápase s korupcí a klientelismem obecně. To rozhodně není jen o majetkových přiznáních, na kterých se s novým prezidentem a SPOZ shodujeme, to je o celém systému protikorupčních opatření, včetně např. efektivní kontroly financování stran, zpočátku alespoň v té minimální variantě, kterou již před časem předložil senátor Jiří Dienstbier.

Budoucnost ČSSD a levice v této zemi totiž nespočívá jen v tom, že bude mít na rozdíl od pravice sociálnější přístup k lidem, že je bude volebně uplácet drobnými jistotami a udržovat nad propastí chudoby a beznaděje. Scvrkávat rozměr sociální demokracie na to, že lidé budou mít hlavně práci a dostanou slušně zaplaceno, jak tvrdí někteří konzervativci v ČSSD, je v dnešní době globálních výzev nebezpečně skromný program. Takhle, aniž by slibovali něco více, nadbíhali voličům i fašisté, a s nezaměstnaností a slušnými platy si umí do určité míry poradit sem tam i pravice, pokud zrovna nepropadá neoliberálnímu blouznění.

ČSSD a levice ale musí chtít více. A v tom více je, mimo jiné, obrana demokracie, což také předpokládá, aby se tvorba politiky maximálně osvobodila od diktátu velkých peněz. To jistě není jednoduchý úkol a rozhodně ne absolutně řešitelný úkol. Není však možné nic nedělat a současné praxi se pasivně přizpůsobovat, nebo dokonce ji podporovat.

Nejde zdaleka jen o nějaký morální úkol. Korupce a klientelismus jsou největší překážkou budování společnosti na demokratických a sociálních základech, neboť nejvíce oslabují zdroje jejího financování. ČSSD a levice by tohle měla brát mnohem vážněji než doposud a mít to na paměti při svém koalování, sjednocování nebo slučování. Pokud tohle nedokáže, může sice prostým mechanickým slučováním a populismem zažít ještě nějaké ta volební vítězství, ale ta budou stále skromnější a dočasnější a stále více nás levičáků se bude ptát, zda ta vítězství jsou ještě naše.