K nejúčinnějším lékům na neduhy české politiky patří personální obroda a návrat k programové práci, namísto pouhých zákulisních čachrů technologů moci. S tím souvisí potřeba „humanistické aliance progresivních sil“, která by měla být otevřená příslušníkům všech politických proudů, jež vnímají potřebu průniku svobody, spravedlnosti a solidarity, od levicových liberálů po komunisty.

Z podzimních voleb do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu vzešla posílená levice. Jejím volebním manažerem však byla hlavně zdiskreditovaná pravice, která se sotva v dohledné době zbaví pověsti korupcí prolezlého a asociálního koutu tuzemské politiky. Plnými hrstmi sypali voliči mandáty i KSČM, jež se dočkala svého prvního hejtmana. Předseda komunistů Vojtěch Filip určitě nemluvil do větru, když se po ohlášení volebních výsledků zmínil o „nové odpovědnosti“ KSČM. Bude zajímavé sledovat, jak se tato „nová“ odpovědnost odliší od té „staré“, náležející protestní straně bez exekutivního podílu.

Pro zasypání příkopů v české společnosti je důležité překonání hysterického antikomunismu. Mnohé pro to mohou udělat jak komunisté (svým vystupováním, akcentováním témat i vládnutím v krajích), tak i sociální demokraté, kteří by se měli k tzv. bohumínskému usnesení konečně postavit jako sebevědomá strana, jež dokáže v kontextu společenské situace obhájit svůj vývoj.

Změna atmosféry ve společnosti může učinit přitažlivou i myšlenku na otevřenou spolupráci subjektů hlásících se k levici. Po zkušenostech z čerstvě ustavovaných krajských rad (v deseti ze čtrnácti krajů spolupracuje ČSSD s KSČM) může být další vlaštovkou přímá volba prezidenta republiky. Bude mírovými zásadami šermujícím komunistům, kteří nestavějí vlastního adepta, bližší Miloš Zeman preventivně útočící na Írán, nebo v levicových postojích konzistentní Jiří Dienstbier?Neměl by zapadnout ani nápad na společné prezidentské primárky, jichž by se v budoucnu mohli účastnit stoupenci různých levicových stran.

Vítězem příštích sněmovních voleb patrně bude ČSSD. Její přirozený koaliční potenciál zahrnuje lidovce, zelené, komunisty, případně i dosud mimoparlamentní strany typu SPOZ. Ti všichni by měli mít možnost včas se před volbami vyjádřit či rovnou připojit ke strategickému projektu, který by byl charakterizován programem i jazykem moderní evropské levice. Jeho autoři by přitom měli vědět, že integrační roli lépe plní věcná témata než ideologie.

Již na jaře jsem zde, inspirován Jaroslavem Šabatou, zmínil potřebu „humanistické aliance“. V dalších měsících jsem upřesnil, že by měla zahrnovat jak obecně demokratizační prvky, tak ústavní reformu. Proto mne potěšilo, že o možných změnách Ústavy ČR hovořil po podzimních volbách a po vzniku levicové ústavní většiny (zatím jen) v Senátu i předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. No a Jakub Patočka ve dvou textech v Deníku Referendum (26.10. a 9.11.) vše dopověděl. Ústavní změny by podle něj měly spočívat ve zvýšení kvality demokracie a pevném ústavním ukotvení sociálního státu.

Je především na ideovém zázemí levicových stran, aby formulovalo „ústavní program“, k němuž by se ještě před volbami mohly veřejně přihlásit různé partaje a občanské iniciativy.