K nejúčinnějším lékům na neduhy české politiky patří personální obroda a návrat k programové práci, namísto pouhých zákulisních čachrů technologů moci. S tím souvisí potřeba „humanistické aliance progresivních sil“, která by měla být otevřená příslušníkům všech politických proudů, jež vnímají potřebu průniku svobody, spravedlnosti a solidarity, od levicových liberálů po komunisty.

Z podzimních voleb do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu vzešla posílená levice. Jejím volebním manažerem však byla hlavně zdiskreditovaná pravice, která se sotva v dohledné době zbaví pověsti korupcí prolezlého a asociálního koutu tuzemské politiky. Plnými hrstmi sypali voliči mandáty i KSČM, jež se dočkala svého prvního hejtmana. Předseda komunistů Vojtěch Filip určitě nemluvil do větru, když se po ohlášení volebních výsledků zmínil o „nové odpovědnosti“ KSČM. Bude zajímavé sledovat, jak se tato „nová“ odpovědnost odliší od té „staré“, náležející protestní straně bez exekutivního podílu.

Pro zasypání příkopů v české společnosti je důležité překonání hysterického antikomunismu. Mnohé pro to mohou udělat jak komunisté (svým vystupováním, akcentováním témat i vládnutím v krajích), tak i sociální demokraté, kteří by se měli k tzv. bohumínskému usnesení konečně postavit jako sebevědomá strana, jež dokáže v kontextu společenské situace obhájit svůj vývoj.

Změna atmosféry ve společnosti může učinit přitažlivou i myšlenku na otevřenou spolupráci subjektů hlásících se k levici. Po zkušenostech z čerstvě ustavovaných krajských rad (v deseti ze čtrnácti krajů spolupracuje ČSSD s KSČM) může být další vlaštovkou přímá volba prezidenta republiky. Bude mírovými zásadami šermujícím komunistům, kteří nestavějí vlastního adepta, bližší Miloš Zeman preventivně útočící na Írán, nebo v levicových postojích konzistentní Jiří Dienstbier?Neměl by zapadnout ani nápad na společné prezidentské primárky, jichž by se v budoucnu mohli účastnit stoupenci různých levicových stran.

Vítězem příštích sněmovních voleb patrně bude ČSSD. Její přirozený koaliční potenciál zahrnuje lidovce, zelené, komunisty, případně i dosud mimoparlamentní strany typu SPOZ. Ti všichni by měli mít možnost včas se před volbami vyjádřit či rovnou připojit ke strategickému projektu, který by byl charakterizován programem i jazykem moderní evropské levice. Jeho autoři by přitom měli vědět, že integrační roli lépe plní věcná témata než ideologie.

Již na jaře jsem zde, inspirován Jaroslavem Šabatou, zmínil potřebu „humanistické aliance“. V dalších měsících jsem upřesnil, že by měla zahrnovat jak obecně demokratizační prvky, tak ústavní reformu. Proto mne potěšilo, že o možných změnách Ústavy ČR hovořil po podzimních volbách a po vzniku levicové ústavní většiny (zatím jen) v Senátu i předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. No a Jakub Patočka ve dvou textech v Deníku Referendum (26.10. a 9.11.) vše dopověděl. Ústavní změny by podle něj měly spočívat ve zvýšení kvality demokracie a pevném ústavním ukotvení sociálního státu.

Je především na ideovém zázemí levicových stran, aby formulovalo „ústavní program“, k němuž by se ještě před volbami mohly veřejně přihlásit různé partaje a občanské iniciativy.

Jakkoliv nejsem ústavní právník, dovolím si v obecné rovině načrtnout několik námětů.

V Ústavě ČR by měl být jasně zakotven a definován „výkon státní moci přímo lidmi“, čili referendum. Objevit by se v ní měl i veřejný ochránce práv. Když své paragrafy v ústavě má NKÚ i státní zastupitelství, není důvod, aby o totéž byl ochuzen ombudsman. Prospěšná by také byla zmínka o sociálně-tržním charakteru české ekonomiky.

Ještě větší prostor se nabízí pro novelizaci Listiny základních práv a svobod (LZPS), jež je rovnocennou součástí ústavního pořádku.

Hlava druhá, oddíl první, článek 9, odstavec 1 LZPS praví, že „nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“. Exministr Drábek si to patrně nemyslí. Jemu a celé Nečasově vládě udělal čáru přes rozpočet až Ústavní soud. Asi by neuškodilo v Listině uvést, že za vykonanou práci náleží řádná odměna (plat).

Článek 10, odstavec 3 pojednává o právu před neoprávněným shromažďováním údajů. To je obzvlášť citlivé v dnešní době všemožných registrů. Bylo by příliš chtít, aby ke shromažďování údajů dal každý jedinec souhlas?

Hlava čtvrtá, článek 27, odstavec 4 LZPS zmiňuje právo na stávku. To by mohlo být zpřesněno, vždyť pravice co chvíli uvažuje, jak toto právo okleštit či rovnou zprovodit ze světa.

Článek 30, odstavec 1 se týká „přiměřeného hmotného zabezpečení ve stáří“. Nebylo by možné zakotvit nedotknutelnost průběžného — solidárního - systému penzijního zabezpečení?

Článek 31 popisuje „právo na bezplatnou zdravotní péči“. Přesto z něj mnozí dělají pouhý cár papíru. Ukazuje se tudíž jako žádoucí zamezit platbám nad rámec řádného zdravotního pojištění.

Článek 33, odstavec 2 obsahuje „právo na bezplatné vzdělání na základních a středních školách, podle schopností občana a možností státu též na vysokých školách.“ Hle, prostor pro zamezení školnému na vysokých školách!

Článek 35, odstavec 1 říká, že „každý má právo na příznivé životní prostředí“. K tomu mě sice nic konkrétního nenapadá, přesto by nebylo na škodu tuto zásadu vypíchnout, zdůraznit. Vždyť Václav Bělohradský už před časem napsal, že po 19.st., století politických práv, a 20.st., století sociálních práv, přichází 21.st., století práv přírody.

Debatu by šlo vést také o dalších možných úpravách Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Zmiňme třeba právo na život v míru (charakter zahraniční a bezpečnostní politiky), otázku zaměstnanosti (právo na práci), podporu vědy a výzkumu, protikorupční opatření, poptávku po nezávislosti úředníků či nutnost transparentních veřejných zakázek. I něco z toho by se možná dalo „propašovat“ do klíčových ústavních dokumentů.

Ze všeho vůbec nejelegantnější by potom bylo schválení nové ústavy občany v referendu.

Otvírá se zde zkrátka obrovský prostor pro debatu ústavních právníků, sociologů, politologů, ale i resortních expertů. Probíhat by měla zejména mezi think-tanky a občanskými sdruženími. Od věci není ani nápad Jakuba Patočky na ustavení „opoziční občanské tripartity“, v níž by se politické strany potkaly s odbory a občanskými sdruženími. A až by padla dohoda na nějaké podobě „ústavního programu“, měla by být zveřejněna takovým způsobem, aby se k ní mohly přihlásit pestré politické strany.

Vše by se mělo dít od první do poslední chvíle transparentně a vyvrcholit před volbami do Poslanecké sněmovny, aby lidé věděli koho, s jakými úmysly a s jakým koaličním potenciálem volí.

Onen „ústavní program“ prezentovaný „humanistickou aliancí“ by přitom vůbec nemusel být tím hlavním, nejlepším a nejdražším dárkem, který by si tuzemská levice nadělila. Jako ještě cennější se totiž ukazuje samotný proces věcného, tématizovaného a otevřeného dialogu, který může mít ambici ve veřejném prostoru překrýt i pravidelně se vynořující antikomunistickou hysterii.

Ta šance, podepřená radikalizací veřejnosti a ochotou naslouchat argumentům zleva, zde nemusí být napořád. Je nejvyšší čas, aby všichni, pro něž levicové hodnoty nejsou jen frází do recyklovaných projevů, přiložili ruku k dílu.

Text čerpá z autorova vystoupení na semináři, který 10.11.2012 uspořádal v Brně Klub společenských věd s Masarykovou demokratickou akademií.