S blížícím se sjezdem ČSSD opět ožívá otázka střetu názorových proudů uvnitř strany. V minulosti bylo zvykem kategorizovat členy jako „sobotkovce“, „haškovce“, „paroubkovce“, „zemanovce“ a podobně, nicméně podle současných prognóz politologů takový střet letos nemůžeme očekávat. Je ale strana tedy názorově jednotná?

Upřímně řečeno, u tak velké skupiny, jakou je ČSSD (20 000 členů), se nedá očekávat, že by měla na vše jednotný názor. Na druhou stranu ale stejně tak nelze očekávat, že by šlo všech dvacet tisíc lidí pohodlně rozřadit do několika uniformních škatulek.

Před rokem se o zajímavou analýzu Labour Party ve Velké Británii pokusil deník Guardian, který definoval několik os, na kterých se může členská základna rozřadit. Byť se samozřejmě jedná o stranu s jinou historií a s jinou současností a zároveň působící v jiné zemi, je možné se tento postup pokusit aplikovat, byť s určitými obměnami, i v českých reáliích. Jak by se tedy dala strana rozdělit?

Vysokoprocentáři versus neprocentáři

První skupina nostalgicky vzpomíná na éru předsednictví Jiřího Paroubka. Předvolební průzkumy konstantně předpovídaly vítězství ČSSD ve volbách a ještě ke všemu hodnoty vyšší než třicet procent. Není proto divu, že tato skupinu dává několik let najevo svoji nespokojenost — poslední sněmovní volby spíše dopadly jako Pyrrhovo vítězství a volby do Evropského parlamentu odsunuly ČSSD na třetí místo. Ráda by se vrátila k oněm „zlatým časům“.

Skupina, která na procenta příliš nejede, je ovšem různorodá. Snad nikdo nepochybuje o důležitosti počtu hlasů z hlediska realizace programu strany, nicméně někteří členové hodnotí Paroubkovu éru kriticky (např. z hlediska zadlužení strany, odrazení určité skupiny voličů a podobně). Zároveň existuje určitý proud, který by naopak přál vlastní straně méně hlasů, aby se dostatečně poučila z dosavadního směřování.