Debakl Jiřího Dienstbiera — a za nic jiného než za debakl nelze zisk hlasů kolem deseti procent pokládat — při volbě prvního místopředsedy je doposud nesporně největší událostí sjezdu ČSSD. Ač to není úplně spravedlivé, ostatně jako politika sama, bude se nyní vykládat jako reálný obraz Dienstbierovy podpory uvnitř strany.

Výsledek hlasování se tedy nebude brát pouze jako to, čím reálně je: vyjádření podpory delegátů myšlence, že by se měl Jiří Dienstbier stát prvním místopředsedou ČSSD. Výsledku se bude přisuzovat mnohem větší význam: bude se vydávat za reálný obraz opory, kterou ve straně mají ideály s Dienstbierem spojované. Ba co hůř, bude se jím ilustrovat význam sociálně-demokratických idealistů na tvorbu politického profilu strany.

Marně se může kdokoli snažit vysvětlovat, že to tak není, že ve skutečnosti je ČSSD mnohem progresivnější, že prostor pro evropskou, progresivní, občanskou, ekologickou agendu se v ní rozšiřuje. Dienstbierových deset procent na sjezdu nad celým prostředím bude přinejmenším do příštího sjezdu viset jako černý mrak. A to je jeho osobní odpovědnost.

Při důkladné úvaze nad rozpoložením sociální demokracie před sjezdem totiž není vůbec jasné, proč se do marné bitvy pouštěl. A při svém projevu vypadal tak, že si tím nebyl jist už ani on sám. Z řeči těla, z dikce, z dynamiky vystoupení bylo jasné, že mluví člověk, který nepochybuje o své porážce. Jsou prohry, které mají veliký smysl; ta Tejcova mezi ně, přinejmenším z jeho hlediska, jistě patří. Jeho pozici jako hlavního Sobotkova vnitrostranického protivníka posílila.

No a pak jsou porážky úplně beze smyslu, jako tato Dienstbierova. Neuškodila totiž jen jemu, ale také prostředí, které ve straně reprezentuje.

Čí hlasy chtěl získat? Bylo přece jasné, že Bohuslav Sobotka chce a potřebuje konsolidovat síly ke střetu s Babišem. A Sobotka dal jasně najevo, že si na místě prvního místopředsedy přeje Milana Chovance.

Můžeme mít o Chovancovi spoustu více méně oprávněných pochybností — a on sám svým sjezdovým projevem bohužel udělal pramálo pro to, aby je rozptýlil. Ale každý člověk znalý situace v ČSSD ví, že možnosti příznivého vývoje strany jsou nyní jednoznačně spjaty se sílou Sobotkovy pozice.

Dienstbier tak vystavil mnohé své příznivce těžkému konfliktu v loajalitě. Na vše, co chce Dienstbier prosazovat, bude možno zapomenout, pokud by Sobotka podlehl svým protivníkům. Sobotkovi politicky soudní příznivci, kteří se z velké části kryjí s příznivci Dienstbierovými, tak zákonitě volili Chovance. Sobotkovi odpůrci všech proveniencí se sešikovali za Tejcem.

Dienstbiera tak volili jen jeho nejvěrnější. Méně hlasů už snad ani dostat nemohl. A v tomto světle dopadl vlastně ještě dobře. Proč se ale vůbec do takto evidentně nesmyslného podniku pouštěl?

Možná sám sebe přesvědčil, že tím přispívá k prosazení změn politického stylu strany, k prosazení úprav stanov. Hluboce se v tom ovšem mýlí. Tříštěním sil podporujících Sobotku ve skutečnosti naopak prosazení změn stanov ohrozil.

↗

Dienstbier se měl se Sobotkou dohodnout. Foto Ondřej Mazura, DR.

Přitom jistě bylo možno se Sobotkou vyjednávat o podpoře jím zamýšleného vedení strany a hledět dosáhnout toho, aby se z představ idealistů o personáliích či úpravách stanov podařilo prosadit maximum. Směnné obchody všeho druhu k politice patří, v tom se liší například od advokacie.

Je vlastně úplně nepochopitelné, proč dal Jiří Dienstbier místo strategické dohody se Sobotkou přednost kontraproduktivnímu střetu. Idealismus by v politice neměl znamenat rezignaci na některé základní principy politické techniky. Vyjednávání, schopnost nalézat kompromisy a organizovat účast v produktivních většinách k nim patří.

Idealistické prostředí v ČSSD ve svém vlastním zájmu nemůže dopustit, aby se tento typ neobratnosti mylně vydávaný za zásadovost stal jeho obecnou charakteristikou. Výsledek Jiřího Dienstbiera není možné brát jako porážku ideálů a programu, které reprezentuje, ale zásadně zpochybňuje Dienstbierův dosud všeobecně akceptovaný nárok neformální platformu progresivní idealistické levice v ČSSD vést.