Deset procent pro Dienstbiera, ne pro ideje s ním spojované

Jakub Patočka

Strašlivě vyhlížející výsledek Jiřího Dienstbiera ve volbě prvního místopředsedy by neměl být vykládán jako porážka ideálů, které reprezentuje. Ale bude. A je to jeho odpovědnost.

Debakl Jiřího Dienstbiera — a za nic jiného než za debakl nelze zisk hlasů kolem deseti procent pokládat — při volbě prvního místopředsedy je doposud nesporně největší událostí sjezdu ČSSD. Ač to není úplně spravedlivé, ostatně jako politika sama, bude se nyní vykládat jako reálný obraz Dienstbierovy podpory uvnitř strany.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Výsledek hlasování se tedy nebude brát pouze jako to, čím reálně je: vyjádření podpory delegátů myšlence, že by se měl Jiří Dienstbier stát prvním místopředsedou ČSSD. Výsledku se bude přisuzovat mnohem větší význam: bude se vydávat za reálný obraz opory, kterou ve straně mají ideály s Dienstbierem spojované. Ba co hůř, bude se jím ilustrovat význam sociálně-demokratických idealistů na tvorbu politického profilu strany.

Marně se může kdokoli snažit vysvětlovat, že to tak není, že ve skutečnosti je ČSSD mnohem progresivnější, že prostor pro evropskou, progresivní, občanskou, ekologickou agendu se v ní rozšiřuje. Dienstbierových deset procent na sjezdu nad celým prostředím bude přinejmenším do příštího sjezdu viset jako černý mrak. A to je jeho osobní odpovědnost.

Při důkladné úvaze nad rozpoložením sociální demokracie před sjezdem totiž není vůbec jasné, proč se do marné bitvy pouštěl. A při svém projevu vypadal tak, že si tím nebyl jist už ani on sám. Z řeči těla, z dikce, z dynamiky vystoupení bylo jasné, že mluví člověk, který nepochybuje o své porážce. Jsou prohry, které mají veliký smysl; ta Tejcova mezi ně, přinejmenším z jeho hlediska, jistě patří. Jeho pozici jako hlavního Sobotkova vnitrostranického protivníka posílila.

No a pak jsou porážky úplně beze smyslu, jako tato Dienstbierova. Neuškodila totiž jen jemu, ale také prostředí, které ve straně reprezentuje.

Čí hlasy chtěl získat? Bylo přece jasné, že Bohuslav Sobotka chce a potřebuje konsolidovat síly ke střetu s Babišem. A Sobotka dal jasně najevo, že si na místě prvního místopředsedy přeje Milana Chovance.

Můžeme mít o Chovancovi spoustu více méně oprávněných pochybností — a on sám svým sjezdovým projevem bohužel udělal pramálo pro to, aby je rozptýlil. Ale každý člověk znalý situace v ČSSD ví, že možnosti příznivého vývoje strany jsou nyní jednoznačně spjaty se sílou Sobotkovy pozice.

Dienstbier tak vystavil mnohé své příznivce těžkému konfliktu v loajalitě. Na vše, co chce Dienstbier prosazovat, bude možno zapomenout, pokud by Sobotka podlehl svým protivníkům. Sobotkovi politicky soudní příznivci, kteří se z velké části kryjí s příznivci Dienstbierovými, tak zákonitě volili Chovance. Sobotkovi odpůrci všech proveniencí se sešikovali za Tejcem.

Dienstbiera tak volili jen jeho nejvěrnější. Méně hlasů už snad ani dostat nemohl. A v tomto světle dopadl vlastně ještě dobře. Proč se ale vůbec do takto evidentně nesmyslného podniku pouštěl?

Možná sám sebe přesvědčil, že tím přispívá k prosazení změn politického stylu strany, k prosazení úprav stanov. Hluboce se v tom ovšem mýlí. Tříštěním sil podporujících Sobotku ve skutečnosti naopak prosazení změn stanov ohrozil.

Dienstbier se měl se Sobotkou dohodnout. Foto Ondřej Mazura, DR.

Přitom jistě bylo možno se Sobotkou vyjednávat o podpoře jím zamýšleného vedení strany a hledět dosáhnout toho, aby se z představ idealistů o personáliích či úpravách stanov podařilo prosadit maximum. Směnné obchody všeho druhu k politice patří, v tom se liší například od advokacie.

Je vlastně úplně nepochopitelné, proč dal Jiří Dienstbier místo strategické dohody se Sobotkou přednost kontraproduktivnímu střetu. Idealismus by v politice neměl znamenat rezignaci na některé základní principy politické techniky. Vyjednávání, schopnost nalézat kompromisy a organizovat účast v produktivních většinách k nim patří.

Idealistické prostředí v ČSSD ve svém vlastním zájmu nemůže dopustit, aby se tento typ neobratnosti mylně vydávaný za zásadovost stal jeho obecnou charakteristikou. Výsledek Jiřího Dienstbiera není možné brát jako porážku ideálů a programu, které reprezentuje, ale zásadně zpochybňuje Dienstbierův dosud všeobecně akceptovaný nárok neformální platformu progresivní idealistické levice v ČSSD vést.

    Diskuse
    March 13, 2015 v 21.51
    Proč ta hysterie? Není to ani debakl, ani největší událost sjezdu. Dienstbier chtěl straně a veřejnosti připomenout věci (ideje), na nichž mu záleží, a to se povedlo. Nyni vime nejen, že ve straně existuje významné Tejcovo posthaškovské křídlo, ale také deset procent delegátů, kteří jsou ochotni volit Dienstbiera proti Chovancovi nehledě na opačné přání předsedy. Neni to nic světoborného, ale dobrá vyhlídka.
    March 14, 2015 v 11.14
    Nesouhlas a podpora Dienstbiera
    Nesouhlasím s tím, že byla chyba Dienstbiera, že do toho šel. 85 % pro Sobotku je pěkných, ale 90 % pro Chovance a Tejce je smutných, velmi smutných. Krátkodobě chápu, že se Sobotka opíra o Chovance, ale jakou ten dělá politiku kromě té stranické a ministerské? Dlouhodobě to není perspektivní, dlouhodobě má šanci Dienstbierův program sociální demokracie jako skutečné západní levicové strany. Takže 10 % pro Dienstbiera je 10 % pro budoucnost. Jestli to je tedy něčí chyba, tak je to chyba Sobotky, že neměl více odvahy k podpoře Dienstbiera a strany, které jsou bližší straničtí šíbři.
    JP
    March 14, 2015 v 13.9
    Ideály a realita politiky
    Jde o to, že Dienstbier by se svým idealismem byl cizím elementem nejen v české, ale víceméně v jakékoli jiné sociálnědemokratické straně současnosti. Ideje jsou jedna věc, ale zaběhaná partajní rutina je věc zcela jiná. V partajněpolitické realitě se jedná o to, prosazovat v podstatě minimalistický vlastní program (maximalistický program lze za standardních politických konstelací prosazovat jen zcela výjimečně; takto exkluzivní postavení má v současnosti vlastně jenom Orbán v Maďarsku). Nějakými těmi "velkými ideály" nelze oslovit dokonce ani průměrného v l a s t n í h o voliče - ten chce mít především hmatatelné výsledky, to jest zákonodárství které pocítí na svých vlastních finančních poměrech. Všechno ostatní je nakonec jenom kouřová clona.
    March 14, 2015 v 18.37
    nelineární změny
    do interních věcí jiné strany nekecám, ale problém modernity na levici je obecný problém. A ty různé idealistické levé proudy prostě fungují příliš akademicky než aby oslovily tzv. plebs jako jádro levého elektorátu
    Jako by těm dolním milionům páchli bojovníci s rutinérstvím a stereotypy intelektuálním snobstvím nebo aspoň nesrozumitelností. A nemusí jít o hmatatelné věci - viz populismus ANO. Poltická agenda jde tak poněkud bokem.
    Hlučný Foldyna je prostě spíš upoutá než odtažitý Dienstbier - nemluvě o vlivu mocenských pragmatiků na konečné politické rozhodnutí, kteří vyvažují reálná vliv, Takže s tou idealistickou investicí do budoucna je to složité. Stačí vyjet mimo Prahu.
    P.S : zajímavý testík nové politické mapy bude v otázce střetu zájmů - i zde se asi potvrdí že změny nebudou lineární
    March 14, 2015 v 21.13
    Děláte z idealismu bublifuk pro odtažité kavárenské povaleče, ale to je omyl. Věc, o kterou na sjezdu šlo - vedle personálií, byla docela praktická, jak vzít výběr kandidatů z rukou regionálních partajních klik a udělat jej demokratičtějším, na to ovsem musíte mít nějakou politickou ideu. Ohrnovat nad tím nos není dokladem realismu, ale rutinerství, které ovšem vyhovuje šíbrům.
    Nevím, proč by zrovna tohle mělo oslovovat plebs. Kdyz tak jenom takový, který už je utažen na vařené nudli.
    March 14, 2015 v 22.38
    Slabí kandidáti?
    Jestli měl Dienstbier kandidovat nebo ne je věc názoru. Zarazila mě ale Sobotkova reakce na volební výsledky místopředsedů, když dělil kandidáty na silné a slabé podle toho, zda byli zvoleni nebo ne. Pokud skutečně chceme překopat způsob výběru kandidátek, je potřeba mít dost kandidátů, a potom holt někdo bude zvolen a někdo ne. Pokud se ale vžije názor, že kdo nebyl zvolen je automaticky slabý kandidát, nebudou mít lidé obavu zkusit kandidovat? A to právě hlavně ti, o jejichž kandidaturu bychom měli mít zájem?

    Nedomnívám se, že Jiří Dienstbier, Jaroslav Foldyna ba dokonce i Jeroným Tejc jsou slabí kandidáti. Pokud by kandidoval Štěch, pokud by Sobotka neoznámil své favority, pokud by ... bůhví jak by to dopadlo. Znamenalo by to najednou, že slabí jsou náhle silní a naopak.

    Tento způsob hodnocení kandidátů zdá se mi poněkud nešťastným.
    March 14, 2015 v 23.54
    M.Znoj
    možná jsme se nepochopili - nejde o to nemít ideály, ale mít tu fungující politickou myšlenku. Abstraktní hodnoty a ideální pohnutky totiž mohou býti příliš platonickými a mohou pak ukázat že tato říše idejí se jaksi míjí se světem skutečnosti.
    Opět - neřeším něčí situaci s vnitrostranickou normou, do toho mi nic není - obecně je jasné že demokracie tvorby politických rozhodnutí je nepochybně potřebná Povedení může být velmi různé.a s různou logikou fungování, které nějakému uvolnění "proudu idejí" ale nemusí pomoci.
    Taky mne to trápí, ta modernita není zdaleka problém jedné strany ani jedné země. Pořád myslím že v praxi nakonec ukázaná platí a že ten tzv. moderní obsah pro levici ( bez stranických škatulek) musí oslovit v nemalé míře tradiční klientelu.
    March 15, 2015 v 0.15
    Vždyť je to jedno
    March 15, 2015 v 9.38
    Ad Jiří Dolejš
    Myslím,že se chápeme, jenom nevím, co je tradiční klientela natož subjekt. Spíše bych mluvil o tradičních konceptech v netradiční situaci.
    March 15, 2015 v 9.59
    Co Sobotka umí a Dienstbier ne?
    Je to:
    "Vyjednávání, schopnost nalézat kompromisy a organizovat účast v produktivních většinách", jak píše Jakub Patočka?
    + Další komentáře