Bývaly časy, kdy by zastínění, ba ignorování Miloše Zemana, nebo upozadění haškovců představovalo nevídaný progres v sociálnědemokratické politice a sjezdovém rokování. Letos k tomu došlo. Snad proto ty rozzářené oči Bohuslava Sobotky a jeho stoupenců, snad proto ta slova o historickém sjezdu.

Pak by možná šlo ČSSD odpustit, že nad rámec diskuse o zprávě předsedy už žádnou programovou debatu nevedla a že zplodila jen velmi jednoduchou rezoluci. Hůře se už odpouští přijetí polovičaté novely stanov. Kupodivu kvóty pro obě pohlaví prošly hladce, ovšem míra podílu členů na sestavování kandidátních listin je ve hvězdách.

Referendum v ČSSD proběhlo loni v létě, prakticky do přelomu roku vedení na stanovy nesáhlo a i na sjezdu od předsedy Sobotky zaznělo, že vše bude upřesněno ve volebních řádech, které projedná ústřední výkonný výbor, orgán ze své podstaty konzervativnější („funkcionářštější“) než sjezd. Přitom Jiří Dienstbier měl již v předstihu připravenu jak detailní úpravu stanov, tak volebních řádů. Sobotka však raději pragmaticky vyjednával s odpůrci změn.

Ústupek je například v tom, že „nominační konference“ proběhnou až v závěru procesu přípravy kandidátek, takže budou spíš jen schvalovací — v hodině dvanácté řeknou členové „ano“ nebo „ne“ kandidátům, které vyberou „orgánové“.

Dienstbierova veřejná kritika bezzubých stanov mohla tomuto politikovi ublížit víc než předchozí neúspěch v bitvě o post prvního místopředsedy. Včetně vzdálení se předsedovi Sobotkovi, který dost možná bude mít tendenci přestat jako novou nadějnou tvář ČSSD ukazovat Dienstbiera a chlubit se spíš Lenkou Teska Arnoštovou, ačkoli tuto čerstvou místopředsedkyni již stihla první kauza — nezvykle levná koupě stavebního pozemku před devíti lety.

„Debakl Jiřího Dienstbiera — a za nic jiného než za debakl nelze zisk hlasů kolem deseti procent pokládat — při volbě prvního místopředsedy je doposud nesporně největší událostí sjezdu ČSSD. Ač to není úplně spravedlivé, ostatně jako politika sama, bude se nyní vykládat jako reálný obraz Dienstbierovy podpory uvnitř strany.

Výsledek hlasování se tedy nebude brát pouze jako to, čím reálně je: vyjádření podpory delegátů myšlence, že by se měl Jiří Dienstbier stát prvním místopředsedou ČSSD. Výsledku se bude přisuzovat mnohem větší význam: bude se vydávat za reálný obraz opory, kterou ve straně mají ideály s Dienstbierem spojované. Ba co hůř, bude se jím ilustrovat význam sociálně-demokratických idealistů na tvorbu politického profilu strany,“ napsal zde 13. 3. Jakub Patočka a pokračoval: „Výsledek Jiřího Dienstbiera není možné brát jako porážku ideálů a programu, které reprezentuje, ale zásadně zpochybňuje Dienstbierův dosud všeobecně akceptovaný nárok neformální platformu progresivní idealistické levice v ČSSD vést.“

Tato úvaha vychází ze dvou premis, které podle mě nejsou zcela ložené. Mohl Dienstbier získat víc hlasů, třeba kdyby kandidoval jen na řadového místopředsedu? A nárokuje si vést nějakou platformu?

Výsledky hlasování ukazují, že s výjimkou volby prvního místopředsedy, kterou ovlivnilo nejednoznačné vnímání Milana Chovance a možná i jistý soucit delegátů s „pučistou“, který na rozdíl od Chovance nebyl omilostněn, Jeronýmem Tejcem, zapracovala skvěle promazaná hlasovací mašina.

Nikdy ještě nebyli v ČSSD navoleni místopředsedové jedním tahem, navíc přesně ve složení, které jmenoval předseda. Nic proti tomu, klidně můžeme Sobotku s Chovancem pochválit, že zřejmě šikovně vyvážili mocenské a regionální zájmy, aby všechno takto dopadlo. Každopádně jimi vystavěná hradba působila neprůstřelně.

Idealisté zůstali v kuloárech

Ještě zajímavější to je s Dienstbierem a „neformální platformou progresivní idealistické levice“. Existuje vůbec? Jak je početná? Protože, pokud jsem dával dobře pozor, nikdo z delegátů, kteří se přihlásili do diskuse, se k podobné platformě explicitně ani implicitně nepřihlásil. Maximem bylo, když pár delegátů horovalo za co nejvyšší vliv řadových členů.

Zdá se, že mezi delegáty buď idealisté nebyli, anebo se báli ceknout. Případně usoudili, že doba tématům tzv. kulturní levice nepřeje a skutečně nejdůležitějším úkolem sociální demokracie je hájit tradiční politiku, sociální stát a nabízet občanům atmosféru bezpečí a jistoty. Dalo by se to koneckonců pochopit.

Kde ale šlo na sjezdu idealisty potkat každopádně, byly kuloáry — tam fungovali ať už jako organizátoři nebo hosté spravující stánky se zajímavými prezentacemi.

Prohráli snad idealisté v soubojích na okresních konferencích, které vybíraly delegáty? Nebo je nudné sjezdy nezajímají a raději jsou aktivní v ulicích, na přednáškách, diskusích či sociálních sítích? A čím to, že se k nim nepřiřadil nikdo z poslanců, senátorů, známých tváří? Spoléhali všichni na Dienstbiera?

V tom tkví klíčový problém. Jiří Dienstbier čím dál víc připomíná svého otce, který sebou rovněž nenechal šibovat. Ano, jistá neobratnost v tom je. No a? Bude si dál stát za svými názory, ale i způsoby jejich prosazování, aniž by měl nutkavou potřebu něco nebo někoho řídit. Pokud skutečně nějací idealisté v ČSSD jsou, musí se projevovat a získávat si podporu nezávisle na Dienstbierovi. Nejsou-li ale, nezbyde než počkat, až dorostou z mladých tváří sdružujících se ve spolku Idealisté nebo v Oranžovém klubu.

Zatím se zkusme uklidňovat tím, že sociální demokracie je v nebývalém klidu a solidní formě pro vládnutí. Až přijdou průšvihy, snad už bude personální a částečně i programová alternativa připravená. Včetně Dienstbiera.