Po svém sjezdu se ČSSD může stát velkou nadějí české politiky

Sjezd sociální demokracie ještě neudělal z ČSSD zásadně lepší stranu, ale otevřel velkou příležitost k tomu, aby se jí stala.

Jakub_cb

Jakub Patočka

21.03.2011 23:36

462685_mediafax_jiri_novacek

Může to být opravdu kromobyčejně dobrá zpráva: Bohuslav Sobotka je předsedou ČSSD. Foto Jiří Nováček, Mediafax

Ačkoli základní postoj českého mediálního provozu byl a podnes zůstal ten, že předsjezdový spor v ČSSD personifikovaný jako střet o předsedu mezi Michalem Haškem a Bohuslavem Sobotkou byl sporem dvou co do svých kvalit více méně totožných stranických klanů, a na jeho výsledku prakticky nezáleželo, skutečnost nemůže být pravdě vzdálenější. A kdo chtěl, mohl si to na sjezdu ověřit na vlastní oči.

Rozdíl mezi oběma křídly byl dokonce větší, než se zpovzdálí mohlo zdát. Základní ideové, programové a praktické odlišnosti zrekapituloval v předsjezdové analýze Vratislav Dostál a pronikavější z pozorovatelů je alespoň v jádru akceptují. Například deník Aktuálně popsal výsledek sjezdu na svých anglických stránkách jako vítězství idealistů nad pragmatiky.

Bohuslav Sobotka projevil větší cit pro situaci, která vznikla s nástupem Nečasova kabinetu, představuje variantu principiální opozice, která je programově důslednější, současně prokázal větší vnímavost k tématům moderní levice, ekologickým, kulturním, vzdělávacím, občanským, a bude jistě tvořivější, pokud jde o koaliční potenciál, než Michal Hašek. Na sjezdu se ale ukázalo, že obě varianty byly odlišnější ještě podstatněji, než se jevilo před ním.

I. Mezi jakými cestami dalšího vývoje ČSSD volila?
Už na samém počátku sporu o příštího předsedu ČSSD jsem popsal spor obou hlavních kandidátů jako programový, ale málo vysvětlený. To se během následujících měsíců Bohuslav Sobotka opravdu pokusil změnit.   

Kam až paměť sahá, nikdy se žádný z uchazečů o předsednictví velké politické strany nepokoušel tak velký důraz klást na programovou stránku politiky. Ani Vladimír Špidla, když přebíral ČSSD po Miloši Zemanovi, ne. Dost dobře to tehdy z více důvodů ani nebylo možné.

Sobotkovo vítězství se někde popisuje jako vstup sociální demokracie do éry po Paroubkovi, přesnější je ale říct, že teprve nyní se ČSSD definitivně odpoutává od zátěže komplikované, a navzdory všem dílčím kladům především temné, éry Zemanovy.

Prakticky vše, co jsme vytýkali během jeho éry Jiřímu Paroubkovi a popsali jako hlavní příčiny nezdaru ČSSD v loňských volbách, se Bohuslav Sobotka už během své snahy dobýt vedení ČSSD pokusil napravit. Obrátil se k občanským iniciativám, do debaty o programovém směřování začal vtahovat širší okruh intelektuálů programově blízkých ČSSD, pokouší se získat mladé lidi i střední vrstvy, aniž by přitom slevoval z nesmlouvavé, ale přitom slušné a věcné, kritiky vlády.

Možná mají pravdu ti, kteří říkají, že je méně obratný v politické technice než Michal Hašek, méně suverénní řečník, možná má menší charisma, ale snad i díky tomu má jeho úspěch větší cenu. Nemohl ho získat formou, musel ho vydřít obsahem.  

Programová ofenzíva Bohuslava Sobotky byla taková, že Michala Haška přiměla postupně převzít argumentaci svého soka. Hašek snad původně chtěl mnohem otevřeněji vyrazit k politickému středu, ale pod tlakem spanilé jízdy rockbandu Barša-Bělohradský-Keller-Pehe-Sobotka-Zaorálek byl nakonec nucen čím dál tím víc zpívat jejich song.

Haškovy odpovědi na deset otázek skupiny intelektuálů i jeho projev na sjezdu jsou dva výkony veškerým právem hodnocené vysoko. Přesto trpí tím, že k základním dilematům nehovoří úplně jasnou řečí: proti korupci je třeba bojovat a musíme pro ni získat všechny, přitom ale víme, že všichni chtít nebudou; sociální stát je překonaný, ale všechny jistoty chceme zachovat, ba ještě i posílit; s komunisty sociální demokrat nepůjde nikdy, nikdy, nikdy, ale koalice se stranami současné vlády také není žádoucí.

V Haškově pozici jako by zůstávala vrátka otevřena ke všem možnostem. To nebudí důvěru a je to dáno tím, že programové stránce politiky prozatím přikládá podle všeho mnohem menší význam nežli jeho úspěšný protivník.

Jedině tak je možné, aby na jedné straně Michal Hašek na sjezdu promluvil tak, jako by se chtěl se vším všudy postavit na Sobotkovu programovou pozici, ale na druhé straně z jeho úřadu krátce před sjezdem vyšel návrh novely zákona o právu na informace, který zásadně ztěžuje přístup občanů k informacím. Jedině tak je možné, aby říkal, že chce za spojence zelené, a přitom v krajské politice se jeho úřad chová jako pevnost technokratických přístupů k ekologické problematice.

Poněkud nepřesně se Sobotkova pozice popisuje jako levicovější. To je pravda pouze proto, že pro Sobotku není přijatelná jakákoli forma generálního kompromisu se současnou vládou. Jenomže takový pohled přehlíží, že už sám pokus o kompromisy se současnou vládou by vyžadoval opuštění levicových pozic samých. Lze si naopak na půdě sociální demokracie snadno představit ještě i o dost levicovější stanoviska než jsou ta, která dnes zastává její nový předseda.

Daleko podstatnější rozdíl mezi Sobotkou a Haškem tak spočíval v jiné charakteristice nežli je míra jejich levicovosti. Vedle osy levice a pravice totiž českou politiku dělí ještě jedna neméně zásadní osa, která nyní pod tlakem brutálně antisociální Nečasovy vlády poněkud ustoupila do pozadí: ale je tu a nelze čekat, že kdy zmizí: jedná se o vztah k politické kultuře. Právě ten vyvřel zvlášť výmluvně v nedávném konfliktu o pražský magistrát.

Ostrá dělicí linie tu prochází všemi politickými stranami jako spor mezi těmi, kdo se ve stranické politice pokoušejí uskutečňovat určitý nadosobní ideál, a těmi, kdo v ní sledují především osobní či skupinový zájem. Nechceme tím Michala Haška bez okolků vřazovat do druhé skupiny, ale nelze přehlédnout, že způsob, jakým vedl politický boj o získání předsednického postu v posledních dnech před sjezdem, hrubě překročil v demokratické straně akceptovatelné meze.

Nelze zapomenout, že delegáti sjezdu si schválili zákaz používání záznamových technologií za plentou v obavě, že si okresní bossové budou chtít hlídat své na nich existenčně závislé delegáty. Snahou ovlivnit spravedlivou volební proceduru se také vysvětluje změna předsedy volební komise na sjezdu prosazená Haškovými příznivci.

Ještě mnohem varovnější ale byl způsob získávání podpory, o kterém se ve sjezdových kuloárech mluvilo takovým polohlasem, že jej věru nebylo možné přeslechnout. Ostatně právě proto Bohuslav Sobotka ve svém kandidátském projevu na předsedu řekl:

„Prošel jsem jako kandidát tímto předsjezdovým obdobím, aniž bych někomu sliboval křesla ve vládě, stínové, nebo té skutečné. Obešel jsem se i bez příslibů dotací, ať už ze státních, krajských nebo jiných rozpočtů. Jsem přesvědčen o tom, že o osobě příštího předsedy strany musí rozhodovat jeho program a přesvědčivost, ne zákulisní výměnné obchody.

Šel jsem do této kandidatury s důvěrou v lidi, s nimiž jsem v jedné politické straně, s nimiž sdílím stejné hodnoty a stejnou vizi našeho světa. Šel jsem do této kandidatury s důvěrou v to, že politická strana není jen odosobněným strojem k získávání vlivu a moci, ale že jde zejména o společenství lidí, kteří si spolu rozumí a chtějí měnit svět podobným způsobem.“

Kdyby chtěl být ještě explicitnější, musel by možná rovnou jít podat trestní oznámení. A je skutečně velkou zprávou o vnitřní síle sociální demokracie, že tomuto náporu korupčně-klientelistické politické kultury ve svých útrobách dokázala odolat.

Faktem ale také je, že přitom nedokázala přijmout opatření, která by dále zvýšila její odolnost v tomto směru, proti účelovému nabírání členů či proti získávání prebend v dozorčích radách. Je celkem srozumitelné, proč tentokrát nezbyla sociálně-demokratickým idealistům energie na prosazení potřebných změn. Ale měli by dát najevo odhodlání návrhy připravit důkladněji a uspět s nimi hned příště.

ČSSD na sjezdu nevolila ani tak mezi sobotkovci a haškovci. Volba stála mezi tím, zda v ní získá navrch styl politiky postavený na dosahování ad hoc většin bezprogramovým obchodováním, anebo styl pojímající politiku jako snahu měnit společenské poměry k lepšímu na základě sdíleného programového ideálu.

To, že mezi delegáty nakonec o vous převážili idealisté, samozřejmě nezaručuje, že ČSSD nyní už bude jednou provždy vzorem vší politické ctnosti, ale naděje, které výsledek sjezdu otevírá pro její další kultivaci, a potažmo i pro kultivaci celku české politiky, jsou nyní opravdu mimořádné. To klade na bedra nového vedení také obrovskou odpovědnost.

Probíral jsem na sjezdu příslib, který spatřuji v novém vedení ČSSD, s jedním úctyhodným pravicovým komentátorem. Poslouchal můj výklad s živým zájmem a pak svou skepsi shrnul do legendárního výroku bývalého ruského premiéra Černomyrdina: „Měli jsem jenom ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to tak jako vždycky.“ Jen na Bohuslavu Sobotkovi nyní záleží, zda poslední věta jeho dráhy coby předsedy ČSSD nebude znít nějak podobně.

II. Počátek Sobotkovy éry: poražení a vítězové
Bohuslav Sobotka je nesporným vítězem brněnského sjezdu, ale je zjevné, že do funkce předsedy nevstupuje za všeobecného nadšení.

Za prvé mu povrchnější pozorovatelé předhazují, že on má přece také máslo na hlavě, neboť byl zvolen i díky hlasům „kmotra“, ústeckého Petra Bendy. To je skutečně určitý paradox jeho úspěchu, nicméně nejedná se o žádný špinavý Sobotkův kšeft, ale o rozhodnutí Jiřího Paroubka.

To, že se Paroubek i se všemi svými více či méně komplikovanými spojenci, kteří mu ještě ve straně zbyli, přiklonil na Sobotkovu stranu, lze pochopit jako příznak toho, že bývalý předseda navzdory všem svým nedostatkům a přemetům po celou dobu v jádru nikdy nepřestal být sociálně-demokratickým idealistou; na rozdíl právě třeba od Zemana.

To, z čeho dělá Aktuálně.cz pomalu kauzu dne v článku Klíčové hlasy Sobotkovi přihráli Paroubek a kmotr Benda, který je galimatyášem jak vystřiženým z webu Zvědavec, je tedy skutečně snadno pochopitelná maličkost, oprostíme-li se od neopodstatněných antiparoubkovských předsudků.

Pokud nepropadneme sklonu ke konspiračním teoriím, lze vcelku s chladnou hlavou předpokládat, že se Bohuslav Sobotka bude snažit pro Jiřího Paroubka jako pro přinejmenším jednoho z nejschopnějších opozičních poslanců najít ve své sociální demokracii důstojné uplatnění, aniž by lidem jako Petr Benda vycházel v čemkoli sebeméně vstříc. Tím máme záhadu tohoto bermudského trojúhelníku za vysvětlenou – a zda to tak Sabině Slonkové stačí, necháme už na ní.

Proti Bohuslavu Sobotkovi se ovšem argumentuje i jinak. Doslova žurnalistický festival Jeden Sobotka rozpoutal na webu iHNed.cz Jindřich Šídlo. Tak nový předseda ČSSD už pro něj stihl těsně před sjezdem být Mužem bez vlastností, během něj se v jeho očích změnil v předsedu, avšak nikoli lídra, aby do pondělí dozrál v Muže, který nic nevylučuje.

Na tiskové konferenci krátce poté, co byl zvolen předsedou ČSSD, dostal Bohuslav Sobotka od novinářů z týdeníku Respekt, kteří asi Jindřicha Šídla čtou s nábožnou úctou, otázku, zda bude Bohuslavem Sobotkou z vlády Vladimíra Špidly, který liberální reformy zaváděl, anebo Bohuslavem Sobotkou z vlády Jiřího Paroubka, který je rušil. To je otázka, o níž je těžko povědět, zda je více vtipná, anebo nejapná.

Nechceme Respekt rovnou podezírat, že se ptá hlavně proto, aby zjistil, zda si má z muničního skladu objednat spíše střelivo, kterým ničil Špidlu, anebo zbraně, jimiž potíral Paroubka, anebo zda bude nakonec muset přijít ještě s nějakou zcela novou halapartnou, ale nelze obejít fakt, že otázka Respektu, stejně tak jako – bohužel – psaní Jindřicha Šídla, prozrazují především velmi plytké chápání toho, jak se v politice rozhoduje a jak v ní mohou zrát osobnosti.

Loajalita je vlastnost, která v politice skutečně nepatří k zavrženíhodným. Pokud Sobotka jako ministr Špidlovy vlády byl loajální jejímu předsedovi a jako ministr Paroubkovy vlády taktéž, nemusí to vůbec vypovídat o jeho bezzásadovosti, ale jednouše právě o loajálnosti, která je nota bene podmínkou jakékoli organizované skupinové akce, nejen stranické politiky. Církev svatá by mohla vyprávět a Sobotka je katolík. Asi by nenapadlo Respekt ptát se Duky, zda je spíše katolíkem církve Jana Pavla II., nebo katolíkem církve Benediktovy.

Navíc Sobotkův případný názorový vývoj zhruba kopíroval názorový vývoj evropské sociální demokracie, která si nejprve myslela, že třetí cesta v Blairově a Schröderově pojetí může přinést východisko, ale posléze zjistila, že byla slepou uličkou, a začala se pro inspiraci obracet opět k principiálnějším sociálně-demokratickým postojům, například k novým sociálním hnutím či do Skandinávie.

Co je však ještě horší a hraničí až se zanedbáním pracovních povinností, je Šídlova posjezdová argumentace, že Bohuslav Sobotka se do předsednického postu „promlčel“ a že „do Strakovy akademie se chystá muž, o němž nikdo pořádně neví, co si vlastně o světě myslí“. Pravý opak je pravdou: snad ještě nikdy žádný kandidát na předsedu velké české politické strany neudělal v předsjezdové debatě více proto, aby vyjasnil svá programová východiska.

Není chybou Bohuslava Sobotky, že Hospodářské noviny věnovaly Sobotkově turné s osobnostmi po českých městech či jeho debatě s Michalem Haškem na stránkách Deníku Referendum blazeovaný nezájem. Ale dělat z vlastní neznalosti analytický postoj je strategie, se kterou by nikdo v politice, kde se musí obhajovat vlastní pozice ve volbách, neměl šanci obstát. Je to chucpe.

Přesto je v jednom bodě Šídlova kritika oprávněná: Sobotka skutečně na sjezdu v jedné chvíli zaváhal, když nevysvětlil dost, proč Michala Haška nepodpoří na prvního místopředsedu. Kdyby řekl, že mu v tom brání metody politického boje, k nimž se jeho protivník bezprostředně před sjezdem snížil, nevytvořil by vakuum, do nějž pak vstoupil Zdeněk Škromach se svou brilantně sehranou emotivní podporou Haškovi, která současně oblékla svěrací kazajku jedinému jeho protikandidátovi, Sobotkovu spojenci Lubomíru Zaorálkovi.

Tím, že Bohuslav Sobotka se do věci nevložil s jasným slovem, způsobil, že ani jeho spojenci nevěděli, jak si v dané situaci počínat: jedni radili podporovat Haška v zájmu celistvosti strany, druzí Zaorálka s myšlenkou na Haškovu předsjezdovou brutalitu. Sobotka svým mlčením v této věci navíc dovolil, aby vykvétaly spekulace o tom, kde a kdy přesně Haškovi podporu do funkce prvního místopředsedy slíbil a pročpak na sjezdu údajný slib věrolomně porušil. Zavdal tak zcela zbytečně příležitost ke vzniku legend, jež ho potenciálně mohou pronásledovat dlouhodobě.

To nakonec ale může být jen detail; a jak to bude, rozhodnou příští týdny. Bohuslav Sobotka se nyní musí jako svrchovaný předseda chovat; je evidentní, že spousta opěrných bodů aliance, kterou chce budovat, je v krajně křehkém stavu a čeká na jeho rázné, státnické kroky.

K vítězům, i když to tak nyní sám jistě nebere, může nakonec patřit i Michal Hašek. Pokud by uspěl s metodami, k nimž se uchýlil, nutně by na to spíše dříve nežli později doplatil. Je například možné, že by straně začala vyrůstat konkurence ohrožující ji podobně jako dnes TOP 09 ohrožuje ODS. Jeden z členů organizace ProAlt, který byl na sjezdu jako host, se na místě nechal slyšet: „Pokud by vyhrál Hašek, nemáme nejmenší šanci prosadit naše cíle.“

Michal Hašek je přitom očividně jedním z největších talentů současné české politiky. Má zjevný organizační talent, je vynikající řečník. V jeho kandidátském projevu byla vynikající pasáž, v níž se pokusil navázat dnešní politiku ČSSD na program jejích zakladatelů z hostince U kaštanu z roku 1878. Je srozumitelné, proč ho Sobotka tak oceňuje: žádný z předsedů ČSSD po Zemanovi neměl tak silného protikandidáta.

Pokud by si Michal Hašek z porážky odnesl to, že bez programového prohloubení a zpřesnění své pozice nebude mít šanci uspět, pokud by dokázal i svou praktickou politiku oprostit od technokratických anachronismů, stále ještě se skutečně může stát v budoucnosti úctyhodným předsedou ČSSD, a jeho dnešní porážka by se tak mohla proměnit v opravdové vítězství.

Bude to mít ale těžké, protože hvězda Jiřího Dienstbiera stoupá a brzy se nikým nezpochybňovaným nástupcem Sobotky může stát právě on. Úspěch budoucího senátora ve volbách místopředsedy má o to větší cenu, že se uskutečnil proti vší moci jeho vlastní silné krajské organizace, a dokonce i navzdory epickému podrazu, který na něj zosnoval jeho dlouhodobý přítel David Rath.

Středočeský hejtman se v zájmu vlastního zvolení domluvil s pražskými Dienstbierovými nepřáteli, že středočeští delegáti nebudou volit lídra pražské komunální kampaně výměnou za to, že pražští delegáti podpoří Ratha. Je to učebnicový příklad toho, jak se politikovi může podařit přeběhnout v poslední vteřině na stranu poražených, jak v poslední sekundě vyrvat porážku z lačné tlamy vítězství. A David Rath si jistě zaslouží, aby se o tomto jeho – i Dienstbierově – výkonu vědělo.

Kromě Davida Ratha k exemplárním poraženým na sjezdu patří i další lidé, kteří se k vítězství chtěli proobchodovat: Martin Pecina, odvěký lobbista ČEZ a bývalý šéf Úřadu na ochranu hospodářských monopolů, je na cestě do Frýdku-Místku: to se má Jan Keller na co těšit; Roman Onderka bude mít možná ještě co dělat, aby udržel svou prapodivnou brněnskou koalici, v níž vstrčil svou hlavu do chomoutu ODS; středočeský Milan Urban se domů vrací s prázdnýma rukama a se vzpomínkami na Toskánsko a Petr Hulinský zase se vzpomínkami na Prahu, kterou nechal oblepit tváří svého současného místopředsedy; nu a jihočeský hejtman, talentovaný Jiří Zimola, odjížděl z Brna možná přemítaje, kde se pro něj věci zvrtly tak, že dnes je o něm namístě psát v odstavci s takto vybranou společností.

Velkými vítězi sjezdu jsou i Marie Benešová a Lubomír Zaorálek, oba zvolení s Jiřím Dienstbierem už v první volbě. Zaorálek to měl na sjezdu mimořádně těžké, ale obstál, a zvolna se stává hlasem, o němž lze stěží pochybovat, že stanoví příští podobu české zahraniční politiky. To je oblast, v níž pravicová vláda Petra Nečase nedělá menší paseku než v oblasti zdravotnictví, jenom se o tom méně ví.

Marie Benešová na sjezd přijela jako haškovec, ale do tohoto houfu ji možná vehnal hlavně konflikt s Jiřím Paroubkem. Každopádně se zdá, že je spíš osobností svébytnou, jejíž pozornost se upírá více k justičním mafiím nežli k vnitřnímu životu strany. Česká justice by se měla chystat na to, že právě ona bude její ministryní.

Sjezd se choval v personálních volbách podivuhodně rozumně a konflikt dvou klik bral pouze jako první plán, avšak zdaleka ne jediný. Faktu, že ustoupily do pozadí běžné krajské handly, pak využili delegáti k sestavení předsednictva s ohledem na zájem strany a její věrohodnost pro všechny potenciální voliče.

Tak vítězství Zdeňka Škromacha nad Janem Hamáčkem v druhé volbě místopředsedů nebylo zástupným vítězstvím Haška nad Sobotkou. Mnohem spíše šlo o to, že delegáti zkrátka pozorovali v předsednictvu už řadu osobností podobných Hamáčkovi, ale žádnou podobnou Škromachovi, bodrému pečovatelskému socialistovi ze staré školy. On sám navíc na sjezdu prokázal obratnost a pohotovost a své místo věru obhájil navzdory tomu, že byl s Michalem Haškem spojován, nikoli proto.

A když už jsme se pustili do personálií, je nutno připomenout i detail pro budoucího historika: je totiž zřejmě jeden jediný člověk, jemuž by měl Bohuslav Sobotka osobně a bezmezně děkovat za své zvolení. Kdyby se brněnský poslanec a stínový ministr vnitra Jeroným Tejc nerozhodl, a to čistě s programovou motivací a v situaci, která vypadala spíše jako prohraná, že se vydá do boje na Sobotkově straně, předseda ČSSD by se dnes jmenoval Michal Hašek.   

Možná, že nemůžeme dokonce ani po nejužší elitě českého pravicového komentátoriátu chtít, aby sledovala programovou debatu v největší české demokratické straně. Ale když už hodlá rozebírat předsedu sociální demokracie na základě pseudopsychologických kategorií, snad by aspoň stálo za úvahu uplatnit stejnou metodu i při pozorování obce delegátů.

Těžko říct, kdy naposledy bylo v české společnosti k vidění tolik spokojených idealistů s tolika zkormoucenými šikuly pohromadě ve stejný čas v jedné místnosti.

III. Příprava strany k převzetí moci: osou musí být program
Nikdo zasvěcený nebude pochybovat o tom, že právě programová ofenzíva přinesla Bohuslavu Sobotkovi mezi delegáty oněch deset hlasů, o něž se přehoupl nad poloviční většinu. Není důvod myslet si, že Bohuslav Sobotka si toho je vědom méně než kdokoli jiný.

Na tiskové konferenci bezprostředně po svém zvolení Sobotka sám o významu, který přikládá schválení hlavního programového dokumentu předloženého delegátům, promluvil jako o jedné ze svých základních sjezdových priorit. A o perspektivách jeho éry máloco napoví tolik jako okolnost, kolik prostoru v situaci, kdy je jeho strana v krajní finanční tísni, dokáže právě práci na programových prioritách vydobýt.

Je navíc pravděpodobné, že podobně jako všichni jeho předchůdci bude muset záhy řešit masivní mediální protiofenzívu: to, že mu média hlavního proudu nerozumí prostě proto, že neposlouchají, co říká, je zřejmě jen nevinná předehra. Na nespravedlivých nálepkách, které drží, už se jistě pracuje.

Snaha zabudovat sociální demokracii do širšího občansko-politického hnutí proti takzvaným reformám Nečasova kabinetu je bezesporu správná, rovněž ohlášený úmysl pokračovat v turné programových debat. Pokud ovšem nakonec nemá být ČSSD nucena uchylovat se k masivním billboardovým kampaním, musí do své strategie zahrnout také péči o kvalitu diskuse, z níž vzniká veřejné mínění i vůle k spontánní občanské aktivitě včetně té v rámci politických stran.

Michal Hašek na sjezdu opakovaně zdůraznil, že na něj sice přijeli všichni jako haškovci a sobotkovci, z něj ale musí odjet jednotní. To nebyla jenom fráze: jeho aliance neměla programový základ, byla spojena převážně jinými motivy, především touhou stát na straně vítěze a něco z toho vytěžit. S prohrou na sjezdu se rozpadla, a pokud se její jednotlivé segmenty podaří programovou iniciativou přitáhnout do jiných konstelací, už nikdy znovu nevznikne.

Sobotka a jeho vedení ČSSD tak už může prohrát jenom samo, nebude-li dost smělé a důsledné. To by ale nebyla pouze jeho prohra. Zklamané naděje jsou obvykle horší než potvrzené obavy. A česká společnost už skutečně naléhavě potřebuje nějakou podstatnou dobrou zprávu.


A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Stanislav Hošek - Český těšín

Trocha reality. Úterý, 22.Března 2011, 10:02:24

O budoucnosti ČSSD budou rozhodovat v prvé řadě média. Ta se ihned zaměří na rozdmýchávání roztržek mezi S. a H., protože sjezd ukázal, že jsou jejich klany stejně silné. Emotivní plky samotných zvolených o jednotě, pronesené hned po volbách neberu vážně, protože dějiny té strany až moc dobře znám. A média navíc neoperují se skutečností, ale s virtuálním prostorem. K tomu všemu budou mít do voleb dostatek času, aby vymyslely na voliče opět něco neotřelého, neboť jsou zásadně všechna protisocialistická.
Druhým, kdo bude rozhodovat o budoucnosti ČSSD, bude současná vládní koalice. Ta co nejrychleji prosadí z protilidových opatření, co jen se dá a před volbami něco z toho zmírní a navíc vymyslí nové populistické vábničky na voliče. Ti už jsou zvyklí na to, že ČSSD vládu kritizuje. A mediální protiútok v médiích, která jsou zásadně proti ČSSD, to je prakticky neřešitelný úkol.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

kdo jsou sociální demokraté? Úterý, 22.Března 2011, 18:52:48

* Tato otázka asi, až na vzácné výjimky, delegáty ani v nejmenším nezajímala.
* Symptomatické je také mlčení o Jiřím Paroubkovi a jeho podnětech. Kolik lidí si asi oddychlo, že ho mohou ignorovat? K dovršení štěstí už jim chybí jen to, aby z ČSSD odešel a "vzal s sebou Ratha".
Pallasové a Zimolové nikomu hru kazit nebudou.

Jaroslav Kovařík - Kopřivnice

Co čekám od pana Sobotky Úterý, 22.Března 2011, 22:44:12

Nejdřiv bych ocenil velmi dobrou analýzu od pana Patočky. Volba pana Sobotky by měla přinést obnovu sociální demokracie u nás. On nebude sice nositelem myšlenek, ale mohl by být tím kdo otevře dveře pokud bude pokračovat v dosavadním trendu kdy oslovil, podpořil nezávislé alternativy a lidi jako Jan Keller.ČSSD není sociálně demokratickou stranou, ztratila myšlenkový základ na němž vznikala. Miloš Zeman s ní udělal pouze prostředek své cesty do Strakovky. Stejně jako Klaus si vytvořil pro sebe ODS tak Miloš Zeman přetvořil k svým cílum ČSSD. Přivedl nesourodou skupinu lidí, kteří zustali po OF k tomu namixoval mladé sociální demokraty jako Gross,Hašek i Sobotka a s tímhle vítězně dovedl stranu k moci. Ta se jí pak i za potupných podmínek jako opoziční smlouva držela. Na této ČSSD není nic sociálně demokratického. Její vítězství bylo dáno jen naštvanosti lidí na pravici a velikosti slibu. Ted by se to mohlo změnit a ČSSD by se mohla stát opravdovou levicovou stranou a také sjednotit a vést tuto levici nejen k jedněm vítězným volbám, ale k fungujícímu státu hájícímu práva svých občanu. Kdyby byl zvolen Michal Hašek zustala by ČSSD v dobách Miloše Zemana.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

ČSSD nikdy nebude stranou přísně levicovou Středa, 23.Března 2011, 12:08:7

add Kovařík: Co čekám od pana Sobotky
nevím jestli soc.dem. bude někdy typickou "catch-all" stranou, jak dnes někteří tvrdí, ale jak historicky, tak i dnes výhledově, je stranou bojující i o středového voliče, a tomu bude nadále odpovídat i členský mix. Jen se možná budou kultivovat vztahy mezi názorovými proudy uvnitř strany.

Miroslav Novák - Praha 9

Bohužel Středa, 23.Března 2011, 17:38:52

má pan Hošek zase pravdu. Psaní sáhodlouhých esejů na tom nic nezmění. Co si vzpomínám na bývalé předsedy ČSSD, všichni byli popraveni českými médii. A bude tomu tak znovu, vlastně oba kandidáti byli popraveni ještě před zvolením - denně jsme mohli číst, jaké mají vady. Jediný rozdíl spočívá v tom, že rozklad našeho státu za tu dobu tak pokročil, že by se snad mohlo něco změnit.

Jaroslav Kovařík - Kopřivnice

levicovost ČSSD Středa, 23.Března 2011, 21:32:28

Vladimíre souhlasím, že bude vždy na obou částech politického spektra nejen u ČSSD snaha přitáhnout středové, nebo přesněji nerozhodnuté voliče. Ten mix, který je v ČSSD je dán spíš touhou po moci než ideovými rozdíly a přílišná flexibilita v názorech podřízená této touze snižuje důvěryhodnost ČSSD. U pravicových stran jsme na to zvyklí a nikdo neočekáva nějakou profilaci,ideu. ČSSD je stranou pro, kterou platí v tomhle směru především u levicových voličů přísnější měřítka. Taky z tohoto důvodu je na levici podstatně víc subjektů než na pravici-

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.