Ačkoli základní postoj českého mediálního provozu byl a podnes zůstal ten, že předsjezdový spor v ČSSD personifikovaný jako střet o předsedu mezi Michalem Haškem a Bohuslavem Sobotkou byl sporem dvou co do svých kvalit více méně totožných stranických klanů, a na jeho výsledku prakticky nezáleželo, skutečnost nemůže být pravdě vzdálenější. A kdo chtěl, mohl si to na sjezdu ověřit na vlastní oči.

Rozdíl mezi oběma křídly byl dokonce větší, než se zpovzdálí mohlo zdát. Základní ideové, programové a praktické odlišnosti zrekapituloval v předsjezdové analýze Vratislav Dostál a pronikavější z pozorovatelů je alespoň v jádru akceptují. Například deník Aktuálně popsal výsledek sjezdu na svých anglických stránkách jako vítězství idealistů nad pragmatiky.

Bohuslav Sobotka projevil větší cit pro situaci, která vznikla s nástupem Nečasova kabinetu, představuje variantu principiální opozice, která je programově důslednější, současně prokázal větší vnímavost k tématům moderní levice, ekologickým, kulturním, vzdělávacím, občanským, a bude jistě tvořivější, pokud jde o koaliční potenciál, než Michal Hašek. Na sjezdu se ale ukázalo, že obě varianty byly odlišnější ještě podstatněji, než se jevilo před ním.

I. Mezi jakými cestami dalšího vývoje ČSSD volila?

Už na samém počátku sporu o příštího předsedu ČSSD jsem popsal spor obou hlavních kandidátů jako programový, ale málo vysvětlený. To se během následujících měsíců Bohuslav Sobotka opravdu pokusil změnit.   

Kam až paměť sahá, nikdy se žádný z uchazečů o předsednictví velké politické strany nepokoušel tak velký důraz klást na programovou stránku politiky. Ani Vladimír Špidla, když přebíral ČSSD po Miloši Zemanovi, ne. Dost dobře to tehdy z více důvodů ani nebylo možné.

Sobotkovo vítězství se někde popisuje jako vstup sociální demokracie do éry po Paroubkovi, přesnější je ale říct, že teprve nyní se ČSSD definitivně odpoutává od zátěže komplikované, a navzdory všem dílčím kladům především temné, éry Zemanovy.

Prakticky vše, co jsme vytýkali během jeho éry Jiřímu Paroubkovi a popsali jako hlavní příčiny nezdaru ČSSD v loňských volbách, se Bohuslav Sobotka už během své snahy dobýt vedení ČSSD pokusil napravit. Obrátil se k občanským iniciativám, do debaty o programovém směřování začal vtahovat širší okruh intelektuálů programově blízkých ČSSD, pokouší se získat mladé lidi i střední vrstvy, aniž by přitom slevoval z nesmlouvavé, ale přitom slušné a věcné, kritiky vlády.

Možná mají pravdu ti, kteří říkají, že je méně obratný v politické technice než Michal Hašek, méně suverénní řečník, možná má menší charisma, ale snad i díky tomu má jeho úspěch větší cenu. Nemohl ho získat formou, musel ho vydřít obsahem.  

Programová ofenzíva Bohuslava Sobotky byla taková, že Michala Haška přiměla postupně převzít argumentaci svého soka. Hašek snad původně chtěl mnohem otevřeněji vyrazit k politickému středu, ale pod tlakem spanilé jízdy rockbandu Barša-Bělohradský-Keller-Pehe-Sobotka-Zaorálek byl nakonec nucen čím dál tím víc zpívat jejich song.

Haškovy odpovědi na deset otázek skupiny intelektuálů i jeho projev na sjezdu jsou dva výkony veškerým právem hodnocené vysoko. Přesto trpí tím, že k základním dilematům nehovoří úplně jasnou řečí: proti korupci je třeba bojovat a musíme pro ni získat všechny, přitom ale víme, že všichni chtít nebudou; sociální stát je překonaný, ale všechny jistoty chceme zachovat, ba ještě i posílit; s komunisty sociální demokrat nepůjde nikdy, nikdy, nikdy, ale koalice se stranami současné vlády také není žádoucí.

V Haškově pozici jako by zůstávala vrátka otevřena ke všem možnostem. To nebudí důvěru a je to dáno tím, že programové stránce politiky prozatím přikládá podle všeho mnohem menší význam nežli jeho úspěšný protivník.

Jedině tak je možné, aby na jedné straně Michal Hašek na sjezdu promluvil tak, jako by se chtěl se vším všudy postavit na Sobotkovu programovou pozici, ale na druhé straně z jeho úřadu krátce před sjezdem vyšel návrh novely zákona o právu na informace, který zásadně ztěžuje přístup občanů k informacím. Jedině tak je možné, aby říkal, že chce za spojence zelené, a přitom v krajské politice se jeho úřad chová jako pevnost technokratických přístupů k ekologické problematice.

Poněkud nepřesně se Sobotkova pozice popisuje jako levicovější. To je pravda pouze proto, že pro Sobotku není přijatelná jakákoli forma generálního kompromisu se současnou vládou. Jenomže takový pohled přehlíží, že už sám pokus o kompromisy se současnou vládou by vyžadoval opuštění levicových pozic samých. Lze si naopak na půdě sociální demokracie snadno představit ještě i o dost levicovější stanoviska než jsou ta, která dnes zastává její nový předseda.

Daleko podstatnější rozdíl mezi Sobotkou a Haškem tak spočíval v jiné charakteristice nežli je míra jejich levicovosti. Vedle osy levice a pravice totiž českou politiku dělí ještě jedna neméně zásadní osa, která nyní pod tlakem brutálně antisociální Nečasovy vlády poněkud ustoupila do pozadí: ale je tu a nelze čekat, že kdy zmizí: jedná se o vztah k politické kultuře. Právě ten vyvřel zvlášť výmluvně v nedávném konfliktu o pražský magistrát.

Ostrá dělicí linie tu prochází všemi politickými stranami jako spor mezi těmi, kdo se ve stranické politice pokoušejí uskutečňovat určitý nadosobní ideál, a těmi, kdo v ní sledují především osobní či skupinový zájem. Nechceme tím Michala Haška bez okolků vřazovat do druhé skupiny, ale nelze přehlédnout, že způsob, jakým vedl politický boj o získání předsednického postu v posledních dnech před sjezdem, hrubě překročil v demokratické straně akceptovatelné meze.

Nelze zapomenout, že delegáti sjezdu si schválili zákaz používání záznamových technologií za plentou v obavě, že si okresní bossové budou chtít hlídat své na nich existenčně závislé delegáty. Snahou ovlivnit spravedlivou volební proceduru se také vysvětluje změna předsedy volební komise na sjezdu prosazená Haškovými příznivci.

Ještě mnohem varovnější ale byl způsob získávání podpory, o kterém se ve sjezdových kuloárech mluvilo takovým polohlasem, že jej věru nebylo možné přeslechnout. Ostatně právě proto Bohuslav Sobotka ve svém kandidátském projevu na předsedu řekl:

„Prošel jsem jako kandidát tímto předsjezdovým obdobím, aniž bych někomu sliboval křesla ve vládě, stínové, nebo té skutečné. Obešel jsem se i bez příslibů dotací, ať už ze státních, krajských nebo jiných rozpočtů. Jsem přesvědčen o tom, že o osobě příštího předsedy strany musí rozhodovat jeho program a přesvědčivost, ne zákulisní výměnné obchody.