Hezké odpoledne, rád bych se s vámi podělil o odpověď na otázku, která je v tuto chvíli myslím na místě, proč kandiduji na předsedu ČSSD. Důvodem jsou dvě vize, které bych rád v politice sociální demokracie obhájil a prosadil.

Ta první je stará 21 let. Když jsem se rozhodl na konci roku 1989 pomoci při obnovení sociálně demokratické strany, udělal jsem to proto, aby v naší zemi vznikla slušná, nekomunistická, levicová politická strana, která by hájila především zájmy středních vrstev a nízkopříjmových skupin obyvatel.

Tuto vizi se nám společně do značné míry daří plnit. Ale o poctivý charakter, věrohodnost a důsledný program sociální demokracie je nutno vést permanentní zápas.

Druhou vizi jsem představil po minulých volbách do Poslanecké sněmovny. Je to představa dostatečně posílené sociální demokracie, která dostane v příštích parlamentních volbách takové množství hlasů, že bez její účasti nebude možné sestavit žádnou variantu vládní koalice.

Vize natolik silné sociální demokracie, že dokáže získat většinu společnosti pro myšlenku moderního sociálního státu a bude ovlivňovat charakter naší země ne jedno volební období, ale řadu příštích let.

Tohle nemusí být jen představa. Můžeme ji změnit v realitu. Pokud o to budeme skutečně usilovat. A pokud najdeme odvahu se také změnit sami.

Když jsem před komunálními a senátními volbami veřejně přišel s cílem získat 12 nových senátorů pro ČSSD, řada lidí pochybovala o tom, že je dobré mít takto určitou a vysokou ambici. Ale měli jsme ji, pracovali jsme všichni cílevědomě na dobrém výsledku a uspěli jsme.

Podobně to může být s příštími krajskými i celostátními volbami. Záleží jen na nás, sociálních demokratech.

V naší zemi máme dnes vládu s velmi pravicovým programem. Jejím cílem je otevřít prostor další privatizaci veřejného sektoru a veřejných služeb. Zejména tím, že veřejné služby nejprve rozpočtově vyhladoví, posléze zpoplatní a nakonec nabídne k privatizaci.

Pod záminkou rozpočtové stabilizace země provádí vláda změny, které oslabí soudržnost společnosti a prohloubí sociální rozdíly.

Nebezpečná je řada škrtů v sociální oblasti, ale také v podpoře vzdělání. Rozpočtová politika vlády je jednostranně zaměřena na plošné škrty a ignoruje potřebu modernizace země.

V daňové politice pokračuje Nečasova vláda v přesouvání daňové zátěže z těch nejbohatších a také z podniků na střední vrstvy.

Hrozí nebezpečí toho, že vláda nastartuje řadu zásadních změn v důchodové oblasti a ve zdravotnictví, které bude obtížné později korigovat.

I tady jde ve skutečnosti o privatizaci doposud veřejně spravovaných zdrojů ve prospěch finančních skupin, podnikajících ve zdravotnictví a v oblasti důchodového spoření.

Obávám se, že v současné době nejde jen o standardní zápas mezi levicí a pravicí. Jde o víc. To, co se odehrává v naší zemi, souvisí s tím, jak se v posledních letech proměnil celý svět. Globální kapitalismus se vymkl demokratické kontrole a regulaci.

Útočí na evropský sociální model, je jasné, že případný kolaps sociálního státu může znamenat i počátek konce liberální demokracie.

Evropská sociální demokracie se musí dostat z defenzivy, i Česká sociální demokracie se musí dostat z defenzivy!

Nedomnívám se, že model sociálního státu vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi. Musíme změnit náš přístup k jeho financování a požadavkům na efektivitu a kvalitu jeho fungování.

Na naší straně je silný argument. Platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti.

Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně.

Současná vláda dělá vše proto, aby pojem sociální politiky a sociální spravedlnosti zcela zdiskreditovala, zejména v očích středních vrstev.

Klasickým příkladem je Nečasova politika, založená na škrtání sociálních transferů (přídavků, porodného, rodičovské) pro středně příjmové pracující rodiny. ČSSD dostala nálepku strany sociálních dávek. Tato nálepka je vůči sociální demokracii nespravedlivá, ale drží. Vytváří bariéru mezi námi a novými voličskými skupinami. Lidé v naší zemi mají přirozené starosti.

Bojí se, že jejich děti nedostanou ve veřejných školách dobré vzdělání, protože se neustále zhoršuje jejich kvalita.

Obávají se, že ubudou pracovní místa, neboť se průmyslová výroba přesune do zemí s levnou pracovní silou.

Bojí se, že stát nebude mít na důchody, protože populace stárne.

A mají obavu z toho, že až onemocní, bude zdravotní péče nekvalitní a drahá. Lidé mají strach z budoucnosti, upínají se ale často k pravici. To je obrovský paradox, neboť řešením je ve skutečnosti sociálně demokratická politika.

Pravice je schopna oslovovat významnou část aktivní populace reformní rétorikou, budící zdání dynamiky a změny.

Sociální demokracie oproti tomu působí často jen obranářsky a konzervativně. Přitom máme silnou tradici progresivní reformistické strany. Pravici se podařilo do značné míry privatizovat i pojem „reformy“.

Významná část voličů ČSSD pak na jakoukoliv zmínku o reformách reaguje negativně, čemuž se rozhodně nelze divit, zejména po zkušenostech s Topolánkovou a Nečasovou vládou.

Přitom mohou být reformy užitečné nebo škodlivé, sociálně únosné či zcela nespravedlivé, promyšlené nebo chybné.

Pokud máme získat větší podporu aktivní části společnosti, musíme najít cestu k užitečným, sociálně spravedlivým a promyšleným reformám. Jestliže Nečasova vláda vsadila vše na kartu snižování deficitu a plošných škrtů, musí ČSSD v protikladu k tomu zdůrazňovat potřebu vyvážené hospodářské politiky, orientované nejen na zdravé veřejné finance, ale také na zaměstnanost a růst.

Naše země je šestá nejméně zadlužená země v EU. Pokud se nám podaří efektivněji nastavit příjmy a výdaje, máme prostor pro investice do vzdělání, vědy a výzkumu a také veřejné infrastruktury, které mohou vytvořit podmínky pro to, aby naše země mohla v budoucnosti prosperovat a najít si své místo v globální ekonomice.

ČSSD by se měla jednoznačně přihlásit k vyrovnaným veřejným rozpočtům. Abychom mohli zastavit zadlužování bez necitlivých a chybných škrtů, bude nutné provést následující základní kroky:

1. Musíme přestat s politikou snižování daní. Musí přijít období zrušení rovné daně, obnovení progresivních daní s více pásmy, zvýšení firemních daní. Musíme omezit úniky a zavést majetková přiznání.

2. Je důležité důsledně bojovat s korupcí. Pokud nebude sociální demokracie vést nesmiřitelně boj proti korupci, připravuje se o podstatné zdroje na financování veřejných politik. Musíme přesvědčit občany, že veřejné peníze nemizí v korupčních kanálech.

3. Politiku konkurenceschopnosti naší země musíme založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu, usilovat o udržitelný hospodářský rozvoj investicemi do vzdělání, vědy a výzkumu.

Hlavní obětí připravovaných pravicových reforem paradoxně nejsou ti nejchudší, ale střední vrstvy. Často ti, kteří si v minulých volbách zvolili strany vládní koalice.

Otázka střední třídy je pro nás, sociální demokraty, zásadní tím, že silná střední třída je pilířem demokracie, neboť posiluje společenskou soudržnost.

Logickou formou obrany zájmů střední třídy je především obrana sociálního státu, důsledné trvání na rovných příležitostech, sociálních a zaměstnaneckých právech. Jde především o obhajobu takových veřejných politik, které zajistí dostupnost kvalitní zdravotní péče, důstojné pracovní podmínky, důstojné stáří, podporu rodin s dětmi a dostupné a kvalitní vzdělání.

Dokážeme-li přesvědčit o této naší vizi ekonomiky a společnosti naši veřejnost a získat střední vrstvy, jsem přesvědčen, že můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40 %.

Nelze však sedět s rukama v klíně a čekat, až nám Nečas s Bártou a Kalouskem naservírují volební vítězství do klína. Pokud nebudeme řádně připraveni, mohli bychom totiž brzy dopadnout jako oni. Pokud budu zvolen předsedou sociální demokracie, budu usilovat o splnění následujících čtyř hlavních cílů:

Za prvé je to otázka masivního zesílení sociální demokracie. Zesílení sociální demokracie neznamená zdvojnásobení počtu členů. Zesílení sociální demokracie znamená, že dokážeme ještě dříve, než vypukne jakákoliv příští volební kampaň, mít dostatečnou společenskou podporu.

Jak to můžeme udělat? Potřebujeme k tomu nový program sociální demokracie, oranžové knihy, které jsme měli před minulými volbami, už nebudou stačit a jsem přesvědčen o tom, že tento nový program nemůžeme psát sami.

Situace ve společnosti je dnes naprosto jiná. To ukázala naše programová konference v Olomouci.

Ohlas na zapojení nezávislých intelektuálů byl obrovský a takto bychom měli pokračovat i při vlastním psaní našeho programu.

Bude mít větší váhu, jestliže budeme schopni říci, že se na jeho tvorbě jako oponenti či konzultanti podíleli lidé, kteří mají autoritu. Václav Bělohradský, Jan Keller nebo Jiří Pehe a další. Zesílí to naši společenskou pozici.

Naší politikou a novým programem musíme oslovit a získat voliče z ohrožených středních vrstev, mladou generaci, levicové intelektuály i sociálně smýšlející podnikatele a živnostníky.

Důležité je využít také nejbližších období ke zlepšení fungování sociální demokracie. Po letech permanentní volební kampaně je sociální demokracie zanedbanou politickou stranou. Náš stranický život v zásadě funguje z podstaty. Opakujeme mechanismy a rituály, které jsme se naučili v minulosti. Svět kolem nás se mění a my se na sebe musíme umět kriticky podívat a změnit také vnitřní fungování sociální demokracie.

Musíme zlepšit naše hospodaření, komunikaci s našimi členy, fungování odborných komisí, práci s našimi sympatizanty, lépe pracovat s internetem a sociálními sítěmi. Sociální demokracie musí působit pozitivně, otevřeně, komunikativně.

Našim druhým cílem je vyhrát krajské volby. Dnešní silná pozice na krajích je výsledkem historického úspěchu z roku 2008.

Nesmíme jít do voleb se skepsí a říkat si, že tento výsledek nedokážeme zopakovat. Když využijeme stávající strategické pozice na politické scéně, využijeme hejtmanské bonusy, využijeme naše úspěšné komunální politiky, abychom je dali na  krajské kandidátky, tak jsme opět favority krajských voleb. A máme velkou šanci vyhrát.

Ale nesmíme udělat zbytečné chyby. Jednou z těch chyb by bylo pustit se do dobrodružství s naší účastí ve vládě bez nového mandátu od voličů. Bez voleb by sociální demokracie do vlády vstupovat neměla, 56 současných mandátů ve Sněmovně je příliš málo na korekci chyb Nečase a Topolánka.

Další z chyb by bylo, pokud bychom v krajích opustili principy, na nichž bylo postaveno naše vítězství v roce 2008. Krajské nemocnice musí zůstat ve veřejných rukou, jejich privatizace či pronájmy jsou v rozporu s naší koncepcí rozvoje zdravotní péče. Totéž se týká sociálních a dalších veřejných služeb.

Třetím cílem jsou prezidentské volby. Podporujeme přímou volbu a klíčový bude výběr progresivního kandidáta, kterého navrhneme nebo podpoříme. Musíme přemýšlet o sociálních demokratech, ale musíme také přemýšlet o lidech, kteří jsou schopni získat širší společenskou podporu.

Nové vedení strany musí výběru věnovat velkou pozornost. Nepůjde jen o vnitrostranickou záležitost. Půjde o záležitost celé společnosti.

Posledním, čtvrtým a nejdůležitějším cílem je naše pozice v budoucí Poslanecké sněmovně. Jestliže dokážeme uspět v krajských volbách, prosadit našeho prezidentského kandidáta, pak je naším dalším úkolem vyhrát volby do Poslanecké sněmovny. Zde musíme získat kolem 35 % hlasů. Jinak můžeme opět skončit v opozici, třebaže vítězně.

Účast ve vládě ovšem není cíl, ale prostředek. Smysl má tehdy, pokud budeme moci realizovat většinu našeho programu. Musíme mít možnost vybrat si své koaliční partnery. Nikoliv opačně! S minimálně 35 % nebudeme mít problém s koaličním potenciálem, tak jako ho dnes nemáme na krajích a ve městech.

Nesmíme podlehnout v žádném případě pokušení dopředu přizpůsobovat náš program budoucím koaličním partnerům. To je začátek konce. My musíme být schopni dělat vlastní nezávislou politiku pro sociálně demokratické voliče.

Na naší cestě nejsou jen tyto čtyři hlavní úkoly, které jsem popsal. Jsou tam také rizika. Zmíním alespoň dvě největší.

Prvním rizikem je riziko privatizace strany. Jak zevnitř, tak zvnějšku existují tendence politické strany privatizovat.

Zevnitř je to relativně jednoduché. Jde o organizování různých skupin kvůli účelovému nabírání členů. Právě tomuto musíme zabránit změnou stanov na tomto sjezdu.

Jsou předložené návrhy, které omezují možnosti takovéhoto účelového jednání. Myslím si, že když dokážeme tyto změny přijmout, tak půjde o velkou prevenci proti tomu, aby se někdo pokusil ovládnout naše organizace ve prospěch soukromých či komerčních zájmů.

Privatizace zvnějšku je ovšem také velmi nebezpečná a není jí možné čelit pouhou úpravou stanov. V naší zemi je celá řada silných kapitálových skupin, jež přemýšlí, kde by ještě snadno a rychle vydělali peníze. Nasnadě je zdravotnictví i důchodový systém nebo privatizace zbytku státních firem.

Náš program jim v tom zásadně překáží. Cesta pak vede přes konkrétní lidi a konkrétní situace. Je proto naprosto důležité, abychom udrželi nezávislost sociální demokracie na zájmech a vlivu těchto finančních skupin.

Je třeba nebýt nikomu vděčný, udržet si objektivitu, zachovat sociálně demokratický program, hájit principiálně veřejný sektor a hájit sociální stát.

Druhým smrtelným rizikem je posunování strany doprava. Jsem přesvědčen o tom, že lidé po nás primárně chtějí, abychom důsledně čelili politice této vlády.

Voliči po nás chtějí, abychom zároveň představili vizi toho, jak bychom to dělali my. Musíme být programovou opozicí, schopnou formulovat vlastní koncepce a reformy.

Nikoliv posunování sociální demokracie doprava nebo doleva. Máme svůj program, máme své hodnoty a kolem nich by se měl točit náš svět.

Pokud budu zvolen, budu prosazovat vizi sociální demokracie jako hlavní levicové alternativy současné vládní koalice.

Budu prosazovat důslednou a razantní opoziční politiku strany. Tak aby lidé, nespokojeni s obsahem i stylem politiky současné vlády ani na okamžik neváhali, že v příštích volbách dají svůj hlas právě sociální demokracii.

Jako opozice však budeme předkládat i vlastní realistické návrhy a řešení. Bez vlastních promyšlených alternativ nemáme šanci uspět.

Na závěr mi dovolte několik osobních poznámek.

Chtěl bych poděkovat Michalu Haškovi. I když se spekulovalo o tom, že naše soupeření může rozdělovat stranu, nakonec proběhlo velice kultivovaným způsobem. Dokázali jsme udržet kulturu vzájemného soupeření, naše diskuse nebyla osobní, ale programová.

Jsem přesvědčen, že hned po této volbě si podáme ruce a budeme spolupracovat v zájmu silné a jednotné sociální demokracie. Nikdo dnes nemůže pochybovat, že jsme vnitřně hluboce demokratickou politickou stranou. Demokratická debata o novém vedení nás posílila.

Prošel jsem jako kandidát tímto předsjezdovým obdobím, aniž bych někomu sliboval křesla ve vládě, stínové nebo té skutečné.

Obešel jsem se i bez příslibů dotací, ať už ze státních, krajských nebo jiných rozpočtů. Jsem přesvědčen o tom, že o osobě příštího předsedy strany musí rozhodovat jeho program a přesvědčivost, ne zákulisní výměnné obchody.

Šel jsem do této kandidatury s důvěrou v lidi, s nimiž jsem v jedné politické straně, s nimiž sdílím stejné hodnoty a stejnou vizi našeho světa.

Šel jsem do této kandidatury s důvěrou v to, že politická strana není jen odosobněným strojem k získávání vlivu a moci, ale že jde zejména o společenství lidí, kteří si spolu rozumí a chtějí měnit svět podobným způsobem.

S touto důvěrou jsem sociální demokracii s hrstkou podobných nadšenců koncem roku 1989 obnovoval. A jsem přesvědčen, že takovouto sociální demokracii nikdo nikdy nedokáže porazit.

Děkuji za vaši důvěru, je pro mne velkou ctí ucházet se o funkci předsedy České strany sociálně demokratické.