Zlé jazyky by mohly říct, že o výsledcích sjezdu ČSSD toho víme předem více nežli o výsledcích sněmu ANO. Předsedou bude zvolen Bohuslav Sobotka, prvním místopředsedou se stane Milan Chovanec, místopředsednické posty dále obsadí Michaela Marksová-Tominová, Jan Hamáček, Martin Starec, Lubomír Zaorálek a zřejmě Lenka Teska Arnoštová.

Prakticky nikdo nevěří tomu, že do nejužšího vedení by se měl vrátit Jiří Dienstbier. Je to škoda. Bylo by totiž dobře, kdyby se to stalo. K Dienstbierovi je možné mít dílčí výhrady, přesto pořád pro veřejnost zůstává jasně nejvýraznějším reprezentantem přitažlivého evropského pojetí sociálně demokratické politiky.

Ač je pozornost médií upřena na personálie, podobně jako na sněmu ANO se to nejdůležitější dost možná odvine v debatě o stanovách. Právě sem se soustředí hlavní střet s nepředvídatelným výsledkem — týkající se interpretace vnitrostranického referenda. Z odstupu se může zdát, že se jedná o maličkost, ale ve skutečnosti se na tomto nenápadném detailu může rozhodovat o budoucnosti ČSSD — a tudíž také o příští trajektorii české demokracie.

Sociální demokracie se musí otevřít a změnit svou vnitřní kulturu

Bohuslava Sobotku česká média občas vykreslují skoro jako by neuměl do pěti napočítat. Pohřbila jej už víckrát, než kolikrát stihl vyhrát volby. Skutečnost je ale taková, že svým nenápadným lavírováním získává v ČSSD čím dál pevnější pozici. Jako předseda ČSSD pojede na svůj třetí sjezd silnější než kdykoli dřív.

Na minulém sjezdu musel Sobotka strpět poučování od Zemana, Hašek a spol. si tam na něj brousili nože. Teď Sobotka Zemana na sjezd ani nezve, Michal Hašek je v ČSSD mrtvý muž a také jeho kumpáni jsou poraženi nebo v koncích.

Spatřujme v tom nejen doklad Sobotkových schopností, ale také životní síly České strany sociálně demokratické. Je to jediná levicová strana v bývalém východním bloku, která nevznikla vylepšováním místních komunistů, a je to jediná strana u nás, jejíž existence byla přenesena do exilu a po pádu komunistické samovlády se vrátila zpět. Jsou to příznivé spodní proudy, které v ní stále působí.

Sobotka celý svůj dospělý život strávil v ČSSD. Politicky je jejím dítětem. Poměrům po roce 1989 se učil rozumět skrze ni. Na rozdíl od většiny svých odpůrců má předseda ČSSD hluboký vztah k tradici a idejím, jež reprezentuje. To ho samozřejmě nečiní imunním vůči omylům, ale vybavuje ho to silou, díky níž obvykle vítězí.

Ale samo o sobě už to nestačí. Zatímco Sobotka sílí, pozice ČSSD ve společnosti slábne či stagnuje na relativně nízké hladině. Není to ovšem primárně důsledek politických chyb či neschopnosti jeho i jeho kolegů, jak včera v Deníku Referendum argumentoval Jiří Paroubek. Byť má smysl pozorně poslouchat mnohé z jeho postřehů, základní příčina křehkého postavení ČSSD je jiná.

Spočívá v tom, že v české společnosti postupně klesá důvěra ke všem politickým stranám bez rozdílu. Podstatná část politické veřejnosti, a je třeba říci, že zcela oprávněně, vidí v politických stranách především nástroj k uspokojování osobních prospěchářských zájmů svých členů. Ani Jiří Paroubek proti tomu v době, kdy ČSSD řídil, nedělal dost a podpora hvězd jako Michal Hašek či Roman Onderka, patřila k jeho početným personálním omylům.

Nemá smysl se ale bavit o jednotlivcích, změnit se musí systém, celá vnitřní kultura ČSSD. Změny stanov, které by se měly přijmout v důsledku vnitrostranického referenda a které by měly odejmout vnitrostranické rozhodování z rukou úzkých uzavřených kroužků, je třeba brát jako úplné základní minimum: první krok k žádoucím proměnám celku strany.

Vnitřní život v ČSSD dnes až příliš často vypadá tak, že úzké lokální a regionální mocenské skupinky mají dopředu obstarané hlasovací většiny, mezi sebou dohodnuté výsledky všech podstatných personálních hlasování; a program se prakticky neřeší.

Tohle změnit ale nestačí, musí být jasné, že strana je otevřena novým členům. Podobně jako dnes v ANO se opatření proti účelovému nabírání členů zneužívají jako bariéry proti lidem, kteří by do ČSSD chtěli vstoupit s ideovou motivací. ČSSD rozhodně nemá problémy s temnými strukturami jen v Ústeckém kraji a na severní Moravě, jak o tom psal Jiří Paroubek, hlubokými problémy podobného typu je z velké části zasažena i v jiných potenciálních baštách, včetně jižní Moravy a konkrétně Brna.

To je nutno změnit. ČSSD musí být schopna zbavovat vlivu na svou tvář lidi, jako jsou ti ve vedení současné ostravské organizace, jak jsme je s využitím policejních spisů nedávno popsali v Deníku Referendum, a naopak se musí otevírat lidem, kteří mohou věrohodně reprezentovat její ideály a program, a to včetně těch, kteří nejsou jejími členy.

Voliči jasně v loňských podzimních volbách dali najevo, že sama značka strany už pro nikoho nebude automatickým výtahem k moci. Vezměme si fascinující rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými okresními městy.

Ukazují, že uspět bylo možné a představitelé ČSSD by se měli naučit z volebních výsledků zásadově vyvozovat osobní důsledky, tak jako to dokázali Jiří Paroubek nebo Alena Gajdůšková, a jak to naopak nedokázal Roman Onderka v Brně po komunálních volbách, anebo Marcel Chládek po volbách senátních.

ČSSD musí voliče přesvědčit hlavně o tom, že dokáže opravovat sebe sama. Foto ČSSD

ANO lze porazit pouze lepším programem

ČSSD také musí zpřesnit své působení programově. Je pochopitelné, proč ji na sněmu ANO líčil Andrej Babiš jako hlavního protivníka ANO. ČSSD je totiž obecně brána jako ochránkyně silného státu, což je mimochodem důvod, proč si navzdory všem svým různým vnitřním neduhům zatím udržuje vcelku slušnou podporu veřejnosti.

ČSSD ale musí skutečně ukázat, že je politicky kompetentnější než Babišovo ANO. Jasně si uvědomit, že skutečně je ochránkyní státu před privátními zájmy, jichž je Andrej Babiš zvláště nebezpečným reprezentantem. Určitě je třeba klást důraz na témata sociální či zdravotnictví, což přirozená voličská základna ČSSD očekává.

Zásadní ale je uvědomit si, že budoucnost sociální demokracie, její manévrovací prostor v zásadní míře závisí na celkové kvalitě demokracie. To je téma, které se týká více oblastí, od promyšlené, velkorysé vzdělávací politiky přes strategii rozvoje občanského sektoru až po ochranu mediální plurality a kroky k zvyšování kvality médií. V tom ČSSD zatím selhává jistě i v důsledku své největší personální slabiny, právě na ministerstvu školství.

Jiří Paroubek nakonec politicky prohrál především proto, že dlouhodobě podceňoval zázemí strany v intelektuálním, humanitně orientovaném prostředí; kdyby je měl, štvanice proti němu by se nikdy nemohly rozvinout v míře, jíž nakonec podlehl. V běžných evropských zemích je ale právě městská liberální inteligence základním zázemím sociálně-demokratické politiky.

Může to tak být i u nás. K takovému kulturně-politickému zvratu dnes, čtvrtstoletí pro roce 1989, jistě dozrává příležitost i díky generačnímu zlomu: podstatná část dnes dospívající intelektuální elity už si nebude svůj obrázek o světě tvořit četbou Respektu, Lidovek, natožpak Reflexu, jejich orientace je přirozeně liberální a levicová. A pro ČSSD už dnes pracuje řada mladých, takto profilovaných profesionálů.

Situace evropské politiky je velmi dynamická a vazba k evropskému kontextu je snad podstatnější než kdy dřív. Kritika Jiřího Paroubka zaměřená na zahraničně-politickou orientaci dnešní ČSSD je přesná a oprávněná. ČSSD musí dát jasně najevo, že ať si vážíme spojenectví s USA, naším hlavním cílem je posilovat integraci svébytné a silné Evropské unie, což zahrnuje i co nejvynalézavější snahy o překonání napětí ve vztazích s Ruskem.

Pokud ČSSD neprokáže schopnost opravovat se uvnitř a zpřesňovat svůj program, nemá v české politice vůbec nic jistého. Politické elity se v naší zemi po roce 1989 dopustily příliš mnoha chyb, než abychom si mohli být jisti, že nás nepostihne nějaká obdoba maďarského scénáře. A pokud se ukáže, že ČSSD není schopna reprezentovat zájem české politické veřejnosti na přívětivější podobě zdejších poměrů, také u nás bude volání po následování řeckých či španělských vzorů sílit.

Evropská demokracie snad nakonec dokáže nápor finančních zájmů, včetně různých oligarchů a podnikatelských predátorů typu Andreje Babiše, zvládnout. Zda přitom bude i ČSSD, v jaké podobě a kondici, není vůbec jisté, ale nadcházející sjezd v tom napoví.