Podepsal jsem petici proti „prolamování“ limitů těžby v touze zachránit Horní Jiřetín a v obavách, že tento nadějeplný politicko-občanský vzdor bude stejně marný, a pak už vlastně nemáme nic, čím bychom mohli chod velkorypadel zastavit. Řečeno s nadsázkou a mírně pateticky, ještě nikdy v historii jsme nestáli s holýma rukama a s holým rozumem proti tak obrovské mašině. I ti nejstrašlivější draci a saně v našich pohádkách mají maximálně sedm hlav a ohni nesrší více než na dva metry, a také Goliáš bývá v našich představách přec jen o cosi menší a o cosi lidštější, než je ta důlní obluda. Její nenasytnost je symbolem chamtivosti a její nezastavitelnost odpovídá naší bezmoci.

Je to balada se spádným a pochmurným dějem, kdy mocné, temné a hrůzné síly nejvíce zla páchají těm nejslabším. Příznačné je, že limity těžby se neprolamují v Praze v Jindřišské nebo v Brně na Cejlu. Okolnost, že ani tam, ani tam není uhlí, je v naší písni o zkáze, v baladě o limitech těžby podružná.

Nejde o uhlí, což se může jevit jako paradox. Na venkově vidíme domy a chalupy pečlivě obskládané naštípaným dřevem, vyrovnané hráně palivového dříví. Venkov, prostí lidé, elektřinou šetří, ani veřejné osvětlení tam nehýří luxy natož scheinery. Na chudém venkově, který navzdory obecnému blahobytu stále existuje, je zvykem vytápět jen jednu obytnou místnost, k večeru se otevřou dveře do ložnice, aby se poněkud zavlažila, než se lidé uloží ke spánku. Píšou o tom už Rais nebo Jirásek. Když člověk vidí třeba ze sedla svého bicyklu, co se lidi napachtí s dřevem, vzpomene si na postavu Doubenuse z Jiráskovy Kroniky. Ten chodil od domu k domu a štípal lidem na zimu dřevo, ba i sekeru jim porychtoval.