Podepsal jsem petici proti „prolamování“ limitů těžby v touze zachránit Horní Jiřetín a v obavách, že tento nadějeplný politicko-občanský vzdor bude stejně marný, a pak už vlastně nemáme nic, čím bychom mohli chod velkorypadel zastavit. Řečeno s nadsázkou a mírně pateticky, ještě nikdy v historii jsme nestáli s holýma rukama a s holým rozumem proti tak obrovské mašině. I ti nejstrašlivější draci a saně v našich pohádkách mají maximálně sedm hlav a ohni nesrší více než na dva metry, a také Goliáš bývá v našich představách přec jen o cosi menší a o cosi lidštější, než je ta důlní obluda. Její nenasytnost je symbolem chamtivosti a její nezastavitelnost odpovídá naší bezmoci.

Je to balada se spádným a pochmurným dějem, kdy mocné, temné a hrůzné síly nejvíce zla páchají těm nejslabším. Příznačné je, že limity těžby se neprolamují v Praze v Jindřišské nebo v Brně na Cejlu. Okolnost, že ani tam, ani tam není uhlí, je v naší písni o zkáze, v baladě o limitech těžby podružná.

Nejde o uhlí, což se může jevit jako paradox. Na venkově vidíme domy a chalupy pečlivě obskládané naštípaným dřevem, vyrovnané hráně palivového dříví. Venkov, prostí lidé, elektřinou šetří, ani veřejné osvětlení tam nehýří luxy natož scheinery. Na chudém venkově, který navzdory obecnému blahobytu stále existuje, je zvykem vytápět jen jednu obytnou místnost, k večeru se otevřou dveře do ložnice, aby se poněkud zavlažila, než se lidé uloží ke spánku. Píšou o tom už Rais nebo Jirásek. Když člověk vidí třeba ze sedla svého bicyklu, co se lidi napachtí s dřevem, vzpomene si na postavu Doubenuse z Jiráskovy Kroniky. Ten chodil od domu k domu a štípal lidem na zimu dřevo, ba i sekeru jim porychtoval.

A právě tam, kde naše velkorypadlo se dere do úpatí Krušných hor, je venkov nejvenkovatější. Většího venkova možná nemáme tím, jak ta původně dosti civilizovaná a úrodná krajina je stále opuštěnější (netřeba vypisovat, kolik obcí bylo odbagrováno, Libkovice byly zatím obcí poslední), je raněná a zjizvená, ale umřít či zaniknout nemůže. Je zesláblá jako po válečném tažení, když v obcích zůstaly děti, starci a ženy, některé znásilněné. Můžeme to vidět jako expresivní obraz od malíře Muncha, děs v očích a ruce holé proti zrůdě kolesové.

V tom obraze zdá se mně nemožné, aby kterákoli lidská vláda zrůdu brala v ochranu a chystala jí tučné hody. Jako první kolaborant se zrůdou vypadl nám z oka někdejší ministr Dlouhý (ODA pamatujete?), to když se bouraly Libkovice (opovaž se, Dlouhý, objevit se někde na billboardu coby kandidát na prezidenta!).

Atomového dědka z nešťastné vlády Miloše Zemana pak překonal ministr Urban (ČSSD), obyčejný zloduch, jenž svého času v živé debatě na Radiožurnálu vykládal, že limity je třeba prolomiti v zájmu sociálního zajištění horníků, ačkoli ve skutečnosti hovořil o jejich sociálním zbídačení. Obávám se, že ten současný Mládek (ČSSD) je jeho pokračováním.

Běsná nutkavost prolamovat limity těžby ve skutečnosti není otázkou politickou, tedy věcí výkonu veřejné demokratické správy, protože my — zejména ústy Horního Jiřetína — svůj odmítavý postoj dlouhodobě zveřejňujeme, není to věcí ani hospodářskou — neboť v širších souvislostech těžba za limity ponese stále více zla než užitku. Ba výhodné to není ani čistě energeticky — už mnohokrát bylo odborně dovozeno, že je mnoho způsobů šetrnějšího a čistšího získání té energie, než je pohybem zrůdy pod Jiřetín, včetně samotného šetření energií.

Domnívám se, že za dvacet let (od Libkovic) politikové (napříč politickým spektrem) dávno musí vědět, že neprolamovat ony limity je v celospolečenském zájmu, protože ve stejném zájmu je, řekněme z hlediska „vyššího principu mravního“, prokázat schopnost poradit si bez demolic, bez ničení, bez psychické újmy, bez ztráty hodnot cennějších, než je ono uhlí. Je to vyšší výzva, humánnější, šetrnější ve všech směrech, nikomu neškodící. My si dávno žádáme tohoto těžšího úkolu, tak proč nám bráníte v jeho splnění a stále prosazujete tak drastické, nelidské způsoby?

Já pro to nemám jiné vysvětlení, než že si vás zrůda ochočila a vy jste teď jejími otroky. Možná o tom ani nevíte, jak vás ovládá a vy jí sloužíte, jako byste se jí upsali krví. Jaké páky a finty na vás má, netuším, v novodobé baladě o limitech to zrovna nemusí být polednice ani umrlec o půlnoci, a marně budete vyhlížet svatou Barboru, ta nestojí za vámi, ale za horníky.

Těším se, jak se teď projevíte. Kdo pro prolomení limitů zvedne ruku, je podle mě mrtvej muž a nepochybuji o tom, aniž by vyhrožoval, že nadále v pozemském životě to už bude mít posraným navrch, protože jeho zrůda ho nakonec dožene a sežere, nebo ho bude drtit svými kolesy. Možná ani vám neušla nápadná Mládkova podoba zrůdina kardanu s klikovým ústrojím úzce sevřeným do zastaralého karteru.