Padl mi pohled na titulek v Lidových novinách „Bezmoc ve válečné zóně“, a ačkoli uvozuje reportáž Petry Procházkové z ukrajinského Mariupolu, začal jsem jím nadepisovat aktuální stav světa obecně. Bezmoc je nám známa a válečná zóna má povahu společenského nepokoje, napětí, strachu, nedůvěry, zášti, kde zatím nerachotí zbraně a mrtví neklesají k zemi. Zřejmého vnějšího nepřítele sice nemáme, ale jakési nepřátelské vnitřní napětí jako by doutnalo na mnoha frontách.

Pocit, stav bezmoci je stále častější, protože „nepřítel“ se nám rozpliznul do všeho, čímž se jen hrotí nepřátelské postoje, jako bychom kráčeli s napřaženou pistolí a každé dveře nejprve museli rozkopnout ve strachu a obavě z toho, kdo za nimi — a s jakými úmysly — může stát.

To jsem si uvědomil při nedávné rozhlasové debatě o konci vojenského újezdu v Brdech, kterou na tomto místě asi před třemi týdny připomněla Alena Zemančíková. Zdá se logické, že když je konečně Vojenský újezd Brdy zrušen zákonem a armáda brdský újezd o rozloze 26 tisíc hektarů opustí do roku 2016, zůstane ono území tím, čím bylo před tím, než je armáda zabrala.

Ostatně ani československá, ale ani československá socialistická armáda nikdy netvrdila, že to území bude využívat navěky; z této dočasnosti se radujme! Ona to území zabrala v několika etapách v nadřazeném zájmu obrany státu nad zájmy lidí, kteří tam žili, včetně jejich vlastnických práv.

Museli opustit domovy i své majetky za cenu tu většího, tu menšího, nebo i vůbec žádného (kulaci) odškodného a jinou volbu neměli. Některé obce postupně zanikly, jiným byla zabrána podstatná část území, jejich katastru, s lesním a vodním hospodářstvím.