V roce 2000 přijalo OSN hlasy všech států Miléniovou deklaraci, v níž vyjádřily své odhodlání společnými silami prosazovat odstranění extrémní chudoby a hladu a zajišťovat svobodu, rovnost, solidaritu a toleranci. A to bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženství či světový názor. Přihlásily se i k ohleduplnosti vůči životnímu prostředí, ke sdílené, ale rozdílné odpovědnosti, k zajištění sociálního a ekonomického rozvoje, míru a bezpečí.

Následně pak bylo přijato osm Rozvojových cílů tisíciletí, které vytvořily strategicko-realizační rámec, v němž se měly deklarované záměry provádět. Bylo to završení procesu, který trval třicet let a na jehož konci byla společná, celosvětová snaha dosáhnout zlepšení života obyvatel naší planety. 

Výsledek byl samozřejmě provázen řadou kompromisů, byl chválen i kritizován. Obojí bylo oprávněné. Šlo nepochybně o přelomový krok, který dával a dává do budoucna naději, že se státy napříč různými kulturami a politickým uspořádáním dokážou domluvit na řešení nejzávažnějších problémů. Kritici pak upozorňovali na opakování starých problémů z rozvojové spolupráce, které se v Rozvojových cílech tisíciletí objevovaly.

Rozvojové cíle končí v roce 2015. Je zřejmé, že situace mnoha obyvatel světa se radikálně zlepšila. „Znamená to lepší život pro miliony lidí. Zvýšení počtu dívek ve školách, zastavení šíření malárie a zajištění přístupu k čisté vodě znamená skutečnou změnu v lidských životech. Bohužel je také bolestnou pravdou, že pokrok v jiných oblastech byl omezený a v některých je dokonce situace horší — například klimatická krize a rostoucí nerovnosti na všech úrovních, včetně těch mezi ženami a muži,“ říká Toby Quantril z Christian Aid. 

Před námi stojí otázka, jak pokračovat dál. Důležité je, jaký rozvoj vlastně chceme, a pro koho. Má se jednat o rozvoj čistě ekonomický, či o rozvoj kooperačních vztahů a zajištění důstojného života?

Mnoho otázek, na něž politické skupiny hledají odpovědi již od šedesátých let. Přesto, že expertní týmy, zmiňme alespoň ten, který vedla nositelka Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostromová, jasně ukázaly na případových studiích závadné i efektivní postupy, v reál-politice se toho mnoho nezměnilo. Podařilo se odbourat nejkřiklavější mechanismy, které místo, aby chudobu eliminovaly, napomáhaly k jejímu prohlubování. Takovým příkladem byly tzv. programy strukturálního přizpůsobení, které byly po velkém občanském a expertním odporu zrušeny v devadesátých letech.

Josef Stiglitz o nich řekl: „kdybyste naučili papouška říkat - privatizujte, liberalizujte a škrtejte sociální výdaje, ušetříte za Mezinárodní měnový fond i Světovou banku.“ Ačkoli tato politika „jednoho řešení pro všechny“ byla oficiálně opuštěna, na mnoha úrovních funguje dosud. Smutné je, že nejkřiklavěji je to vidět právě v Evropské unii, kde je zcela nesmyslně uplatňována v případě Řecka.

Návrh dokumentu Cíle udržitelného rozvoje trpí hned několika problémy minulosti. Je evidentní, že bohaté země otřesené krizí, kdy zachraňovaly banky a průmysl na úkor nejslabších členů společností, rezignovaly na zvyšování financí do rozvojové spolupráce. Vizí je, že do financování rozvoje se zapojí soukromý sektor, především velké nadnárodní firmy a podnikatelské nadace. 

Není ovšem jasné, proč by se firmy, které dosud parazitovaly na nedokonalé legislativě chudých zemí, měly ze dne na den změnit a začít prosazovat důstojné zaměstnanecké podmínky, chránit životní prostředí a financovat sociální a kulturní rozvoj nejen v oblastech kde působí, ale celosvětově. 

Pracovní skupina OSN k uplatňování lidských práv v nadnárodních společnostech navíc k dokumentu uvádí: „...z našeho pohledu, (SDGs) nedostatečně reflektují fakt, že mezery ve správních mechanismech v mnoha situacích umožňují podnikatelské aktivity napříč sektory a zeměmi, které podkopávají respekt k lidským právům.“

Jedním z největších problémů, který brání rozvoji na globální úrovni, je vyhýbání se daním a daňové úniky a to nejen velkých a nadnárodních firem. Odborníci jako Richard Murphy či James S. Henry stejně jako oficiální výstupy Světové banky a Mezinárodního měnového fondu poukazují na obrovské daňové úniky, které ohrožují globální ekonomiku a připravují o investice do infrastruktury i o pracovní místa miliony lidí po celé planetě — tedy v chudých stejně jako v bohatých zemích. Mluví o třiceti dvou tisících miliardách nezdaněných dolarů, což odhadem představuje osmdesát milionů pracovních míst... 

Přesto se politici bohatých zemí (EU, USA, Japonsko) pod tlakem firemních, bankovních a auditorských lobystů brání přijmout účinná řešení.

Stejně tak se naprostá většina průmyslu i bank brání přijmout radikální opatření vedoucí ke snižování emisí skleníkových plynů a k ochraně přírody obecně. Přitom klimatická změna a ekologické dopady lidské činnosti jsou katastrofální. Už v roce 2011 na 66. zasedání Valného shromáždění OSN ve svém projevu My lidé řekl generální tajemník OSN Pan-Ki-Mun: „Musíme spojit všechna témata do jednoho. Klimatická změna, nedostatek vody, přístup k energii, globální zdraví, potravinovou bezpečnost a posilování postavení žen. Řešení jednoho musí být řešením všech ostatních.“ 

Je jasné, že smysluplné podnikatelské aktivity a rozumný technologický rozvoj hráli, hrají a budou hrát důležitou roli v rozvoji lidské důstojnosti na všech úrovních. Je však bezpodmínečně nutné, aby byly provázány závaznými a vymahatelnými lidsko-právními regulativy. Podpora takových aktivit spolu s rozvojem vzdělávací, zdravotní a environmentální infrastruktury musí hrát zásadní roli, pokud chceme zajistit důstojný život pro všechny obyvatele naší malé Vesmírné lodi Země. 

Nejde totiž jen o problémy, které se odehrávají na druhé straně planety. Narůstání problémů v jedné části světa může velmi rychle zasáhnout i oblasti, které se po léta domnívaly, že se jich to netýká — jak jsme viděli v případě ekonomické krize, nebo u ekologických katastrof a válečných konfliktů, které přerostly v uprchlickou krizi.

Náš svět je příliš malý na to, abychom si mohli myslet, že co se děje jinde, se nás netýká.