Milá mámo,

v Kodani dnes začíná dvoutýdenní konference OSN o klimatu. Ta se sice každoročně schází už patnáct let, ale letošní zasedání je naprosto zásadní. I proto vyvrcholí 18. prosince summitem, kterého se mají účastnit nejvyšší představitelé mnoha zemí.

Bude se o tom v příštích dnech určitě hodně psát, ale bojím se, že to budou jako obvykle jen dílčí zprávy a příběhy, ze kterých málokdo pochopí, o co vlastně jde. Tak jsem se rozhodl, že Ti napíšu, aby ses v tom mohla trochu zorientovat.

V sázce není nic menšího, než budoucnost planety a naší civilizace tak, jak je známe. O klimatických změnách jsme spolu už několikrát mluvili, takže jenom shrnu to zásadní. Spalováním uhlí, ropy a zemního plynu vypouští lidstvo do vzduchu každoročně 27 miliard tun kysličníku uhličitého. Jeho koncentrace v atmosféře se kvůli tomu za posledních dvě stě let zvýšila skoro o polovinu. Změnou složení se mění i vlastnosti atmosféry, takže ta pak přihřívá povrch Země víc, než je normální. Můžeš si to představit, třeba jako kdyby ses v posteli začala přikrývat tlustější peřinou. Jenže zeměkoule, když jí začne být moc horko, se nemůže odkopat ani vystrčit nohu.

Spalování fosilních paliv je hlavní, ale nikoliv jediná příčina umělého ohřívání planety. Vedle kysličníku uhličitého k němu přispívá také několik dalších látek, jako jsou metan, oxid dusný a freony. Lidé je do ovzduší uvolňují při rozsáhlém ničení lesů, některými postupy v zemědělství a v průmyslové výrobě. Všem dohromady se říká skleníkové plyny. A navzdory varováním vědců jich vypouštíme rok od roku víc, kvůli naší nenasytnosti a snaze chudých zemí dostat se na naši úroveň spotřeby. Představ si, že jen za posledních dvacet let narostl objem skleníkových plynů, které lidstvo každý rok uvolní, o čtyřicet procent!

Pokud se to rychle nezmění, můžou být důsledky katastrofální. Prakticky celá vědecká komunita v daném oboru se dnes shoduje na tom, že pokračování v dosavadním trendu by už během tohoto století mělo nepředstavitelné dopady. Planeta by přestala být na mnoha místech obyvatelná. Několik miliard lidí by z domovů vyhnaly sucha a neúroda, jinde zase záplavy a rostoucí hladina oceánů. S tím souvisí hrozba epidemií nemocí, hladu, násilných konfliktů o tenčící se zdroje vody a potravin — a tradičně také o území kvůli vynuceným přesunům národů. I tady u nás, ve střední Evropě, se ještě za našeho života očekávají výrazné změny v podobě častějších sezónních veder a dlouhotrvajícího sucha, které budou střídat častější přívalové deště a povodně.

V našich milých řekách, jako je Rokytná nebo Libochůvka, po většinu roku poteče jen polovina vody než dnes. Předpovídá se tu šíření výskytu nových nemocí, příkladem může být donedávna neznámá borelióza. Nicméně nejzranitelnějšími regiony jsou hustě osídlené oblasti Asie, Latinské Ameriky a skoro celá Afrika. Paradoxně to jsou země, které mají na současném stavu zdaleka nejmenší díl viny.

Některé očekávané projevy globálního oteplení už pozorujeme. Je také jasné, že jak příroda, tak lidská společnost mají obrovskou setrvačnost, takže určitým problémům se už nevyhneme. Přesto ale pořád můžeme zabránit tomu nejhoršímu. Vědci na základě tisíců studií, pečlivého pozorování a neustále zpřesňovaných modelů říkají, co je potřeba udělat, abychom odvrátili drastické a nevratné změny klimatu. Takové, které by způsobily masové vymírání druhů a, podle mě, i konec současné civilizace — i když je jasné, že příroda jako celek to v nějaké pozměněné podobě přežije, podobně jako třeba přechod z druhohor do třetihor.

Čímž se dostáváme zpátky ke klimatické konferenci. Vlády 192 zemí, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách, si po letech váhání daly předloni na konferenci na Bali za cíl uzavřít právě do konce letošního roku novou, závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Už jsi asi slyšela o Kjótském protokolu — ten je základem nyní platné dohody, která ale vyprší už v roce 2012. Jde o první mezinárodně závaznou smlouvu, ve které se skupina čtyřiceti průmyslově rozvinutých států zavázala v této lhůtě snížit své skleníkové emise o zhruba pět procent oproti stavu v roce 1990. To je jenom malý první krůček k řešení, navíc je v té smlouvě řada děr a nezahrnuje konkrétní závazky dalších států, jako jsou třeba Čína, Indie nebo Brazílie. Jenže právě v těchto zemích skleníkové emise v posledních letech prudce rostou, takže se dnes už nemůžeme obejít bez toho, aby se i ony aktivně podílely na jejich omezování. Jak jsem se zmínil, celosvětové emise se od roku 1990 ve skutečnosti zvedly už o čtyřicet procent — i z toho je jasné, že dosavadní Kjótský protokol zdaleka nestačí a musíme se pohnout o velký kus dál.

Z vědeckých scénářů vyplývá, že k udržení globálního oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů je potřeba, aby se růst globálních skleníkových emisí zastavil už kolem roku 2015. A zatímco v některých rozvojových zemích tyto emise ještě nevyhnutelně porostou, průmyslové státy včetně naší republiky je musí už do roku 2020 snížit nejméně o 40 % vůči výchozímu stavu v roce 1990 — i tak budou emise připadající na každou osobu u nás značně převyšovat emise průměrného Číňana nebo Inda. V polovině století bychom je měli snížit prakticky na nulu, ale to už je dlouhodobý výhled. Je třeba mít ho na paměti, nicméně po praktické stránce je teď důležité se soustředit na nejbližších deset let — ta jsou rozhodující. Když je propásneme, bude to fatální selhání, které už nepůjde napravit.

A právě tohle je půdorys dohody, jíž je potřeba v následujících dnech v Kodani dosáhnout. Je sice pravda, že závazné období dnešního Kjótského protokolu končí za tři roky. Jenomže to není až, ale už! Představ si, že světovému společenství trvalo přes dvanáct let, než se od souhlasu s rámcovou dohodou o snižování emisí v roce 1992 dobralo přes vyjednání všech podrobností a kompromisů až po dokončení ratifikace téhle první platné a závazné smlouvy, k níž došlo až v roce 2004. A teď máme jenom tři roky na to, aby se smlouva vylepšila, rozšířila o mnoho dalších zemí, aby se její závazky mnohonásobně zpřísnily a po všech ratifikacích ještě stihla vstoupit v platnost.

Váhání vlád, lavírování státníků a neochota překročit stín úzkých zájmů nás už stály příliš mnoho času. Lidstvo vinou politiků ztratilo řadu drahocenných let, a o to rozhodněji musí teď, na poslední chvíli, jednat.

Imperativ k udržení šance na důstojný život mě samotného a mých dětí je jednoznačný: na zastavení růstu emisí zbývá pět let, na jejich první významné snížení máme roků deset.

Cíl je jasný, ale to samo o sobě nestačí. Jak si asi umíš představit, v praxi pak narážíš na řadu komplikací, svébytných problémů a dílčích otázek. To všechno nakonec řeší právní text v rozsahu zhruba stovky stran.

Některé detaily se ale pochopitelně dají odložit na později a dořešit v podobě dodatečných protokolů v následujících třech letech. Nicméně právě teď v Kodani je nezbytné uzavřít smlouvu o základním půdorysu a mechanismech tak, aby se už znovu nemusely otevírat. Máme-li se po promarněných letech pohnout dál a neuvíznout v dalších kolech nekonečných jednání, musí mít kodaňská smlouva alespoň tyto následující parametry:

1) Musí jít o spravedlivou, dostatečně ambiciózní a právně závaznou mezinárodní smlouvu, která bude obratem předložena k ratifikaci v jednotlivých zemích. Tedy rozhodně nestačí jenom nějaká další deklarace nebo politická a nevymahatelná dohoda.

2) Průmyslové země, které mají největší díl zodpovědnosti za dosavadní změny atmosféry a zároveň disponují největšími prostředky — v podobě peněz i moderních technologií — se jako skupina zaváží snížit skleníkové emise do roku 2020 nejméně o 40 procent vůči stavu v roce 1990. Ambice, které dosud jednotlivé průmyslové státy oznámily, však v souhrnu odpovídají snížení o méně než 18 procent, což je zoufale nedostačující.

3) Velké rozvojové země, které teprve procházejí rozmachem průmyslu, se zaváží do roku 2020 zpomalit očekávaný nárůst skleníkových emisí o 15 až 30 procent (nejde tedy jako v případě průmyslových zemí o jejich absolutní snížení, ale o pomalejší zvyšování pro příští desetiletí), a to za ekonomické a technologické pomoci vyspělých zemí.

4) Průmyslové země se zaváží poskytnout rozvojovým zemím prostředky ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Tyto peníze lze shromažďovat prostřednictvím různých finančních mechanismů, od zdanění škodlivých emisí přes navýšenou rozvojovou pomoc až po výnosy z obchodování takzvaných emisních povolenek. Část této sumy je potřebná k tomu, aby chudé státy mohly přeskočit etapu špinavého průmyslového rozmachu a přejít rovnou na moderní, nám dostupné technologie. Další část musí sloužit jako kompenzace za účinné zastavení likvidace zbývajících pralesů. A do třetice tyto peníze budou sloužit k adaptačním opatřením, aby si nejchudší část obyvatel mohla poradit s určitými a již nevyhnutelnými změnami klimatu. Je to hodně peněz, ale je to taky férové. My jim ty peníze vlastně dlužíme: za staletí kolonizace, za to, že jsme svůj vlastní rozvoj a blahobyt postavili do značné míry na jejich surovinách, stejně jako i za to, že jsme klima v drtivé míře poškodili my bohatí, zatímco na ně nejvíce dopadají negativní vlivy. Když se to rozpočítá a porovná s tím, kolik prostředků se u nás zbytečně vyplýtvá a rozkrade, nebo ve světě utratí za zbrojení, je to dostupná a pořád ještě přijatelná cena, kterou máme zaplatit za přežití.

5) Všechny rozvojové státy se zaváží ukončit odlesňování a přejít na udržitelné hospodaření v lesích do roku 2020 s tím, že už do roku 2015 se zastaví úbytek klíčových pralesů, například v povodí Konga a Amazonky. Přednostní ochrana se musí vztahovat na oblasti s vysokou ekologickou hodnotou a na ty, které jsou nezbytné k živobytí domorodých kmenů a místních komunit závislých na získávání obživy v pralesích.

Situace je pořád řešitelná, pokud si všichni uvědomíme, co je potřeba. Nepůjde to bez odhodlaného úsilí a bez velkých změn v ekonomice, energetice, dopravě — ale máme k tomu technologie i potřebné znalosti. Když šlo přehodit výhybku v ekonomice za války, musí to jít i dnes. Ty jsi druhou světovou válku už zažila, ale i když to možná zní šíleně, dnes je v sázce ještě víc.

Máme šanci, ale i obrovskou zodpovědnost. Nechci za dvacet let hledět do očí svých dětí a říkat jim, že jsme měli příležitost, ale že nám chyběla odvaha. Že jsme měli technologie, ale chyběla nám vize. Jejich budoucnost závisí na tom, že se nám podaří postavit se výzvě čelem — a uspět.

Tvůj Honza