Před několika týdny uspořádal anarchistický kolektiv Antifašistická solidarita demonstraci před Ruskou ambasádou, jejímž cílem bylo upozornit veřejnost na represe putinovského režimu proti tamějšímu anarchistickému, zejména pak antifašistickému hnutí.

Akce se zúčastnili také členové stalinistického Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ), jejichž barvitá reportáž (ke zhlédnutí na www.komsomol.cz) mě donutila k reakci. Celý report je protkán řadou povzdechnutí nad nespoluprací českých anarchistů a komunistů. Autor reportáže Tarik Muhič například odsuzuje transparent jednoho z demonstrantů nesoucí obrázek srovnávající bolševickou a nacistickou diktaturu. To by prý ruští anarchisté, spolupracující s „mnoha komunistickými organizacemi“ udělat nemohli. Škoda, že ony „mnohé komunistické organizace“ nevyjmenoval, protože dle mého zrovna ruští anarchisté nejsou těmi, kteří by měli až tak krátkou historickou paměť.

Myslím, že není od věci udělat si krátký výlet do dvacátého století. Už jen proto, že sám předseda SMKČ Lukáš Kollarčík je historik a jistě by k následujícím řádkům měl co říci.

Ruský anarchista Michail Bakunin byl za svou ostrou kritiku vůči Karlu Marxovi vyloučen z První internacionály. Tvrdil v ní, že aplikace marxismu v praxi povede nikoli ke komunismu, nýbrž k vytvoření represivního režimu, v němž se stane někdejší revoluční předvoj novou utlačovatelskou třídou. Jeho slova se v praxi potvrdila už v říjnu 1917, kdy bolševici začali pod nejrůznějšími záminkami omezovat demokracii zdola organizovaných sovětů, nabytou během únorové revoluce téhož roku. Ne nadarmo řada historických teorií tvrdí, že období mezi únorem a říjnem 1917 je jediným obdobím demokratického experimentu v Rusku.

Poučené anarchistické hnutí se snažilo neudělat stejnou chybu, a když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, slovům komunistické strany o tom, že „nejdříve porazíme fašisty, protože sociální revoluce počká,“ příliš nevěřilo. Komunistická strana masivně podporovaná Stalinovým impériem tehdy jasně dala najevo, že se více než Franca obává osvobozené pracující třídy, která by mohla dát přednost přímé akci před volebními urnami. Samosprávné podniky a zemědělské komuny tak musely odolávat jak útokům fašistů, tak i výpadům ze strany španělské komunistické strany, pro niž byla ideologická dominance prioritou i za cenu totálního roztříštění antifašistické jednoty.

Anarchisté tehdy neměli na vybranou. Pokud by zvítězili v občanské válce komunisté, situace byla z hlediska tehdejšího politického klimatu předvídatelná a pokus o lidovládu by byl na dlouhá léta promarněn, nemluvě o krvavých represích. Násilné potlačení maďarské vzpoury Stalinovými vojsky v roce 1956 budiž dostatečně výmluvným argumentem.

Problémem zkrátka zůstává, že jak komunistické strany, tak jejich mládežnické organizace, dochází k logickému paradoxu - strana jako taková vždy usiluje o moc. Slova o samosprávě pracujících či lidové demokracii pak mohou být jakkoli plamenná; zůstávají však jen proklamacemi. Komunistické strany totiž v historii vždy hájily status quo, což lze velmi jednoduše doložit. Jako příklad lze uvést jak italská „rudá léta“ (1919 — 1921), tak i francouzský horký rok 1968 či Atény z podzimu 2011, kdy odboráři napojeni na řeckou komunistickou stranu bránili bok po boku s policií budovu parlamentu před rozzuřenými demonstranty.

Současné útoky na základní sociální práva obrušují hrany a vytváří iluzi, že v boji proti společnému nepříteli je třeba se spojit třeba i s čertem. Tato iluze je do jisté míry legitimní — nicméně většina anarchistů si velmi dobře uvědomuje, že si tím podřezává vlastní větev. Mladí komunisté si tento fakt uvědomují také, proto je otázka, zda jde v tomto případě o jejich vypočítavost či hrubou neznalost historie.