Marx kdysi napsal, že nejnebezpečnějším revolucionářem není občan Blanc, Raspail či Proudhon, ale parní stroj. Při svém chápání materialistického pojetí dějin se domníval, že prvotní, aktivní úlohu hraje technický pokrok, zatímco sociální, politický, umělecký a filosofický pokrok je jen jeho pasivním vnějším vyjádřením. Jeho víra byla natolik uhlířská, že při pohledu na maketu elektrického vláčku za výlohou londýnského hračkářství předpovídal příchod další revoluce. Přechod z parního pohonu na elektrický skutečně vyvolal další dalekosáhlé změny, jež se ve 20. století projevily i slavnými revolucemi, ale i koncentračními tábory, do kterých byli lidé jako jateční dobytek sváženi právě vlaky.

Marxův stoupenec Gramsci nás však učí, že úloha parních strojů, elektrických motorů či procesorů není samospasitelná, ale že stejně významnou roli hrají aktivně jednající revolucionáři Blanc, Raspail či Proudhon a s nimi masy řadových revolucionářů, organizovaných v revolučním hnutí, bez kterého by k žádným sociálním a politickým převratům nedošlo. Proto jsou občané Májíček, Matoška či Slačálek stejně nebezpeční revolucionáři jako internet, svobodný software či společně sdílené informace.

Kdyby však Marx navštívil Českou republiku dnešních dnů, zjistil by, že ještě nebezpečnějším revolucionářem než občan Májíček, Matoška či Slačálek je její vláda a především ministr financí Miroslav Kalousek, který bez ekonomického vzdělání a ponětí o teorii žene svými fiskálními kiksy tuto zemi k řecké tragédii a sociální revoluci. A to nikoli proto, že by měl dobrý vkus a ctil Sofokla. Ministrovy pokusy o říkanky jsou zoufale špatné a kulturní úroveň technicky vzdělaných lidí nebývá nejvyšší.