Marx kdysi napsal, že nejnebezpečnějším revolucionářem není občan Blanc, Raspail či Proudhon, ale parní stroj. Při svém chápání materialistického pojetí dějin se domníval, že prvotní, aktivní úlohu hraje technický pokrok, zatímco sociální, politický, umělecký a filosofický pokrok je jen jeho pasivním vnějším vyjádřením. Jeho víra byla natolik uhlířská, že při pohledu na maketu elektrického vláčku za výlohou londýnského hračkářství předpovídal příchod další revoluce. Přechod z parního pohonu na elektrický skutečně vyvolal další dalekosáhlé změny, jež se ve 20. století projevily i slavnými revolucemi, ale i koncentračními tábory, do kterých byli lidé jako jateční dobytek sváženi právě vlaky.

Marxův stoupenec Gramsci nás však učí, že úloha parních strojů, elektrických motorů či procesorů není samospasitelná, ale že stejně významnou roli hrají aktivně jednající revolucionáři Blanc, Raspail či Proudhon a s nimi masy řadových revolucionářů, organizovaných v revolučním hnutí, bez kterého by k žádným sociálním a politickým převratům nedošlo. Proto jsou občané Májíček, Matoška či Slačálek stejně nebezpeční revolucionáři jako internet, svobodný software či společně sdílené informace.

Kdyby však Marx navštívil Českou republiku dnešních dnů, zjistil by, že ještě nebezpečnějším revolucionářem než občan Májíček, Matoška či Slačálek je její vláda a především ministr financí Miroslav Kalousek, který bez ekonomického vzdělání a ponětí o teorii žene svými fiskálními kiksy tuto zemi k řecké tragédii a sociální revoluci. A to nikoli proto, že by měl dobrý vkus a ctil Sofokla. Ministrovy pokusy o říkanky jsou zoufale špatné a kulturní úroveň technicky vzdělaných lidí nebývá nejvyšší.

Co členové vlády v čele s Petrem Nečasem sdílí s Marxem, je víra v samospasitelnost. Je lhostejné, zda se jedná o technický pokrok, pětiletku, trh, ekonomický růst, zvyšování DPH či brutální škrtání: stačí tahle jedna věc a ostatní už se dostaví jaksi samo. Ministři jsou zjevně oběti zvrácené formy Marxova učení, marxismu-leninismu, který museli poslouchat ve školních lavicích a který zas věřil, že těžký průmysl a tuny oceli vyřeší vše. Nevyřeší, stejně jako nevyřeší ani volný trh.

V čem se však Marx nemýlí, je láska dějin k ironii. Vykonavatelem odkazu revoluce se často stávají její vlastní hrobaři. III. francouzská republika nevznikla díky revolucionářům, ale porážce Napoleona III. ve válce s Bismarckem, jenž železem a krví vykonal poslední vůli německých revolucionářů: sjednocení Německa. Stejně tak bychom mohli říci, že Hitler svým šíleným úsilím o rasovou čistotu a likvidaci moderního umění, nazývaného kulturním bolševismem, a rozpoutáním války dosáhl toho, že Berlín se stal díky okupačním zónám multikulturní metropolí a z tohoto bohatství těží dodnes. Ten Berlín, který se měl změnit v megalomanský projekt muže s chaplinovským knírkem z nižší střední třídy.

Cílem Nečasovy vlády byla morální konzervativní revoluce, jak o ní mluvila Margaret Thatcherová. Ekonomické změny mají být pouhým nástrojem, jak lidi k této změně morálních hodnot přinutit, když už to nejde pomocí ducha, který je mdlý. Srazit lidi ekonomickým diktátem na kolena, aby jim nezbylo nic než řešit přežití. Nic jiného než jak získat a ušetřit peníze, které se mají stát alfou a omegou lidského života. Aby si už konečně všichni ti líní, hýřiví a především smilní nemravové, osvojili ctnosti majitele krámku na rohu.

Vše by vycházelo, nebýt selhání lidského faktoru, kterým je nepřítomnost silné protestantské tradice, jaká je třeba v Německu, Anglii či Skandinávii, a jakešovská nekompetentnost členů vlády. V případě ministra financí jde ještě o další osobní problémy, podobné, jaké měl v posledních letech života Klement Gottwald, který jako zlomený člověk a alkoholik už jen plnil Stalinovy příkazy. Vláda tak dosahuje pravého opaku a lidé naopak k hrabivé mentalitě úzkoprsého maloměšťáka, jehož členové vlády svým zjevem dost často ztělesňují, a k němuž lidé cítí odpor.

Vláda se tak stává hrobařem vlastního projektu konzervativní revoluce. Samotná hloupost ministrů vlády a hněv lidu ovšem nejsou samospasitelné, protože přetavit v aktivní odpor v ulici a ve stávce je může jen politická organizace aktivistů a odborů a tyto organizace neexistují bez aktivně jednajících lidí. Je pravděpodobné, že odpor má a bude mít tekutou povahu, jak píše Jan Májíček, a že na podzim přijde do ulic opět méně lidí než na jaře. Bude-li se však vyvíjet trajektorie odporu, jak se vyvíjela dosud, tj. se slabším odporem na podzim, s o to silnějším na jaře, ještě více než předešlý rok, dá se očekávat, odváží-li se odbory ke generální stávce, nejen pád vlády, ale sociální revoluce ve smyslu přehození výhybky od neoliberalismu k alternativní formě politiky.

To, že díky neoliberální politice směřujeme do Řecka, před kterým jsme byli paradoxně strašeni právě jejími stoupenci, však ještě neznamená, že máme jako pasivní diváci v řeckém divadle čekat, až sestoupí deus ex-machina v podobě aktivistů a udělají něco za nás. Že oni za nás obětují svůj čas organizováním odporu a my jej jen přijdeme vyjádřit a pošleme Kalouska do vězení. Víra v samospasitelnost aktivistické role je stejně nebezpečná jako omyly marxismu ve víře v samospasitelnost technického pokroku, který vygeneruje politickou revoluci. Nebo neoliberalismu ve víře v samospasitelnost trhu, který vygeneruje demokracii.

Problém této víry spočívá v tom, že vytváří rozdíl mezi organizátory a organizovanými a podporuje pasivitu organizovaných a delegování zodpovědnosti na organizátory. A to zvláště tam, kde je organizace slabá díky této pohodlné, leč nebezpečné víře masy pasivistů v samospasitelnost aktivistů, kteří jaksi sami od sebe vygenerují odpor. Politické hnutí může přestat plnit svou původní funkci, přesáhne-li jeho aktivistická základna maximálního limitu, obzvláště v zemi se zaostalou politickou kulturou, nemůže ji však plnit v případě, nedosahuje-li limitu minimálního.

Samozřejmě, že velkou úlohu zde hraje depolitizace a atomizace společnosti, a to včetně akademické obce a intelektuálů, z kterých se aktivistické jádro například ProAltu rekrutuje. Tyto jevy však lze překonat jedině organizováním se v odborových a politických organizacích. Skutečný intelektuál by se měl stát politickým aktivistou - nestačí patřit k většině, která jen podporuje aktivisty v ulici. Bez organizace politických aktivistů totiž tuto úlohu mohou převzít ti, kteří kanalizují hněv lidu od viníků problémů, tj. vlády, k nejslabším, totiž k Romům. Tato zodpovědnost leží na nás všech a jen na nás záleží, jak s ní naložíme.