Nejnebezpečnější revolucionář

Tomáš Schejbal

Víra v samospasitelnost technického pokroku je závádějící a nebezpečná: situaci mohou zlepšit pouze lidé, začnou-li se politicky aktivizovat.

Marx kdysi napsal, že nejnebezpečnějším revolucionářem není občan Blanc, Raspail či Proudhon, ale parní stroj. Při svém chápání materialistického pojetí dějin se domníval, že prvotní, aktivní úlohu hraje technický pokrok, zatímco sociální, politický, umělecký a filosofický pokrok je jen jeho pasivním vnějším vyjádřením. Jeho víra byla natolik uhlířská, že při pohledu na maketu elektrického vláčku za výlohou londýnského hračkářství předpovídal příchod další revoluce. Přechod z parního pohonu na elektrický skutečně vyvolal další dalekosáhlé změny, jež se ve 20. století projevily i slavnými revolucemi, ale i koncentračními tábory, do kterých byli lidé jako jateční dobytek sváženi právě vlaky.

Marxův stoupenec Gramsci nás však učí, že úloha parních strojů, elektrických motorů či procesorů není samospasitelná, ale že stejně významnou roli hrají aktivně jednající revolucionáři Blanc, Raspail či Proudhon a s nimi masy řadových revolucionářů, organizovaných v revolučním hnutí, bez kterého by k žádným sociálním a politickým převratům nedošlo. Proto jsou občané Májíček, Matoška či Slačálek stejně nebezpeční revolucionáři jako internet, svobodný software či společně sdílené informace.

Kdyby však Marx navštívil Českou republiku dnešních dnů, zjistil by, že ještě nebezpečnějším revolucionářem než občan Májíček, Matoška či Slačálek je její vláda a především ministr financí Miroslav Kalousek, který bez ekonomického vzdělání a ponětí o teorii žene svými fiskálními kiksy tuto zemi k řecké tragédii a sociální revoluci. A to nikoli proto, že by měl dobrý vkus a ctil Sofokla. Ministrovy pokusy o říkanky jsou zoufale špatné a kulturní úroveň technicky vzdělaných lidí nebývá nejvyšší.

Co členové vlády v čele s Petrem Nečasem sdílí s Marxem, je víra v samospasitelnost. Je lhostejné, zda se jedná o technický pokrok, pětiletku, trh, ekonomický růst, zvyšování DPH či brutální škrtání: stačí tahle jedna věc a ostatní už se dostaví jaksi samo. Ministři jsou zjevně oběti zvrácené formy Marxova učení, marxismu-leninismu, který museli poslouchat ve školních lavicích a který zas věřil, že těžký průmysl a tuny oceli vyřeší vše. Nevyřeší, stejně jako nevyřeší ani volný trh.

V čem se však Marx nemýlí, je láska dějin k ironii. Vykonavatelem odkazu revoluce se často stávají její vlastní hrobaři. III. francouzská republika nevznikla díky revolucionářům, ale porážce Napoleona III. ve válce s Bismarckem, jenž železem a krví vykonal poslední vůli německých revolucionářů: sjednocení Německa. Stejně tak bychom mohli říci, že Hitler svým šíleným úsilím o rasovou čistotu a likvidaci moderního umění, nazývaného kulturním bolševismem, a rozpoutáním války dosáhl toho, že Berlín se stal díky okupačním zónám multikulturní metropolí a z tohoto bohatství těží dodnes. Ten Berlín, který se měl změnit v megalomanský projekt muže s chaplinovským knírkem z nižší střední třídy.

Cílem Nečasovy vlády byla morální konzervativní revoluce, jak o ní mluvila Margaret Thatcherová. Ekonomické změny mají být pouhým nástrojem, jak lidi k této změně morálních hodnot přinutit, když už to nejde pomocí ducha, který je mdlý. Srazit lidi ekonomickým diktátem na kolena, aby jim nezbylo nic než řešit přežití. Nic jiného než jak získat a ušetřit peníze, které se mají stát alfou a omegou lidského života. Aby si už konečně všichni ti líní, hýřiví a především smilní nemravové, osvojili ctnosti majitele krámku na rohu.

Vše by vycházelo, nebýt selhání lidského faktoru, kterým je nepřítomnost silné protestantské tradice, jaká je třeba v Německu, Anglii či Skandinávii, a jakešovská nekompetentnost členů vlády. V případě ministra financí jde ještě o další osobní problémy, podobné, jaké měl v posledních letech života Klement Gottwald, který jako zlomený člověk a alkoholik už jen plnil Stalinovy příkazy. Vláda tak dosahuje pravého opaku a lidé naopak k hrabivé mentalitě úzkoprsého maloměšťáka, jehož členové vlády svým zjevem dost často ztělesňují, a k němuž lidé cítí odpor.

Vláda se tak stává hrobařem vlastního projektu konzervativní revoluce. Samotná hloupost ministrů vlády a hněv lidu ovšem nejsou samospasitelné, protože přetavit v aktivní odpor v ulici a ve stávce je může jen politická organizace aktivistů a odborů a tyto organizace neexistují bez aktivně jednajících lidí. Je pravděpodobné, že odpor má a bude mít tekutou povahu, jak píše Jan Májíček, a že na podzim přijde do ulic opět méně lidí než na jaře. Bude-li se však vyvíjet trajektorie odporu, jak se vyvíjela dosud, tj. se slabším odporem na podzim, s o to silnějším na jaře, ještě více než předešlý rok, dá se očekávat, odváží-li se odbory ke generální stávce, nejen pád vlády, ale sociální revoluce ve smyslu přehození výhybky od neoliberalismu k alternativní formě politiky.

To, že díky neoliberální politice směřujeme do Řecka, před kterým jsme byli paradoxně strašeni právě jejími stoupenci, však ještě neznamená, že máme jako pasivní diváci v řeckém divadle čekat, až sestoupí deus ex-machina v podobě aktivistů a udělají něco za nás. Že oni za nás obětují svůj čas organizováním odporu a my jej jen přijdeme vyjádřit a pošleme Kalouska do vězení. Víra v samospasitelnost aktivistické role je stejně nebezpečná jako omyly marxismu ve víře v samospasitelnost technického pokroku, který vygeneruje politickou revoluci. Nebo neoliberalismu ve víře v samospasitelnost trhu, který vygeneruje demokracii.

Problém této víry spočívá v tom, že vytváří rozdíl mezi organizátory a organizovanými a podporuje pasivitu organizovaných a delegování zodpovědnosti na organizátory. A to zvláště tam, kde je organizace slabá díky této pohodlné, leč nebezpečné víře masy pasivistů v samospasitelnost aktivistů, kteří jaksi sami od sebe vygenerují odpor. Politické hnutí může přestat plnit svou původní funkci, přesáhne-li jeho aktivistická základna maximálního limitu, obzvláště v zemi se zaostalou politickou kulturou, nemůže ji však plnit v případě, nedosahuje-li limitu minimálního.

Samozřejmě, že velkou úlohu zde hraje depolitizace a atomizace společnosti, a to včetně akademické obce a intelektuálů, z kterých se aktivistické jádro například ProAltu rekrutuje. Tyto jevy však lze překonat jedině organizováním se v odborových a politických organizacích. Skutečný intelektuál by se měl stát politickým aktivistou - nestačí patřit k většině, která jen podporuje aktivisty v ulici. Bez organizace politických aktivistů totiž tuto úlohu mohou převzít ti, kteří kanalizují hněv lidu od viníků problémů, tj. vlády, k nejslabším, totiž k Romům. Tato zodpovědnost leží na nás všech a jen na nás záleží, jak s ní naložíme.

    Diskuse
    November 10, 2012 v 9.26
    Marx samozřejmě nepočítal se vznikem byrokratických socialistických režimů, jež přetrvaly celá desetiletí, a početné střední vrstvy v kapitalistických zemích v poválečné době. Ani s národně osvobozeneckým bojem v koloniích, což například v Číně dalo vzniknout novému typu kapitalismu.
    Marx zkrátka nevěděl, že kapitalisté nadělají z dělníků střední vrstvy, čímž je zkorumpují, zblbnou zábavním průmyslem a turistikou po nákupních centrech (kde se však možná brzy ocitnou jen v rolích diváků). Ani ti nejlepší šachisté prostě nedokážou předpovědět neomezený počet tahů.
    Ale docela vtipně jste se vyjádřil, že Kalousek s vládou jsou největšími naplňovateli Marxova odkazu. Oni totiž opravdu hodlají z těch středních vrstev znovu nadělat proletariát, který se musí spojit, protože nemá co ztratit, leda své okovy. Možná by nám i ty okovy zase rádi nasadili. Je to smutné, že musíme opravdu klesnout tak hluboko, abychom něco začali dělat s katastrofálním stavem společnosti. Vždyť kdyby se lidé opravdu zamysleli nad tím, co vlastně mohou ztratit, a zda to vůbec stojí za řeč, tak by zjistili, že ani ne. To, co by získali tím, že se skutečně spojí a začnou ovlivňovat svět podle svých představ, to by bylo neskonale lepší.
    PM
    November 10, 2012 v 10.36
    Jednu z reakcionářských osidel, která bolestně omezuje pravděpodobnost
    politiké aktivity hodnou Emila Zolů bych nazval českým fatalismem. Jde o plošný projev fatalismu shlížející pouze s posměchem na důvěřivost se kterou se nechají nadchnout usobčané slogany presidenta - naposledy: před námi je ještě pořádný kus práce. Stejně tak fatální se jeví a jsou doprovázeny povýšeným úsměvem záměry politiků, kteří usilují o rozpad Evropy na rivalizující zkrachovalé státečky.
    Jde o jeden extra český společenský povahový rys - doložený nejen Haškem - který brání aktivizaci intelektuálnímu potenciálu ......řekl bych.
    November 10, 2012 v 10.39
    uhlířská víra, pasivní vyjádření a byrokratické režimy
    Tomáši Schejbalovi:

    Jedná se o něco trochu jiného než o "uhlířskou víru".
    Marx je především pokračovatelem osvícenské tradice, a v tomto smyslu sdílí představu o kontinuitě pokroku. Není tedy korektní mu to z dnešního pohledu vytýkat.

    Formulace o "pasivním vnějším vyjádření" jde přímo proti smyslu Marxovy dialektiky. Myslím, že by s ní sotva souhlasili Slačálek nebo Matoška.

    Evě Hájkové:

    Ta byrokratizace, kterou tematizovali např. Trocký, Djilas a další je příliš obecným a tápavým označením procesů, jejichž podstata zůstává, i po tolika letech intensivních diskusí historiků i sovětologů, nedostatečně analyzována.

    Je pozoruhodné, že o "byrokratizaci" (vedle centralizace, monopolizace, militarizace etc.) se mluví hned v úvodu rezoluce 1096 Evropské rady z roku 1996 (její český překlad ukáže Google na dotaz "Rezoluce 1096 1996")

    Že lze stejně dobře v obecné a neurčité poloze o byrokratizaci, militarizaci, monopolizaci atd. mluvit i u režimů demokratických je snad nabíledni.
    November 10, 2012 v 10.57
    Uvedla jsem první charakteristiku režimu (který mimochodem J. Heller nazývá protosocialismem), jaká mě právě napadla (byrokratický socialismus). Nemyslím si, že to je nejpřesnější, tak na tom nijak netrvám. Ale tím, že ten režim byl tak či onak výplodem předchozího revolučního boje, vedl nutně ke dvěma různým postojům převážné části obyvatelstva: Buď ho přijali se vším všudy jakožto takzvaný reálný socialismus (což jistě nebylo správné) nebo ho zamítli, čímž chtě nechtě posílili kapitalismus. To také nebylo správné. Jistěže byly i jiné postoje, ale ty se nijak zvlášť neprosadily. Jestli to nutně musela být slepá ulička, o tom se dá jistě polemizovat. Ale ke zdržení vývoje patrně došlo, ačkoli nevím přesně, jaké časové představy Marx měl.
    Když už jsem nakousla tu Čínu, tak o tom píše Žižek ve své knize o Maovi. Právě jeho kulturní revoluce otevřela možnost vzniku toho nového kapitalismu, s nímž Marx určitě nepočítal. Konfuciánský duch se po té ráně, kterou mu Mao zasadil, opět pozvedl a Čína se pokusila skloubit kapitalismus s tradicemi. Mao-ce-Tung však i přes všechny excesy patrně zanechal v lidech takovou stopu (dávají si ho prý i na oltáře předků), že ho nové prokapitalistické vedení prostě nemohlo zrušit, ale museli ho mezi ty tradice zahrnout. I když on sám konfuciánce přímo nesnášel. Proto kapitalistická Čína paradoxně musí být zároveň komunistická, tradiční i moderní zároveň. Čínský kapitalismus by totiž bez "komunismu" nefungoval. Zatím.
    A ten byrokratismus jistě nebyl vlastní jen reálnému socialismu. To máte jistě pravdu.
    MT
    November 10, 2012 v 12.30

    Reálný socialismus nebyl ekonomicky efektivní, ale mluvit o byrokratismu jako o zvlášť typickém rysu reálsocu bych se tedy rozhodně neodvážil. Veřejná správa byla za reálného socialismu mnohem efektivnější než v kapitalistických zemích, s menším podílem zapojených osob dosáhla větších efektů - jenže hospodářské podniky, protože nebyly soukromé, v tomto pokulhávaly. Západ zná efektivitu v soukromém podniku a naprosto překomplikovaný a přezaměstnaný veřejný sektor (kromě Skandinávie) ...
    Od 60. let až asi do roku 1992 byli v našem socialismu nejlepší legislativci (tvůrci zákonných předloh), které jsme kdy měli - od všech kodexů včetně správního řádu - jednoduché, účinnéí, efektivní ....
    Normativní sračky, kdy evropské a české současné právo znemožňují předvídatelnost a dělají z vás rukojmí a pomalu postupují (např. pod heslem vylepšování zákonů z hlediska boje proti korupci) k totální paralýze rozhodovacích procesů.

    November 12, 2012 v 4.53
    Pane Tejkle,
    máte naprostou pravdu. O byrokratismu tehdejší veřejné správy nelze vůbec hovořit. Socialistický byrokratismus byl totiž v tom ohledu naprostým žabařem proti tomu kapitalistickému. To, co kdysi zvládlo pár úřednic národních výborů, vybavených obyčejným psacím strojem, dnes nezvládne ani celý tým vybavený moderním počítačovým hardwarem a softwarem (za který se jistě platí "těžké prachy"). Pokud se volá dnes po levném státu, tak lze říci, že levný stát existoval právě tenkrát.
    O jednoduchosti legislativy raději ani nemluvit..
    Pokud jde tedy o mou narážku na ten byrokratismus, měla jsem na mysli spíš byrokratické řízení v ekonomické sféře. Mimochodem, nemohl byste odpovědět na otázky (moje a pana Profanta), týkající se soukromého a veřejného vlastnictví v diskusi pod Patočkovým článkem Poslední tajemství komunistů a několik poznámek k volbám? Asi vám ty otázky ušly, protože jste se na diskusi dlouho nepodíval.