Takže Evropa je zachráněna, vydechli si patrně všichni ti, kdo spolu s českým ministrem zahraničních věcí a prezidentským kandidátem, Karlem Schwarzenbergem, spatřovali jediný problém Unie v tom, kdo vyhraje v Řecku volby. Zvítězili tedy „ti zodpovědní“ a „magoři“ budou v opozici. Vypadá to, že strašení rozpadem EU a odchodem Řecka z Eurozóny na řecké voliče zapůsobilo stejně, jako účinkovaly Kalouskovy složenky rozesílané voličům v České republice v posledních parlamentních volbách. Český volič měl před očima apokalyptický obrázek Řecka se vztyčeným prstem „zodpovědných“, kteří varovali, že bez škrtů v sociální oblasti bude na tom Česká republika podobně.

Skončilo tedy vše happyendem? Můžeme se všichni s dojetím v očích obejmout a těšit se na světlé zítřky, třebaže k nim povede cesta ještě trnitá?

Média by takový dojem vzbuzovala. Píše se o Evropě, které spadl kámen ze srdce, koalice největší strany pravicové s levicovou je vnímána jako „proevropská“ a jako spása. To v České republice se velké koalice varujeme jako čert kříže a největší kritice v povolebním uspořádání čelí vláda Miloše Zemana po uzavření tzv. opoziční smlouvy.

Ještě není jasné, zda PASOK do koalice s pravicovou Novou demokracií půjde, či ji podpoří, aniž bude mít ve vládě své ministry. Co však jasné je, že řecká sociální demokracie tak začne psát kapitolu, kdy ztratí mnoho levicových voličů, kteří od sociální demokracie žádají více, než podporu systému, jenž je žene do záhuby. Levicová alternativa k PASOKu, SYRIZA, byla v evropských médiích vykreslena jako belzebub, jako ohrožení Evropy, jako zhouba. A to jenom proto, že odmítala přijmout plán na další mohutné sociální škrty, kterým bude řecká společnost vystavena.

Z komentářů v tisku a televizi se zdá, že evropskému štěstí již nic nebrání k realizaci. A žili blaze, a neumřeli-li, žijí blaze dodnes, chtělo by se napsat po vzoru ukončení většiny pohádek. Jenomže pohádka o evropské blaženosti má své mouchy. Enormní nezaměstnanost, dluhy domácností, zhoršení dostupnosti vzdělání a zdravotnictví, výrazný pokles sociální úrovně středních vrstev — ani jedno z toho nezmizí přes noc díky mávnutí kouzelného proutku. Unie takový proutek nemá, stejně jako nemá kouzelnou zaříkávací formuli. Spíše připomíná marnivého císaře, který si nechal za drahé peníze utkat šaty, na něž se neráčil během jejich výroby ani podívat a pouze slepě věřil krejčím, že svedou, co nikdo jiný. Císařovi rádci pak v obavě ze ztráty svých teplých míst zatajili, že viděli pouze prázdné tkalcovské stavy a vše co říkají o pestrosti barev, jsou výplody jejich fantazie. Kdo bude nevinným dítětem, které se odváží vykřiknout, že císař na sobě nic nemá?

Nebo snad fakta, že peníze německých bank, jež měly pomáhat v Řecku, skončily se ziskem opět v bankách, aniž se Řekům ulevilo, nic neznamenají? Půjdeme si svou cestou, kdybychom tisíckrát viděli, že směřuje do bažin?

Všichni, kdo věří schématu, v němž kooperace na základě společné sociální a ekonomické politiky zvítězila nad konfliktem partikulárního zájmu neplatit dluhy, budou nutně postaveni před řadu nepříjemných otázek. Nespočíval konsensus právě ve schopnosti odmítnout fiskální pakt? Nepovede ke konfliktu spíše úplné zbídačení řecké společnosti s tím, že se v dominovém efektu přidají Itálie, Španělsko, Irsko a další státy? Kdo vlastně zvítězil? Projekt jednotné Evropy, nebo projekt evropských bank na posílení svých zisků? A jakých výhod se domohl řadový občan?

Jak asi na tom řecká společnost bude, pokud masivní škrty řeckou ekonomiku nenastartují, ale úplně ji zruinují? Tato otázka bude strašit všechny, kterým záleží na demokratických hodnotách. Není to tak dávno, kdy se německá společnost radikalizovala proto, že Němci měli platit nákladné reparace a jejich ekonomická situace byla žalostnou. Na jedné straně sílila krajní levice, na druhé vzrůstala moc národních socialistů. Reparace, dluhy — ono je to vlastně ve výsledku jedno. A fašistický Zlatý úsvit je připraven kumulovat hlasy nespokojených a připravovat soumrak Evropské unie. Jak dlouho asi vládní formace vydrží a co bude potom? Nenastane situace, že Řekové budou v příštích volbách volit jakkoli, jen aby nevolili „zaběhané“ strany, které je přivedou ke kolapsu?

To v Čechách máme jiné problémy. Nevíme, co s penězi. Aspoň tedy těmi evropskými. Premiér Nečas zaútočil v souvislosti s problémem při získávání peněz z fondů EU na sociální demokracii. „Je pravda, že jsou pozastaveny platby z Evropské unie, zdědili jsme špatně nastavený systém. Je ohrožena jedna třetina ze všech operačních programů v rámci celé EU. Špatně fungující auditní systém byl vymyšlen a certifikován na ministerstvu financí v letech 2005 a 2006. Ten, kdo nese odpovědnost, se jmenuje Bohuslav Sobotka.“

„Já jsem přesvědčen, že podvodem 21. století je způsob, jak se v této zemi čerpají evropské fondy. Tady se čerpají obrovské prostředky bez kontroly, zároveň je o tom minimum informací a nikdo o tom nechce mluvit,“ přidal svou trošku do mlýna Lubomír Zaorálek z ČSSD.

Premiér Nečas má jasno. Měl ho již v roce 2010. Jeho oblíbenou frází je, že nelze žít nad poměry, aniž více vysvětluje, kdo všechno si nad poměry v České republice žije. „Občanští demokraté nikdy nebudou uplácet občany slibováním ekonomicky neúnosného sociálního zabezpečení, které vede pouze k obrovským dluhům,“ obhajuje Nečas politiku neúnosných škrtů, na nichž má ostatně pevně stát celá Evropská unie.

„Dnes musejí reformovat svou sociální politiku všechny vlády v Evropě. Pokračovat v sociální politice, která slibuje zvyšování sociálních dávek, zavádění nových a dalších sociálních systémů, která slibuje populisticky všechno všem, je v přímém protimluvu proti ekonomické a rozpočtové realitě dnešních dnů. I levicové vlády musejí provádět razantní úsporná opatření.“

Škoda, že premiér Nečas opomněl dodat, v čí prospěch že je nutné podobné kroky dělat a proč neexistuje k tomuto modelu přerozdělování peněz model alternativní s úplně jiným scénářem.

Premiér Nečas díky své víře v „nemožnost žití nad poměry“ přišel mimo jiné také na to, co je kamenem úrazu v ČR při čerpání eurodotací. Jsou jím samotné dotace. Tyto dotace jsou něčím navíc, něčím, co vlastně bychom ani čerpat neměli (a nemuseli bychom řešit jejich zneužívání) a co nás nutí „žít nad poměry“. Kdo je ale tím, kdo nad poměry žije?, měli bychom se ptát ve shodě se sociologem Janem Kellerem, komu nějak nevychází, že by to měli být penzisté, děti a sociálně slabí občané. Třeba ale jenom Keller nevnikl do tajů matematiky v podání Nečase, který (zřejmě jako jediný) umí vypočítat rovnici řešitelnou toliko v oboru komplexních čísel v oboru čísel reálných.

Je zajímavé, že když EU uvažovala o zmrazení dotací pro Maďarsko, Nečas zdaleka situaci nekomentoval ve smyslu, že to bude pro Maďarsko dobře, že si aspoň nebude žít nad poměry.

Zmýlil-li se pan premiér ohledně nutnosti destrukce sociálního státu stejně, jako mýlí-li se všichni zastánci Fiskálního paktu, na jehož základě má Unie fungovat, poznáme všichni relativně velmi brzy.

V jednom bodě ale premiér hřebíček na hlavičku narazil: „Pokud chce skutečně sociální demokracie reálně prosazovat rozpočtovou politiku, která je obsahem tohoto evropského fiskálního kompaktu, tak bude muset veřejně a demonstrativně spálit nebo skartovat svůj volební program, protože obojí dohromady nejde a nepůjde.“

Toto se týká české sociální demokracie stejně jako té řecké a jakékoli jiné. Jablka s hruškami se nezkříží a sociální demokracie si musí uvědomit, čí zájmy chce hájit a jakou cestou hodlá jít. Drží-li se Fiskálního paktu zuby nehty jenom proto, že je označován jako údajně proevropský, měla by si definovat, jakou Evropu touží budovat. Zda Evropu silných bank a slabého sociálního státu - Evropu rozklíženou sociálním konfliktem, či Evropu sociálně soudržnou. Bude-li lavírovat, nic pozitivního to nepřinese. Rozhodně ne občanům, kteří jsou strašeni báchorkami, že radikálním uskupením je například SYRIZA. Radikální řez je přitom (díky těm „nejzodpovědnějším“) teprve čeká.