Málokdo dnes bude oslavovat, sotvakdo zamáčkne v oku slzu. Máloco dnes ostatně vzbuzuje pro Evropu nadšení či pouhý optimismus. Hlasitá menšina odpůrců Unie ji líčí jako nový Sovětský svaz, přibližně v brežněvovské fázi, tuhý, zbyrokratizovaný, blízko před pádem. Většina, zdá se, jen rezignovaně čeká na další zápletky nekonečného seriálu naší nynější krize. Ti nejzapálenější bojovníci za svobodu a ty pravé západní hodnoty Evropu celkově odepisují jako zahnívající mrtvolu, ze které se během pár desetiletí, či snad dokonce let, stane zaostalý a pochmurný zadní dvorek islámského světa.

Já oslavovat budu. Nevím, kolik dalších takových podivínů by se u nás našlo, ale budu vztyčení evropské vlajky na Pražském hradě slavit jako symbolický návrat domů. Budu myslet na všechny přátele po Evropě, kteří jsou pro mě skutečnými spoluobčany, lidmi sdílejícími stejné hodnoty. Budu vzpomínat na někdejší, z dnešního pohledu jistě naivní představu o Evropě jako ztraceném ráji, do kterého se stačí vrátit a pak už bude jen a jen dobře.

A z mého hlediska vlastně dobře je. Možná proto, že Evropa je pro mě primárně společným prostorem, společnou duchovní krajinou, kterou formovaly stejné dějinotvorné síly. Odmítám společnou Evropu redukovat na ekonomické ukazatele. Spojení svobody, úcty k lidským právům včetně práv sociálních, racionality vyvažované inspiracemi umění a nefundamentalistické víry, to je pro mě duchovní fundament Evropy. Je chyba, že se nevěnovala větší pozornost této stránce. Nebo jinak, přiléhavěji: že jí nevěnujeme větší pozornost.

Pokud bude setrvávání v Evropské unii poměřováno pouze z hlediska ekonomické výhodnosti, nemůže mít dlouhý život. Bez duchovního základu, jakési páteře, která unese i velkou zátěž, může vcelku úspěšně existovat v čase hojnosti, ale ne v období krize. Je jasné, že tímto duchovním základem nemůže být jedno konkrétní náboženství či filosofický směr. Obtíže najít pro preambuli evropské ústavy přijatelnou formulaci, jaké vlastně jsou naše duchovní kořeny, ukázaly nesnadnost takového úkolu.

Modrou vlajku s dvanácti hvězdami, dnešní vlajku Evropské unie, navrhl v roce 1950 francouzský katolík. Dnes je pro mnoho katolíků Unie nepřítelem číslo jedna, propagátorem zhoubných ideologií. Najdeme je v předních řadách euroskeptické vozby. Pro ně je vyvěšení vlajky s hvězdami vypůjčenými z mariánské svatozáře svatokrádeží, pohanou, pohromou. Pro mě bude právě proto vztyčení této zvláštní vlajky paradoxní připomínkou toho, že duchovní dědictví je provázaný, bohatý celek, který nelze privatizovat jednou názorovou skupinou, ale který se vyplatí hledat.