Hnutí ANO chce potvrdit svůj úspěch z letošních voleb do Sněmovny i ve volbách do Evropského parlamentu, které se konají 23. a 24. května. Kandidátku tohoto uskupení povede bývalý eurokomisař Pavel Telička, podle kterého bude hlavním cílem hnutí ANO udělat z ČR aktivního hráče na evropském poli a v Bruselu si prosadit svou.

Telička k tomu dodal: „I když nám nyní vliv schází, tak ho v budoucnu můžeme mít a bude to mít konkrétní efekt. Musíme si ale určit, co chceme, jaké máme cíle, jakou strategii použijeme a jaké spojence k tomu potřebujeme.“ Zatím ještě není jasné, s čím přesně ANO do evropských voleb půjde, ale z toho mála co zatím víme, se zdá, že Babišovo hnutí bude do Evropského parlamentu kandidovat s programem hájení českých národních zájmů.

Na tom není nic neobvyklého. Na tom, že je třeba v EU hájit naše zájmy, se shodnou snad všechny politické strany v ČR. Má být ale obhajoba zájmů České republiky tématem evropských voleb? Mají politici ANO a dalších stran a hnutí kandidovat do Evropského parlamentu s tím, že v něm budou hájit národní zájmy a že si v něm prosadí to své české?

Zdá se to být samozřejmé, co jiného by naši europoslanci měli v Evropském parlamentu dělat než se bít za české zájmy, od toho je přece volíme. Zvlášť v našem stále více euroskeptickém prostředí, kde jediné, na co voliči slyší, je, aby nám toho EU dávala více, než do ní odvádíme my, je optika národních zájmů tou dominantní při pohledu na EU a tak nějak i na volby do Evropského parlamentu. Není to ale v rozporu s principem, na kterém moderní parlamenty fungují?

V rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu se uvádí: „Evropský parlament se skládá ze „zástupců lidu států sdružených ve Společenství“. Podle čl. 190 odst. 1 Smlouvy o ES jsou to „zastupitelé zastupující v Evropském parlamentu lid členských států sdružených ve Společenství“… Vzhledem k těmto ustanovením, podle nichž jsou tito zastupitelé představiteli lidu, by mělo být ve statutu užito výrazu „poslanec“.“

Vůdčím principem kodexu europoslanců je pak to, že „mají jednat výhradně ve veřejném zájmu a vykonávat svou práci podle zásad nezainteresovanosti, bezúhonnosti, transparentnosti, náležité péče, čestnosti, odpovědnosti a respektování dobré pověsti Parlamentu.“

Poslanci Evropského parlamentu tak nakonec podléhají stejné logice jako členové Poslanecké sněmovny v ČR. Tato logika je vyjádřená v jejich poslaneckém slibu, kde se mimo jiné píše: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Jde o to, že poslanec v dolní komoře Parlamentu má podle svého slibu zastupovat nejenom své voliče nebo voliče své strany či obyvatele svého volebního obvodu, ale všechny občany České republiky. Byl sice zvolen s jistým programem, politickou ideologií či světonázorem, jakmile však usedne do poslanecké lavice musí hájit zájmy celku, všeho lidu, jednat tak, aby to bylo ve prospěch celé republiky a jejích obyvatel, to znamená ne se soustředit pouze na nějakou více či méně úzce vymezenou skupinu.

To samé ale platí i o Evropském parlamentu. Europoslanci zde nemají zastupovat občany států, ze kterých pochází, ale lid, který je v evropském společenství sdružen, a pokud mají jednat výhradně ve veřejném zájmu — tak to neznamená ve veřejném zájmu České republiky, Francie či Polska — ale ve veřejném zájmu lidu evropského společenství — v zájmu evropské veřejnosti jako celku.

Tomu odpovídá i to, že europoslanci se v Evropském parlamentu nesdružují do frakcí na základě toho, ze kterého státu pochází, ale podle ideologického a politického směřování, ke kterému se hlásí. Evropský parlament je samozřejmě specifický v tom, že neruší primární loajalitu občanů ke svému státu, danou tím, že Evropská unie sama státem není. V tomto ohledu paralela s národním parlamentem a obvodními obvody kulhá. A i kdyby se EU státem někdy stala, tak europoslanci asi vždy budou v nějaké podobě prosazovat svoji zemi na úkor jiných, což je pochopitelné.

Nic to však nemění na tom, že smyslem Evropského parlamentu a jeho členů není zastupovat jednotlivé státy, ale lid Evropské unie jako takový. To je důvod, proč tento orgán existuje. Kdyby jeho primárním účelem mělo být hájit zájmy jednotlivých států, tak ho nepotřebujeme, v takovém případě by si Evropská unie vystačila se zástupci jednotlivých států — s premiéry a ministry. Proto by národní zájmy neměly být hlavním tématem voleb do Evropského parlamentu a jejich hájení bychom neměli vyžadovat po europoslancích na prvním místě.

Evropský parlament symbolizuje snahu o vytvoření evropského lidu. Pokud jednotlivé státy nedovedou do tohoto orgánu posílat poslance, kteří se v něm oprostí od prosazování národních zájmů, měly by raději rovnou usilovat o jeho zrušení, protože jinak jednají v rozporu se smyslem této instituce.