I Poche to pochopí

Chystané protesty proti vznikající koalici TOP 09, ODS a ČSSD na Praze 3 nutí k zamyšlení: co lze čekat od demokracie a jak chceme, aby fungovala?

Předem chci ujistit o svém pevném přesvědčení, že by starostou městské části Praha 3 měl být Matěj Stropnický, a to z celé řady důvodů. Je to v danou chvíli nejpodnětnější politik Strany zelených, nejbližší jejímu evropskému profilu; jeho seskupení vyhrálo volby; a mám za nesporné, že radnice s ním by Prahu 3 spravovala lépe, než radnice bez něj. Nadto je to autor a jedna z tváří Deníku Referendum; a samo sebou také můj přítel. Přeju mu zdar z celého srdce.

Starostou se ale nestane, protože výsledek demokratických voleb umožňuje vznik koalice tradičních stran, proti jejímž špatným vlastnostem se Matěj a jeho kolegové oprávněně vymezovali. Ony zase ale dnes stejně oprávněně tvrdí, že k sobě mají programově – to díky těm špatným vlastnostem – blíže. Není v tom vůbec žádná láska, ale pravda skoro všechna.

Chystají-li se protesty proti vzniku koalice TOP 09, ODS a ČSSD na Praze 3, chci tu upozornit na několik úskalí, které to obnáší. Předtím je ale třeba říci, že občanský odpor snad ještě více, nežli vznikající aliance Národní fronty, vzbudil policejní zásah v kanceláři Matěje Stropnického probíhající za asistence TV Prima.

Lidé u nás samozřejmě nejsou posud tak zpitomělí, aby věřili TV Prima cokoli více nežli Matěji Stropnickému. A absurdita toho, že Policie ČR zničehonic během povolebních vyjednávání potřebuje ráz naráz zrovinka počítač Matěje Stropnického, ačkoli předtím nikdy nepotřebovala počítač Pavla Béma či jiných pražských ódéesáckých talentů, tluče do očí.

Lidé jsou víc než na utváření nestandardních politických aliancí a odstavování nejsilnějších subjektů po volbách hákliví na zjevné křivdy a nespravedlnosti – a je pravděpodobné, že právě takto podstatná část pražské veřejnosti událost v Stropnického kanceláři vnímá. Ale demonstrace, pokud víme, se nesvolávají před policejní prezídium.

Bylo to blízko, a přece tak daleko. Nestačí získat „nejvíc", je nutné mít většinu. Matěj Stropnický a manželé Pospíchalovi na Salonu Deníku Referendum. Foto Saša Uhlová

Hrst informací o poměrném volebním systému

A tady se musíme pustit do politických úvah, které možná nebudou úplně líbivé. Předně poměrný volební systém nic takového jako „vítěze“ voleb nezná. Zná jenom faktické většiny. K vítězům se zařadí zkrátka ti, kdož patří do skupiny disponující většinou mandátů. I kdyby přinesli jen jeden jediný, poslední potřebný.

Na tom není nic neobvyklého, ani nestandardního. Prostě v poměrném volebním systému, který je až nesouměřitelně spravedlivější nežli systém většinový, vládne vyjednaná většina.

Je tudíž zjevným faktem, že ten, kdo získá nejvíce mandátů, poměrně často končívá v opozici. Důvodů k tomu je vícero a neuškodí si některé z nich popsat. I pro možné poučení budoucím „vítězům“ voleb.

První potíž je totiž psychologická: tkví v tom, že „vítěz“ voleb – tedy ten, kdo z nich vzejde jako nejsilnější – má obvykle sklon přeceňovat svou pozici. Stropnického kandidátka na Praze 3 či Korytářova v Liberci získaly podstatně více mandátů nežli druhý v pořadí, ale ani jedna z nich těsně nedosáhla ani na magickou třetinu.

Takový „vítěz“ voleb může mít sklon si euforii z volebního výsledku přenést do povolebních vyjednávání, a to se nutně obrátí proti němu. Zvlášť v situaci, kdy druhý v pořadí může nabídnout možným partnerům prakticky totéž, sám od nich dostane více a k vyjednáváním přistupuje mnohem krotším způsobem: prostě už proto, že je druhý. Kdyby hlavní město České republiky volila mezi sebou ta krajská, nejspíš by zvolila Brno: všem by nabídlo víc než Praha.

Jinak řečeno: ve vteřině po sečtení mandátů přestává záležet na jejich počtu a vše začíná záviset na možných konstelacích, na jejich programové blízkosti a – zvláště na komunální úrovni mnohem častěji také – na psycho-politických faktorech. Pro nejsilnější subjekt často může být jeho síla pastí: nerozpozná, že je slabší, než tuší.

Příklad Prahy 3 je přímo instruktážní. Pokud tu Stropnického Žižkov nejen sobě měl 11 mandátů, Top09 8, ODS a ČSSD po 5, Volba pro město (bývalí ODS) a KSČM po 2, přičemž k většině je potřeba 18 mandátů, nebyl ŽnS vůbec zvýhodněn, ač se to tak na první pohled zdá. Pokud Stropnického lidé z dobrých důvodů nepokládali za možnou koalici s ODS, reálně mohli sestavit pouze tři koalice: 1. s TOP 09, 2. s ČSSD a s VpM, anebo 3. s ČSSD a KSČM. Tu by ale čtenáři Respektu v Stropnického týmu patrně nepřipustili.

Jedině v případě druhé koalice – s ČSSD a VpM snad mohli nabídnout více než druhá v pořadí TOP 09. Jenomže taková koalice by disponovala většinou pouze jednoho jediného mandátu, a navíc by se vzhledem k povaze VpM mimořádně obtížně udržovala.

Pro TOP 09 je koalice s ODS a ČSSD mnohem výhodnější: bude v ní nejsilnější, a bude mít starost(k)u. Také ČSSD má silné důvody ji upřednostnit: koalice bude stabilnější a ČSSD v ní bude mít nejsilnější slovo: bez ní by vzniknout nemohla ani tato, ale ani žádná jiná s oběma pravicovými subjekty.

ODS má na jejím vzniku jasný zájem a nebude chtít skoro nic, protože je to pro ni jediná šance, jak být součástí alespoň nějaké koalice. A VpM už nebude chtít vůbec nic, protože jí k většině ani není potřeba.

Jak vznikají většiny
Navíc je pravdou, že všechny čtyři strany jsou si programově blíže nežli kterákoli z nich s ŽnS Matěje Stropnického. Ejhle, toť úskalí mobilizace proti zavedeným stranám! Je v tom jistá míra cynismu, kalkulací a tak dále, ale je to programový základ sui generis.

Pokud se stavíte do role principiální opozice proti klasickým stranám, pak vám nezbývá než doporučit, abyste se poohlédli po volebním výsledku starosty Rakušana z Kolína (65 %), Jany Drápalové v Novém Lískovci (stabilně přes 50 %), anebo aspoň Jana Čižinského na Praze 7 (přes 50 % mandátů).

Na Praze 3 se v podstatě neděje nic jiného než to, že se strany, vůči nimž se kandidátka Matěje Stropnického vymezila jako „Alternativa“ s velkým A, dohodly, že přece jen všechny společně proti němu vyhrály... Možná o tom nakonec rozhodl takový pranepatrný detail, že cyničtější odštěpek ODS působící ve Volbě pro město práh pěti procent překročil, zatímco Demokraté Jana Kasla, kteří by asi byli Stropnickému přirozenými spojenci, o pár set hlasů nikoli...

Jenomže takhle demokracie funguje, je to vždy součin dvou schopností: razit svůj program a učinit z něj díl většiny. To platí při sedmi procentech úplně stejně jako při sedmadvaceti. Než si Stropnického ŽnS uvědomilo, že vůbec nemá tak silné karty, jak se mu při oslavách volebního výsledku zdálo, bylo asi pozdě, protože povolební vyjednávání už měla svou jinou, proti nim namířenou dynamiku.

Liberec je úplně stejný příběh... Změna mohla udělat dvoukoalici s ANO nebo se Starosty pro Liberecký kraj. Jedni i druzí by ale v koalici byli druhými. A tak se raději společně dohodli, že přiberou TOP 09 a ČSSD, kteří od nich nebudou skoro nic chtít, protože by jinak zůstali v opozici, a společně oba budou sobě rovnými prvními.

Během své krátké kariéry v praktické politice jsem párkrát chyboval úplně stejným způsobem. A všem progresivním politickým elementům kráčejících s hlavou v oblacích proti zdi, nechť z toho plyne poučení pro budoucnost: vítěz musí být nejméně stejně velkorysý jako druhý v pořadí, zvláště, je-li mu většina programově vzdálenější. Že máme lepší úmysly, z nás lepší demokraty ještě nedělá.

V komunálních volbách jsem kandidoval jednou jedinkrát v životě; v Novém Lískovci za kandidátku Tři oříšky pro Lískovec, která tehdy vznikla kolem ohně u nás na zahradě. Získali jsme pět mandátů, ODS sedm a do většiny jich bylo potřeba deset. Vzpomínám si, jaké psí kusy jsme tehdy vyváděli, aby se nám podařilo stlouct většinu... a to prosím pěkně se sociálními demokraty a s komunisty.

Sedm hladových a vzteklých ódéesáků, manažerů dychtících po kořisti z veřejných rozpočtů, jsme nechali i s jedním lidovcem, který ohrnoval nos nad komunisty v naší koalici, v opozici. Starostkou se stala díky tomu Jana Drápalová a dělá svou práci tak moc dobře, že letos už potřetí na desetitisícovém brněnském sídlišti volby vyhrála, se ziskem nad 50 % hlasů.

Tuze bych si přál, a přál bych to také Žižkovu, aby se tam stal Matěj Stropnický starostou (a Liberci, aby se tam stal starostou Jan Korytář). Ale přemýšlím, za co lze na Praze 3 nyní demonstrovat.

Co dělat, je-li v koalici proti nám i Respekt?
Poraďte mi, za co lze demonstrovat na Praze 3, ve městě, kde šéfredaktor nejlepšího tamějšího tištěného vlivného média je schopen napsat: „Třeba kvůli našemu minulému ústřednímu textu, který byl i o Stropnickém, zrušilo několik lidí předplatné, protože prý podporujeme bolševika."

Co k tomu říct? Snad jedině: „Kolego, nevychovávejte ze svých čtenářů antikomunistické zabedněnce, a nebudete trpět.“

Demonstrovat na Praze 3 smysl nepochybně má. Asi bych také takto zkoušel v nastalé situaci zvrátit osud skrze ulici. Ale s jakým cílem, povězte jen s jakým? Může se chtít po TOP 09, aby se chovala šlechetným způsobem: zapojit Schwarzenberga, trvat na tom, že mají jít jako slabší s Matějem a jeho lidmi do dvoukoalice...

Jenomže nezapomeňme, že TOP 09 má odpovědnost primárně ke svým voličům, nikoli k našim. Proč by měla vstupovat do koalice, kde bude slabším druhým, když může sama sestavit koalici, v níž bude kralovat?

Zbývá už jen jedna možnost: může se po ČSSD chtít vstup do „levicové“ koalice i s komunisty. Jenomže tu se klade otázka: máme na to v Praze, se skvělými námitkami Respektu v zádech?

Programově je to úplně jasné: Stropnický je tlučen pražským mediálním establišmentem za to, že je levičák. Jím vedená levice skutečně má na Praze 3 většinu, jednoho hlasu. A lidovce v jeho alianci je třeba vychovávat prostou otázkou: jsou lepší komunisté v kontrolním výboru, anebo čtyři roky v opozici?

Koalice ŽnS a ČSSD, tolerovaná KSČM, by jediná měla reálný programový základ, vlastně by se jednalo o starou Šabatovu ideu koalice „novodemokratické“; zahrnující křesťanské, sociální a ekologické demokraty. A když se sociálním demokratům nabídne dost, třeba 50:50, nebudou to moci odmítnout. I jediný obecně známý mistr politické techniky mezi sociálními demokraty na Praze 3 Miroslav Poche to pochopí.

Zatímco vůči TOP 09 lze argumentovat jen jakousi abstraktní ideou slušnosti, na kterou nemají důvod slyšet, je-li jejich strana v troskách a v zastupitelstvu Prahy 3 je to tak nejspíše jejich poslední olympiáda, proti ČSSD i KSČM lze při praktických jednáních používat starý dobrý „úder zleva“: to se chováte jako ochránci sociálně slabších, chudších, pracujících etc...?

Jsou ovšem i další možnosti. Samozřejmě se má chtít po policii omluva, že Matěje poškodila a vyvození důsledků, aby se to nemohlo opakovat: jistěže ano, to chtějme, ale na politické konstelaci to nic nezmění.

A také samozřejmě můžeme chtít po voličích, aby se do příště polepšili.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Mirza Hadžič - Praha 5

Úterý, 4.Listopadu 2014, 10:29:34

Mám alternativní vysvětlení:

ČSSD v Liberci a na Praze 3, (Ostravě, ...), kroky které podniká, koalice které uzavírá, souvisí jen s business plánem místních politických podnikatelů. Volební výsledky v celostátních volbách jsou pak zpravidla nejslabší v místech, kde jsou političtí podnikatelé ČSSD nejaktivnější. Proto vedení ČSSD a Zeman měli pravdu, když viníkem katastrofálního výsledku ČSSD v parlamentních volbách označili B. Sobotku a požadovali jeho odchod. Co ostatně B. Sobotka udělal v minulých týdnech proto, aby levicový volič v Praze (3) nebo v Liberci, tedy v místech kde ČSSD tradičně "utře nudli" a trvale oslabuje výsledek levice v parlamentu, příště volil ČSSD?

Pokud se ČSSD dopracovala do stavu, kdy zbývá už jen volba mezi neúspěšným a slabým Sobotkou a směšným Haškem, nejspíš je na místě ten historický omyl polistopadové české levice uklidit z cesty a začít na zelené louce. V této souvislosti bych upozornil, že v např. Řecku obdobně nepoužitelný PASOK už dávno nikoho nezajímá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.