Jak se pozná dobrý člověk

Krátké zamyšlení nad undergroundem od někoho, kdo ho nepamatuje, nad kvalitou charakteru, „dnešní mládeží“ a otázkách vlastního mravního potenciálu.

Ta debata vyšla minulý týden v Orientaci Lidovek pod titulem Ať si mladí udělají vlastní underground. Ryze pánské obsazení osvěžil biolog a filozof Stanislav Komárek, kterého v tomto kontextu nevídám často, a zatímco rozhovor samotný nebyl vůči současnosti nijak příkrý, probudil ve mně jako obvykle mírné výčitky svědomí.

Možná se to občas stává i někomu jinému, nevím. Mě ale pokaždé, když něco takového čtu, obchází jemný pocit nedostatečnosti občanské i mravní, protože mě, na rozdíl od všech respondentů Orientace, neprověřila těžká doba.

Vsadím se, že mezi čtenáři se najde mnoho takových, které napadne, oč bych se měla starat dneska a že to rozhodně není lepší – stejně žijeme v diktatuře (dosaďte si čeho, dle vlastního přesvědčení). Ale snad je zjevné, co myslím.

Když totiž v roce 1989 nastal převrat, bylo mi čerstvých šest let, a tak se nemohu prokázat než jediným protistátním vyjádřením v rytmicky neobratném znění „Lé-nin, Lé-nin, smradlavej čelé-din“, k němuž mě tehdy nikdo nenavedl, ale onen rým mi přišel prudce originální, pročež jsem byla vzápětí jemně upozorněna, že si to mám nechat spíš na doma než na nákup do Jednoty; ale nijak dramaticky.

Pokud však můžu tvrdit, dozvuky několika dekád kosých pohledů, pomluv, intrik, popotahování nadprůměrných a posměchu vůči všem projevům jinakosti, čili atmosféry, kterou komunistický režim dokázal výtečně zhodnotit jako doplňkový nástroj společenské kontroly, tu jsem poznala zřetelně, a dospělé znalosti politických reálií k tomu třeba nebylo.

Taky vzpomínky – na pocit bezčasí, na mastný papundekl s umělohmotným ubrusem a kovovou sponkou, smíření s nehybností za zvuků Potměšilého hosta (dodnes je pro mne ta deska časovou kapslí, kterou když otevřu, všechno se to na mě zase vyvalí) – ve mně trvají. Ještě dlouho po převratu mravní inverze na malém městě, kde jsem vyrůstala, dusila osobní vztahy, a to samozřejmě i mezi námi, děcky, co jsme spolu navzájem jednaly tak, jak jsme to viděly doma.

Dneska se v mém rodišti všecko zlepšuje, lidi pookřáli a zdají se mi veselejší, kdysi ambiciózní estébáci zestárli natolik, že už jsou místo symbolů zmaru srandovními jedudědky, a střed města je rakousky cukrkandlový: to Evropské fondy a útlak Bruselu, však víte.

Jenom těch několik dekád trvající trénink v pochybách mé rodné město, totiž Bruntál, stále přesvědčuje, že není nač se těšit. Že vždycky bylo spíš hůř, a o moc líp asi nebude, ani když se tam přistaví blyštivý chromový vůz a v něm ocelová hesla o makání a za nimi babišovské manažerské furóre.

V Sudetech totiž duha nekončí, a je přitom jedno, jaký režim tam odvelí svoje odpadlíky nebo kádry; zkuste tam zažít jednu pořádnou zimu (vloni tedy nebyla nic moc silná). Ale je to pak láska, když tam vyrostete, taková problematická, čili druh, co vydrží, protože o ní musíte přemýšlet, a roste s vzdáleností, na jakou ji člověk opustí.

Ale zpět k těm mým „ctnostem“ občanským, které bohužel a bohudík nedokážu konfrontovat s nepřítelem, na němž bychom se ve velkém shodli, ale jen s množstvím nepřátel, které si sama zvolím.

Pokud jde o kontakt s undergroundem, vybavuji si četné večírky s otcem a jeho přáteli, strýčky, kteří byli snad všichni z podzemí, strůjci různých protirežimních neplech, kulturních špumprnáklí a pijatyk – do jaké míry to bylo jejich zbožné přání, to těžko posoudím, ale mám podezření, že pro dobrý dojem není žádná historka dost bláznivá. V pozdějším věku jsem je podnikala otci za zády, ovšem standard zůstal stejný.

Každopádně víc pro svůj kontakt s tímto ctihodným prostředím už udělat nemůžu. Ani vypít. Tak to už vůbec ne.

Ale pořád ten underground tak nějak není můj, že ano? Nedokážu se dlouze bavit o jeho slavných představitelích a vzpomínat na ně křestním jménem, můžu se je tedy naučit, ale pochybuju, že by o to stáli. Nechodila jsem ani na koncerty Plastiků, jak se někteří mí vrstevníci rádi chlubí, to mě zas minulo hudebně...
Si založte svůj vlastní underground. Grant Wood: American Gothic. Repro DR

Měla bych si tedy založit underground vlastní. Pánové v novinách se, koneckonců, shodli, že návratu k původnímu modelu už není. Měla bych překonat svůj pocit, že posledních padesát let je mně zvláštním způsobem zcizených, když se nedokážu osobně vztáhnout k jejich zásadním postavám a událostem, a že moje generace nemá, co by k nim dodala, protože může jen více nebo méně kvalifikovaně opakovat, co je nejrozumnější si o nich myslet.

To už tedy pánové neříkají, ale všimli jste si, jak moje generace, tedy třicátníci, co ještě něco matně pamatují, z hovorů o minulosti podivuhodně vypadli? Ano, dokážeme zavzpomínat na oblíbené hračky a další srandovní reálie, ano, část mých vrstevníků se naučila chodit do archivů a učeně rozmlouvat s pamětníky a rozumět kódům ve svazcích tajné policie, ale co z toho? Kde jsou nějaké vlastní závěry, bratři a sestry v datu narození? Nějaká očekávání vůči novým pořádkům, přinejmenším?

Na pozůstatek těch let a mravněprávní bordel, který revoluce ze země nevypláchla, přitom narážíme denně. A srovnání už taky máme...

Pokud jde o moji dnešní ochotu stát se součástí nějakého alternativního kmene, abych celou svojí bytostí vyjádřila nesouhlas s nějakou částí okolní reality, tak ta je, bohužel, spíše nízká, zvlášť poté, co jsem zjistila, jak je Praha napříč všemi svými kmeny srandovně netolerantním prostředím.

Opravdu, už jsem to kdysi v nadsázce psala: nemůžu vystát, jak se dnes myšlenka vozí na image, na povinné četbě, na povinném typu rozezlení, na identifikátorech od účesu po hadry, které když nevlastníte, musíte vysvětlit proč. Někde záleží na image tak, že se musíte tvářit, že na ní fakt nezáleží.

Pak je tu otázka konformity myšlení, která se nakonec dotkne i sebeoriginálnější skupiny, filtrování nově příchozích podle klíčových slov, pocity jakési výlučnosti, jimž její členové propadají, které mě strašlivě dráždí, a stává se to i skupinám duchovním. Kdysi jsem třeba chodila k jedněm buddhistům a ti měli takový pocit, že už na to všecko přišli a všichni okolo jsou volové, že se to nedalo vystát. Ale to je součást tvé vlastní iluze o světě, Zuzano, napomínám se v buddhistickém duchu...

Takže nevím, k jaké cestě se přihlásit, abych se dokázala aspoň u nějaké části populace legitimovat jako dobrý člověk. Vím, k jakým jednotlivcům se budu vždycky hlásit. Ale se skupinami mám problém.

A teď si vezměte, že pravidelně publikuji v levicovém Deníku Referendum, ovšem levicovou intelektuálkou se necítím a ani se tak nestylizuji, takže to zase nedává smysl, tahle hra na kluby. Mí nejbližší přátelé se navíc dělí nalevo a napravo přibližně stejným dílem.

Nakonec bych asi měla přiznat, kde se vidím já: nalevo nebo napravo? Jenže já to neřeknu. Kašlu na tyhle povinné kategorie a nehodlám se jimi legitimovat jak průkazkou do SSM či Klubu mladých konzervativců. Generují bezkontaktní nepřátelství a bolestně často nahrazují vlastní myšlenky. Kdo to považuje za alibismus nebo neschopnost rozeznat hodnotu ideje, budiž – je mi to putna.

Tak jak mám být, sakra, oficiálně dobrý člověk, když je to politicky tak složitý a do svědomí se mi nepodíváte?

A co si myslíte vy? Diskuse (15 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Litschmann - M.Žižkov

příspěvek nedobrý Pátek, 17.Října 2014, 21:30:49







I naše generace má svoje kajícníky... (raději jsem ten svůj příspěvek smazal) .. co když - ani globálně zimní období nezná bratra?
[kdo si počkáš, šak sa dočkáš]

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Překrásný článek Sobota, 18.Října 2014, 06:53:54

Krásný svěží článek plný poctivé upřímnosti, jako snad všechny od paní Válkové.

Ano, underground představoval ve své době určitý druh odporu vůči vnucenému režimu. Protože však jeho vnitřní obsah vypadal tak, jak paní Válková popisuje, nebyl žádným smysluplným programem pro dobu po pádu komunismu. Plastici a Martin Jirous se svými vulgárnostmi a prvoplánovým úmyslem šokovat, odrazovali rozumné lidi. Z toho důvodu nebyl underground sebemenší překážkou pro Klausův liberalismus. (Blbněte si a my si mezitím rozebereme stát.)

Já jsem to, o čem paní Válková píše na konci článku, našel v katolické církvi. Časem jsem pochopil, že to, co mne k ní táhne, nejsem já sám. Že do církve se nechodí kvůli sobě, kvůli potvrzení vlastního pohledu na svět, ani kvůli seberealizaci. A také že to, s čím se ve společenství katolické církve občas setkávám a nelíbí se mi, má onen charakter lásky neoproštěné od problémů. Lásky, která vydrží, jak překrásně v závěru článku uvažuje o své lásce k Bruntálsku paní Válková.

Vše dobré a krásný víkend všem, Jiří Vyleťal

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Dobrý člověk má mít potvrzenku? Sobota, 18.Října 2014, 09:53:53

Proč by měl mladý člověk hledat vnitřní zklidnění založením jakéhosi undergoundu v Labyrintu světa, když mu Ráj srdce nabízí každá duchovní nauka velkých náboženství? Jenže se zhusta osobní individuální interpretace přívrženců náboženství a zejména jejich organizátorů liší od ducha těchto nauk. Nemyslím, že je třeba mít uvědomělé osobní přijetí duchovní nauky stvrzeno buď orazítkovaným papírem oněch přívrženců a organizátorů nebo jejich blahovolně vysloveným souhlasem. Tím se dobrý člověk nepozná.

Připouštím, že spontánně může vzniknout undergound k prospěchu lidstva (nejen v Bruntále a v Česku) individuálním naladěním lidí dobré vůle na stejnou nosnou vlnu - mimo a navzdory velkohubým heslům. Ale to je jiná věc.

Petr Litschmann - M.Žižkov

a lásku - k nedůvěře Sobota, 18.Října 2014, 10:56:40

Proč by si dobrá paní Zuzana Válková nemohla založit svůj underground přímo pod Deníkem Referendum? Nazdory velikosti redakce.

Petrasek Milan - penzista

je snadné nalevo nebo napravo kašlat, když Sobota, 18.Října 2014, 12:23:39

v nich hnízdí odlišné motivy/motivace - příkladně lásky k rodné hroudě.
Tak třeba, levicově smýšlející - nemajetný a na majetku druhých závislý - je spíše ochoten prohlédnout, že již nežijeme na planetě o hroudu a zdravý růst s láskou pečujících sedláků, ale na planetě, na které je pojem zdravý růst spojen s honem za ziskem - na planetě gamblerů a spekulantů............... bych řekl.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 19.Října 2014, 00:01:38

Když ona osa levice - pravice existuje a stále znova a znova se vynořuje, neboť vyjadřuje zájmy jednotlivých sociálních skupin. Je obrazem sociálního konfliktu, který existuje nezávisle na tom, nakolik jej kdo, aby byl free, cool a in, popírá. Ale s přispíváním do DR může autorka setrvávat v klidu - Deník Referendum je daleko víc Patočkův, nežli levicový.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Když nad ní tak chvíli přemýšlím Neděle, 19.Října 2014, 01:39:48

na ose života, zjišťuji, že ve vztahu k z ní nedávno vzešlých dětí, ve vztahu ke zvířatům v lese, ve vztahu k přátelům a drahým a i ve vztahu ke smrti a Bohu je přeci naprosto jasně pravolevě vymezitelná - je přesně tam, kde se zrovna na pravolevé ose otáčí člověk sám (řeč je o lásce).
Akorát nevím, zda se nám ten človíček začíná po narození otáčet vlevo na ose a postupně se posunuje, aby se pak ke stáru dotočil na pravém konci osy nebo je to naopak. Ještě by to mohlo být fakultativní podle rozhodnutí rodičů, ale co když se ti neshodnou nebo to mají každý jinak případně nijak? Ať tak či onak, připustíme-li vývojový posun člověka na pravolevé ose, tak je rovnoměrný? To by pak vysvětlovalo mnohou krizi právě středního věku - přece jen člověk zjistí, že není ani vpravo ani vlevo a už ví, že ještě jednou tolik a umře, mine, začne.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Levicové a pravicové smýšlení Neděle, 19.Října 2014, 13:00:47

Pokud někdo má problémy s tím, jak se politicky - či ideově - zařadit, pak pro to existuje jedno možná ne příliš teoreticky vytříbené, nicméně docela spolehlivé kritérium:

Levicově smýšlející člověk pociťuje tento svět (a především jeho oficiální instituce a státní struktury) za natolik deficitní, že pociťuje potřebu ho zásadním způsobem změnit. Zhumanizovat.

Oproti tomu pravicově smýšlející člověk tento svět (liberálního státu a liberální ekonomiky) považuje za v podstatě ten jedině správný. Je sice možno ho v tom či onom upravit či reformovat; ale ten princip liberálního individualismu není přípustné jakkoli narušovat. Každý si je strůjcem svého osudu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 19.Října 2014, 13:19:44

Opravdová levice by měla být systémotvorná. Tedy ve smyslu neudržovat to, co je, ale začít tvořit něco nového. I kdyby to měl být jenom zárodek nového systému.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Řízení osudu i způsobu žití Neděle, 19.Října 2014, 16:57:33

Jednou z kategorických imperativů mnohých spol.-ků je "zařadit se" popř. "nevyčnívat" z obvyklých mezí (bezdůvodně). Napadá mě momentka z filmu Forrest Gump uvedená nějakou reportérskou otázkou jako "Za co běžíte? Běžíte za světový mír?" (nepamatuju si přesně).

Pro přesvěčené zastánce levice a pravice asi musí být asi naprosto nešťastný okamžik, kdy hned nedokáží rozeznat jestli se smějí vtipu levicovému, nebo nedej bože pravicovému a vice versa. Nejzákeřnější v tomto smyslu zřejmě budou vtipu lidovců a voličů politického středu...

Naprosto chápu, když člověk nechce svůj život naplňovat planými dohady, co je pro koho subjektivně vlevo, co už vpravo, co tak akorát ale přece jen zbytečně vpravo/vlevo, ... nebo dokonce tyto nekonečné dohady moderovat.

To bylo ke stati uvedené slovy:
"Nakonec bych asi měla přiznat, kde se vidím já: nalevo nebo napravo? Jenže já to neřeknu."

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 19.Října 2014, 18:18:15

Levicový postoj se žádným způsobem nevylučuje s principem liberálního individualismu.

Petrasek Milan - penzista

Odpověď na otázku kde je ten elixír, Neděle, 19.Října 2014, 23:44:37

který udělá z chudého života život bohatý - a bohatost lidské existence utopický smysl západní civilizace - by měla znít: takový nápoj je nadpartajní.
Odpověď paní Válkové na otázku... Tak jak mám být, sakra, oficiálně dobrý člověk..... by mohla znít:
podporujte lstivě svůj věčný sen o bohatém životě v neohraničeném světě, který si celý zasluhuje vaši plnou zvědavost.
Partaj sem partaj tam ................my si vás nějak zařadíme.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nepochopil jsem, proč ten obrázek Granta Wooda Pondělí, 20.Října 2014, 09:10:52

Založil snad Wood vlastní undergound?

Petrasek Milan - penzista

Já ve zobrazení spatřuji sebe a mou milovanou Pondělí, 20.Října 2014, 14:50:18

tedy ztělesnění protestanského chladu generace majitelů moci a morálky, před kterou naše vřelá omladina hledá spásu v chladu podzemí.
Ztělesnění vřelosti multikulti póz pražské smetánky a oligarchů obraz nevystihuje ..........bych s jistotou dodal.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Ve dvojkové soustavě Úterý, 21.Října 2014, 14:07:32

Inklinaci nejčastěji brání nepřekonávané nulové hypotézy, běžněji jim lidé říkají jinak, ale to je jen předsudek - je to nulová hypotéza na samém konci procesu!!
(Úrodná to pole neoraná pro každého ambiciózního novináře)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.