Předně, pražská kavárna je pojem, který zahrnuje přinejmenším čtyři specifické subkategorie, přičemž ta důležitá — ta, z níž nad ránem vycházejí prezidentští kandidáti zahrnutí projevy lidové přízně — je v Praze vlastně jen jedna. Ostatní zájmově vymezené poddruhy jsou ponořené do vlastních témat a ke každému z nich je třeba se postavit jinak.

Pražské kavárny jako fenoménu se přitom netřeba obávat: autorka zaručuje, že když se nebudete zbytečně usmívat a producírovat se tam v kvádru nebo šatech s kohoutí stopou á la Coco Chanel, což je stále podezřelé (s mnohočetným piercingem, čírem a oděni do ponča budete naopak vítáni), zjistíte, že je to místo plné oduševnělých, takřka sluníčkových bytostí, což se samozřejmě nesmí říkat.

Jako náplava slezsko-moravského původu jsem do hlavního města přišla vybavena sudetskou skromností a hanáckým přesvědčením, že „dyž bodo poslóchat, šak ono to pude“. Hospody mi jako domácí prostředí odpadly hned zkraje — po pivu bývám trudnomyslná. Na vyhlášených pražských dydžinách si člověk sice, ehm, zapoguje, ale slabší povahy můžou znervózňovat nabídky na vstup do sexuálního otroctví či koksové přesnídávky na záchodcích. Proto jsem se rozhodla věnovat prvním zásadním společenským přešlapům nad dvoudeckou kyselého vavřince. Takže co zatím víme?

Kavárna politická. Na rozdíl od obecného přesvědčení, v tomto typu podniku se předpokládá, že přicházíte jako přítel. Proč byste tam jinak chodili, kdybyste nevolili Vonty? Abyste si v hádce uhnali mozkovou příhodu? Dobře se proto zamyslete, jestli si ten mír zaříznete nějakou zbytečnou ideovou provokací (nedoporučuje se).