Jak přežít v pražské kavárně

Jde o ní řeč, že má vliv na politický chod země. Udává tón. Formuje obecný vkus. Prudí zbytek republiky. Jaká je doopravdy a jak si ji užít?

Předně, pražská kavárna je pojem, který zahrnuje přinejmenším čtyři specifické subkategorie, přičemž ta důležitá – ta, z níž nad ránem vycházejí prezidentští kandidáti zahrnutí projevy lidové přízně – je v Praze vlastně jen jedna. Ostatní zájmově vymezené poddruhy jsou ponořené do vlastních témat a ke každému z nich je třeba se postavit jinak.

Pražské kavárny jako fenoménu se přitom netřeba obávat: autorka zaručuje, že když se nebudete zbytečně usmívat a producírovat se tam v kvádru nebo šatech s kohoutí stopou á la Coco Chanel, což je stále podezřelé (s mnohočetným piercingem, čírem a oděni do ponča budete naopak vítáni), zjistíte, že je to místo plné oduševnělých, takřka sluníčkových bytostí, což se samozřejmě nesmí říkat.

Jako náplava slezsko-moravského původu jsem do hlavního města přišla vybavena sudetskou skromností a hanáckým přesvědčením, že „dyž bodo poslóchat, šak ono to pude“. Hospody mi jako domácí prostředí odpadly hned zkraje – po pivu bývám trudnomyslná. Na vyhlášených pražských dydžinách si člověk sice, ehm, zapoguje, ale slabší povahy můžou znervózňovat nabídky na vstup do sexuálního otroctví či koksové přesnídávky na záchodcích. Proto jsem se rozhodla věnovat prvním zásadním společenským přešlapům nad dvoudeckou kyselého vavřince. Takže co zatím víme?

Kavárna politická. Na rozdíl od obecného přesvědčení, v tomto typu podniku se předpokládá, že přicházíte jako přítel. Proč byste tam jinak chodili, kdybyste nevolili Vonty? Abyste si v hádce uhnali mozkovou příhodu? Dobře se proto zamyslete, jestli si ten mír zaříznete nějakou zbytečnou ideovou provokací (nedoporučuje se).

Významnější politické kavárny také sdružují významnější členy české žurnalistické obce, před návštěvou je proto vhodné prosvištět aspoň dva celostátní deníky a v tiráži si zjistit křestní jména vedení domácí redakce. Na otázku „ten Boris, to je věc, co?“ lze odvětit variací na „úplně se zbláznil, kamaráde“ či zaútočit: „Franta byl zas včera přísnej. Četls‘ ten jeho komentář?“ Pokud vůbec nevíte, která bije, dlouhodobě se mi jako reakce na cokoliv osvědčuje slůvko „Peklo“. Zásadou je nikdy se ničemu nedivit.

Do kavárny politické docházejí lidé s tzv. exkluzivními informacemi ze zákulisí, takže šeptandu o prodaných tendrech, pučích i odposleších přijímejte se znuděným výrazem. Ženám se v politických kavárnách nedostává žádných zvláštních výhod, protože toto prostředí bývá genderově uvědomělé. Zábava začíná většinou až po půlnoci, když přítomný názorový vůdce přestane dokonale ovládat výslovnost spojení „liberalizující se trhy“.

Kavárna studentská. Je-li vám víc než pětadvacet let, radši na to zapomeňte. Výjimku tvoří třicátníci, kteří stále nemají práci, a pedagogové.

Kavárna literární. Poměrně brutální prostředí. Začátečnickým omylem je domnívat se, že si přečtete něco zajímavého, a pak to tam budete někomu vykládat. Nadšení se přímo zapovídá. Literární kavárny jsou často minovým polem proto, že v podstatě všichni hosté jsou si skrytými konkurenty. Drtivá většina z nás totiž „na něčem dělá“, rozdíl je pouze v tom, kdo má v šuplíku kolik stran a je-li o tom ochoten hovořit bez přítomnosti svého nakladatele. Fakt, že se tím skoro nedá uživit, je přitom všeobecně znám.

Pražská literární kavárna funguje na principu kruhů – je dobré dopředu vědět, který publikovaný autor je v které kavárně přijatelný, abyste někde nehorovali za Hůlovou, a vzápětí zjistili, že máte brát vážně Balabána, protože po něm už to fakt jde akorát do háje. Z těchto pozic totiž není ústupu. Usvědčíte-li se ze špatného vkusu, jste vyřízení.

Kdykoliv vám také hrozí riziko náhodného přezkoušení, to znamená, že tasí-li někdo z přítomných nějakého obskurního existencialistu a vy si nestihnete uspořádat rysy v obličeji a použít některou z neutrálních vytáček, jste vyřízení. Ale zase si ho po tom ponížení budete do smrti pamatovat.

Má poslední návštěva literárního salonu skončila odchodem. Jakýsi literárně kritický stařešina s přezdívkou Sokrates se rozhodl za blaženého hýkání přítomných nepublikovaných autorů rozporcovat třiadvacetiletou studentku VŠE za to, že se zajíkavě přiznala, že čte Stephena Kinga a baví ji to. Mě totiž taky baví.

Ženám se zde věnuje pozornost v podobě přezkoušení zejména tehdy, mají-li na sobě něco růžového, a tak je u nich vyšší riziko, že budou trubky. Ale prý se to už lepší.

Kavárna divadelní. Pozná se tak, že přiléhá k divadlu. Nejste-li herec či herečka, připravte se na to, že budete u stolu nejnudnější. Zjistěte si, který je herecký stůl a nikdy jim tam nelezte. Dělejte si čárky, kolikrát za večer nějaký přítomný amatér použije spojení „Stanislavského metoda“ a znemožní se. Nikomu nevykládejte svůj názor na divadlo.

Po půlnoci už je všechno celkem jedno. Buď se bude zpívat, nebo po sobě budou přítomní metat citace celých dějství z kusů, v nichž společně účinkovali, takže se stejně nechytíte.

Kavárna filmařská. Výborné večírky. Filmaře většinou zajímá kde co. Ale buďte městsky cool.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Tak to jste nás, paní Válková poutavě seznámila Neděle, 1.Září 2013, 10:51:18

s mikroklimatem maloměstsky pubertální pražské kavárny - zdrojem to obecného vkusu.
Děkuji za dosud nejfundovanější předvolení studii nad Stříbropěnnou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.