Jedeme do Prahy

Petr Minařík

Do památného roku ´89 jsme stáli připraveni, že všechno budoucí nebude stát za nic. Byli jsme na stráži docela jistě promarněného života s možnými třemi vyhlídkami: kriminál, emigrace nebo rezignace.

Zase cesta do Prahy. Neexistuje souvislost s angažmá Romana Jančury v politice, o kterém si dlouhodobě myslím, že je docela marné, ale autobusem bych nejel, bez ohledu na barvu karoserie. Ani autem bych nejel. Není to žádná dálnice, obyčejný tankondrom a víc se o tom nebavím.

Stejným směrem jel i Róbert Gál, úsporný spisovatel, který má ty nejlepší knihy před sebou, myslím si já. Má pěkné auto, v něm nechybí navigace a klimatizace, obojí bude hrát během naší cesty vedlejší roli, která se sem tam protlačí do pozornosti s vehemencí, že nebude řeč o ničem jiném.

Jedeme tedy do Prahy. Já na jednu z těch mnoho zbytečných schůzek, které se v hlavním městě pořádají; důležití lidé se druží a vysvětlují si vysvětlené, a jelikož většina z těch podstatných žije a tvoří v Praze, mají to k sobě takříkajíc přes dveře, nám přespolním nezbývá, než zkoušet vystavět iluzi výletu. Bloudění je to od Brna.

Máme navigaci, novou a s aktualizovanými daty, jenže na cestu z druhého do prvního města je technika krátká. Víme přece o celých ztracených generacích, které dodnes poletují někde mezi. Já cestu znám, ale Róbert nevěří, důrazně trvá na dodržování směru, který koktá hlas Pavla Lišky. Před Vyškovem jej přemluvím a k D1 jsou ve voze slyšet jen moje pokyny.

Výlet. Zastavíme u první benzínky a navrhnu snídani v McDonaldu. „Robo, máme v pneumatikách skoro stovku kilometrů“, oslovujeme se neformálně jak piráti dálnic, nejdřív váhá, ale pak sní moji jablečnou taštičku a objedná si velké McCafé. Vypráví o životě v Izraeli, kde studoval, ptám se na košer sítě rychlého občerstvení, dojíme a vyrážíme.

Robo je řidič velmi slušný, na to že má doklady sotva rok, to pálí pořádně rychle, v zatáčkách se tomu tempu sám hlasitě směje, trvá chvíli, než si zvyknu a přestanu brzdit s ním. Řízení se můj šofér věnuje dostatečně, ale gró času tráví regulací klimatizace. Co tři minuty se ptá, jestli může ubrat nebo naopak přidat na teplotě. Pokaždé odpovím, že ano, párkrát se pokusím vyhnout odpovědi, ale na naléhání je rozhodnutí stejně na mě.

V samé půlce betonové rampy pro mimozemská přistání, rozuměj u Humpolce, se Robo zeptá: „Myslíš si jako já, že jsme stagnující generace?“ Automaticky odkývám, k nerozeznání od souhlasu k provedení změny na temperatuře klimatizace, pak si vezmu oddychový čas. Jsme? Stagnujeme? Kvůli tomu, že jezdíme do Prahy? Valná část naši generace přece v Praze přímo bydlí, tedy tady souvislost hledat nelze?

Nakonec souhlasím podruhé - doopravdy. Do památného roku ´89 jsme stáli připraveni, že všechno budoucí nebude stát za nic. Byli jsme na stráži docela jistě promarněného života s možnými třemi vyhlídkami: kriminál, emigrace nebo rezignace. Žádný extra výběr, povídám Robovi a zdá se mi, že souhlasně přikyvuje. Prasklo to a najednou se všechno převrátilo hlavou vzhůru.

Dopředu naplánované neplatí a jsme v kriminále oprávněného pocitu, že je to prostě furt zatraceně lepší, než to bylo. Jsme jako emigranti ve státě, o který jsme se nijak nezasadili, protože nám věk nedovolil účastnit se stavby, když o něco šlo. A rezignovaní, ano, to jsme nejvíc, jak se můžeme vymezit vůči něčemu co nám padlo do klína, když jsme naprogramovaní k žití v úplně jiném prostoru?

Až budeme umírat, půjde nám pravděpodobně odečíst ze rtů, že nikdy nebylo líp. Robo už poslouchá víc argentinského jazzmana. Trošku to připomíná tango, ptám se. Ano, správně, zrovna tohle je takové jihoamerické tango. Ale jazzové, dodá přísně, já pokývám hlavou a před námi se otevře Praha.