Zpověď dítěte nevlastního věku

Zřídkakdy se stane, aby spisovatelka recenzovala knihu vydanou literárním kritikem; Evu Kantůrkovou k zamyšlení nad knižním rozhovorem Martina Putny Vždycky v menšině vedlo zaujeté Putnovým hledáním osobní cesty k jinakosti.

Martin C. Putna vydal loni na podzim knihu s přitažlivým titulem: Vždycky v menšině; kniha má formu rozhovoru, Martin Bedřich ale ponejvíc klade takové otázky, na které chce Putna odpovědět, a text tedy působí víc jako osobní zpověď než jako dialog.

Kniha tím ale neodpuzuje, spíš naopak. V našem světě, kde různé většiny ochotně válcují společnost, menšinovost, jinakost, programová originalita zrovna volají po tom se jimi zabývat, a to tím spíš, když si Martin Putna, tak jak to v knize líčí, svou menšinovou životní pozici uprostřed ovládavé většinové společnosti sám vyhledal a v knize ji dopodrobna zkoumá.

Jinakost volbou! Když si tento fakt v textu knihy uvědomíte, začnete si za rozumový výklad sečtělého vzdělance dosazovat jeho příběh, a rýsuje se vám zpověď dítěte nevlastního věku. Z oficiálního prostředí Husákovy omezené totality se Martin Putna vymkne už jako středoškolák, v Písku se potká s bratrskou církví, ale nesblíží se s ní; v Praze pak, kam přichází na vysokou školu, se dá v Týnském chrámu pokřtít páterem Reinbergem, knězem známým v opozičních kruzích, a stane se to v roce 1987.

Duchovní tužba ho v Praze zavede do vynikajícího ostrůvku katolických vzdělanců, odpovídajících jeho představě pravé vzdělanosti, a sám pak po filosofické fakultě vystuduje i teologii.

Ale nestane se ani mnichem ani knězem, i když se to nabízí; Martin Putna, jak v knize zjistíte, jedná i v hledání duchovnosti jen za sebe, je to osobnostní předpoklad jeho menšinovosti; i katolíkem je volbou. Přimknutím se ke katolictví a k jeho vzdělanému prostředí si ale otevřel prostor svého životního tématu: křesťanství!

Téma je to vděčné, dobře reprezentovatelné, mnohostranné, zasahující hluboko do dějin, poskytující možnost objevů, a přemýšlivý Martin Putna toto většinové křesťanství, prostupující naši západní civilizaci, promění na podstatu své jinakosti. Udělá to velmi prostě: výkladem různých dějinných souvislostí, literárních a jiných vazeb a skutečnostních detailů.

Stal se odborníkem na vlastní disciplinu: zkoumá a dokazuje, v čem je šíře křesťanství současně příležitostí ke vzniku jedinečností. Rozum a sečtělost tu pracují naplno a tak důrazně, až se recenzent musí zamyslet nad rozdílností křesťanství žitého a tohoto Putnovým rozumem a literární erudicí zkoumaného.

Žité křesťanství sdílíme my všichni, kteří jsme v západní civilizaci prošli jejími školami, církvemi, institucemi, kteří jsme poznali její umění a čerpali z jejího ducha a kultury, kteří, ať mimoděk nebo vědomě, se řídíme jejími zákony a už vrozenými etickými pravidly, kteří jsme přijali ducha kristovského demokratismu a osobní odpovědnosti.

Jsme křesťanští lidé, aniž si to vždy uvědomujeme, jsme jimi svými jmény, svými svátky, slavnostmi, posvátnými předměty, svými rituály a zvyky, svými obřady a základními mýty, svými příbuznostmi, svými společenskými instinkty, svým pocitem příslušnosti a dějinným povědomím.

A mnozí z nás povýšili tuto příslušnost na víru a nábožnost, na vědomou účast v kolektivitách dětí božích, v křesťanských církvích. Jako křesťané se lišíme od jiných civilizací, a naše křesťanská jinakost je pociťována, ať vědomě nebo nevědomě, jako kolektivní.

Stal se odborníkem na vlastní disciplinu: zkoumá a dokazuje, v čem je šíře křesťanství současně příležitostí ke vzniku jedinečností. Foto Archiv UK

Putnova křesťanská jinakost je založená na vlastním výběru, je vědomě pěstovaná širokou literární znalostí a rozvíjená rozumem, je získaná všestranným a i vášnivým studiem, je svým způsobem umělá, neboť je myšlená, je to konstrukt vytvořený z duchovních tradic, jímž se filosof Putna touží definovat. Skoro bych řekla, že v objevitelském rozumářství a v literární zaujatosti se mu křesťanství stává nástrojem vytváření osobní jinakosti.

Čímž nechci ani naznačit, že Putna své vřazení citově neprožívá. Ale není to jinakost živelná, jakou zažívají například naši cikánští bratři, anebo, abych byla Putnovu světu blíž, jakou je valašská živelnost Vaculíkova anebo plebejská živelnost Jirousova. Je to jinakost cílevědomě utvářená a soustavně pojišťovaná literárními objevy, je to jinakost kultivovaná.

A když se v ní filosof a teolog a esejista Putna zabydlí, když už pospojoval souvislosti křesťanství s antikou jako jeho předchůdkyní, když v sobě uspořádal jednotlivé pramínky objevitelství v křesťanství samotném, když si vymezil, odkud kam sahá jeho pravost v katolické církvi, pokusí se tento svůj vlastní jinakostní svět studiem jiných civilizací prolnout i do nich.

Je zaujat, jistěže hlavně studiem textů, integrací katolicismu do většinové protestantské společnosti ve Spojených státech, zmiňuje jako mimořádnou událost založení Byzantského katolického patriarchátu na Ukrajině „otcem Antonínem“ Dohnalem, k němuž jezdíval na Moravu na modlitební týdny, a podrobně se v Indii zabývá ne samotným hinduismem, ale jeho „bengálskou renesancí“, během níž v 19. století osvícení indičtí intelektuálové pomocí liberálního britského protestantismu hinduismus reformovali.

Střední část knihy je věnovaná zkušenostem ze světa, a Putnův rozum i povaha jsou naladěny všude hledat právě tyto různé odlišnosti, jejichž vznik a existenci umožňuje právě ona civilizační šíře a univerzalita křesťanství. A recenzent musí přiznat, že místy se text knihy zadírá i do jeho smýšlení.

Pro mnohého křesťana bude ohromující Putnův výklad vzájemného průniku křesťanství s homosexualitou. V Čechách by tak otevřené úvahy nedocílil, objev a zkušenost udělá a přijme až v duhovém San Francisku, domově gayské revoluce.

V katolickém kostele, kde většinu farníků tvoří gayové, při studiu bohoslužebných textů, věnovaných speciálně gayskému obřadu, a při seznámení se s dílem sanfranciského proroka gayů a prvního homosexuálního politika Harveye Milka, kterého zavraždil „vzorný katolík a národovec“, si potvrdil, že „všechny duchovní experimenty jsou možné“. A tedy i potvrzení gayského manželského svazku v křesťanském kostele.

„O co jde, je duch.“ Motto, kterým jsou prodchnuty všechny Putnovy názory a soudy. Sanfranciskou zkušenost popíše ve zvláštní knížečce o integraci homosexuality do křesťanství, v níž dokáže, že homosexuální vztah, je-li to přátelství nebo láska, existuje a utváří se na podobném duchovním principu, jako všechny ostatní poctivé vztahy uvnitř křesťanství; a v početné literární argumentaci nevynechá ani přátelství „miláčka Páně“ s Ježíšem.

Amerika mu poskytla i věcný impuls, vrátil se z ní „s novou chutí být občanem“; a zde má původ i ona vtipná provokace při slavnosti Prague Pride, kde univerzitní profesor Martin C. Putna drží tabuli s nápisem Katolické buzny zdraví Bátoru. V knize na otázku po této své menšinovosti podobně odvážně nazve společenství ostrakizovaných gayů „kmenem“, který existuje uvnitř mnohostního světa tak podobně jako „kmen“ Romů, a napíše s putnovskou otevřeností: „Buzny a cikáni jsou v tomto (střetu mentalit) na jedné lodi, jsme pro frustrované čecháčky těmi, kterých je třeba se zbavit…“

Nerada užívám příliš osobní argumentaci, ale kvůli objektivitě popisu té knihy bych řekla, že nezvolená příslušnost k jinak orientovanému „kmeni“ není tím určujícím v Putnových jinakostech. Naopak jsem mohla sledovat, jak různé podoby, některé i protichůdné, může obsahovat jinakost člověka tak široce sečtělého, tak nepovrchně uvažujícího a tak názorově otevřeného.

Tak především je to jinakost tvořivá. Putna, vědom si své tématické vyhraněnosti, například popisuje, jak ho při práci na habilitačním díle o české katolické literatuře ovlivnil jeho, řekli bychom univerzitní mentor, Jiří Brabec. Odvodil si z Brabcova výkladu literatury jeho úsilí o celost, o „vžívání se do dějin ducha – zkusit rozumět i tomu, co není moje vlastní niterná tradice, pochopit myšlení a cítění „těch jiných“.“ Brabec, napíše Putna, jej při práci na dějinách katolické literatury „osvobodil od potřeby apologizovat“.

Podobně „snahou uchopit celost světa“ fascinuje Putnu Goethe, ale jedním dechem se vyzná z obdivu k Václavu Černému, akademikovi a vědci, „který překračuje katedru a mluví ke společnosti – skoro vždycky v situaci, když je v menšině“. U Pekaře a Masaryka obdivuje jejich společenské angažmá, kdy stáli doslova proti všem, Masaryk při Hilsneriádě a Pekař při obhajobě šlechty na počátku dvacátých let.

Touha po celostném, naplňovaná a podněcovaná menšinovým pohledem, touha, která chce objevovat, v Putnově líčení naprosto ztrácí svou možnou rozpornost; jeví se téměř jako prověřená pracovní metoda.

Další podobu Putnovy jinakosti bych nazvala sebevnímáním, jinakostí osobní. Ta například přiměje Putnu k výroku, že nikdy netoužil být básníkem jako Reynek, který „nacházel Boha v přírodě“, „ale být kritikem takové průraznosti a nekompromisnosti jako Černý“. Na Václavu Černém, přestože hašteřivém a mnohdy nespravedlivém, v knize oceňuje to, čeho sám má dostatek: onoho překračování z akademické katedry do veřejného prostoru společenské kritiky.

Dovedu si představit ten úsměv a ten pevný kroužek cigaretového dýmu, kterými by pan profesor doprovodil katolíka buznu zdravícího Bátoru, protože pan profesor miloval hravé a skandální okamžiky; ale jedno místo v knize, úvaha ustrnulá a jaksi neinvenční, mě zarazilo.

Putna líčí svůj pobyt ve Svaté zemi a nazve Palestinu „zavražděným místem“; „masovým produktem“, kde chybí to hlavní, památky na Pána Krista. A kde je turistickým ruchem Kristus pouze shledáván. A kde se bible, pokud ji na místě četl, jevila jako „text bez krajiny“. Jako „kniha, která se odehrává ve mně“.

Mohla bych popisovat své pocity vlastní, ale dovolám se pocitů i lidí jiných: rozpoznali v Palestině, tedy v Izraeli, tedy ve Svaté zemi pocit duchovního domova. Okřálo v nich ono žité křesťanství, jehož útržky si sem přivezli, a bible, pokud ji někdy četli, se jim ve všech jejích podobách promítla do všech těch míst, kam si její příběhy mohli dosadit, a svaté město Jeruzalém, byť věky proměněné, na ně dýchlo svým trojklaným civilizačním původem, a poznávali se i v poušti, která město obklopuje. V Palestině jsme se s Putnou zcela minuli, ale nechci uvažovat o tom, jestli upřílišněná rozumovost a literátství nebrání projevit se citové představivosti..

A putnovsky typická je jinakost posměvačná, nazvala bych ji vyvolenostní. Ta se zadrhává o většinové mínění a vkus, je drzá, je ale i nevídaně objevná a někdy i statečná. Katolík Martin Putna bez rozpaků popíše své výhrady k papežům, dokonce i k posvěcenému Wojtylovi, a vyzdvihne jako velkého duchovního básníka Ivana Martina Jirouse; potvrdí, a velice rázně, proti představě tradičních katolíků, že katolický básník má psát jako Zahradníček nebo Reynek, že i „alkoholik, krevník, rváč a provokatér“, který v básni přirovná Boží oko ke kundě, duchovním básníkem být může.

Protože Bůh nedává talent a víru jen spořádaným otcům od rodin, a protože i dějiny kultury ukazují, že „velká síla ducha se rodí často na okraji, v extrémech a protikladech“. V kritice, a nejen literární, „je třeba ukázat prstem mimo tradiční kánony a mimo hlavní proudy a říci: Zde je hodnota! Zde je duch!“

Myslím, že takto mohu naznačit i svůj názor na Putnovu knihu o síle menšinovosti a jejího pohledu na svět.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.