Zpravidla v oboru reálných čísel — i takové příklady nám poskytovala matematika, aniž by to někoho mrzelo. Přesto jsem to považoval za jakousi nedostatečnost, nebo matematické privilegium, protože v praktickém životě člověk takový výrok uplatňovat nesměl a musel nějak vyřešit i to, co by matematika v oboru reálných čísel jednoduše vzdala.

Úlohy bez řešení nám nyní v podstatně větší míře, než jak je představovala matematika, nanáší, spíše kupí reálná politika. Každý, kdo někoho doučoval matematice, ví, že obtížnější je přiklad vytvořit, než ho vypočítat. Vytvořit ho tak, aby výpočtem vynikl smysl zadání, logika postupu i hodnověrnost výsledku. Pokud by všechny úlohy neměly řešení, nemá smysl je počítat.

Sama neschopna většinu úloh uspokojivě vyřešit, klade nám politika vesměs nesmyslná zadání. Příkladem může být stanovení daně z přidané hodnoty způsobem horším, než je metoda pokusu a omylu. Nic není pohyblivějšího než tato pevná daň. Zdá se, že hru o daň z přidané hodnoty může hrát každý, kdo se prodere do příslušného patra politiky, v němž se taková hra hraje. Nejen že nemáme důvěru v tvůrce tak závažné (a vysoké) daně, ale začínáme pochybovat i o jejím smyslu. Tím, že si s její výší politici mohou tak snadno pohrávat, ztratila daň svou vážnost, svou autoritu, jako by nás měla hlavně strašit. Není ta daň nakonec úplně nesmyslná?

Ekonomové ať mi prominou kutilství, když člověk po způsobu inženýra Kalouska sám si začne doma s touto daní experimentovat. Nejprve jsem se pokoušel v souladu se současným trendem vytvořit daň z přidané hodnoty co nejvyšší. Kupříkladu když jsem onu nižší sazbu přičetl k té vyšší, vznikla sice jedna jediná, ale velice atraktivní super daň 36%, jež by obohatila státní rozpočet o 986,4 miliardy. Možná je to až příliš, napadlo mi, takovou daň by chatrný státní rozpočet ani nemusel unést, příliš by ho zatížila. Proto bych stanovil, že s výjimkou voličů TOP09 by tuto daň mohl platit a odvádět jen ten, komu by se chtělo. Výnos by se snížil na poměrně přijatelnou úroveň asi o 137 miliard.

Když už jsem si na kusu papíru s výpočty takto pohrával, dospěl jsem mimoděk v pravém dolním rohu, tísněn nedostatkem místa, k zajímavému výsledku: Daň z přidané hodnoty může být za jistých okolností jak pro společnost, tak pro státní rozpočet zátěží vždycky, a vzrůstá-li daň, roste i takové riziko. Z čehož jsem vzápětí (asi na dvou řádcích) snadno dovodil, že kdyby se daň z přidané hodnoty vůbec nevybírala, sníží se riziko na nulu a navíc všechno bude levnější, a to pronkavě! Tím by se naše živobytí mohlo rovnou zlepšit až o 21 procentních bodů, aniž bychom se o to museli jakkoli přičinit. Zaměstnanec, který dneska pobírá hrubý plat 150 tisíc korun (pro Lidové noviny je to typický zaměstnanec, pro herce Jana Krause typický představitel střední třídy), by náhle měl až o třicet tisíc více, a nikdo by na tom netratil ani cent. Bez zvyšování důchodů, a tedy dalších výdajů na důchodové zabezpečení, by si o stejné procento polepšili také důchodci.

Vědečtí ekonomové určitě vědí, o čem mluvím - anglický ekonom Stephenson v polovině devatenáctého století zavádí pojem pro druh daně, která společnosti přináší více nesnází než užitku, fiskální balast. Ekonom Robert Goodwill si své dobré jméno získal právě návodem jak zbavit ekonomiku fiskálního balastu — lze to přirovnat k úpravě rovnice krácením. Avšak pozor, s čím na levé straně rovnice pracujete jako s hodnotu přidanou, to musíte na pravé straně počítat jako hodnotu ubranou. Zkusil jsem to — a vyšlo to, příjmům i výdajům se nejen značně ulevilo, ale celá ekonomika — zbavena balastních výpočtů, které jsem okamžitě mohl hodit do koše - rázem ozdravěla.

A vlastně jen mimoděk jsem vyřešil i další stále obtížněji řešitelný problém: Jak se prodlužuje věk, přibývá lidí, kteří, postiženi různými druhy stařecké demence vyžadují v domovech důchodců zvláštní péči. Vůbec přibývá starých lidí odkázaných na domy s pečovatelskou službou, která je stále dražší a kapacita takových domovů nedostačuje. Jak děti starých rodičů musí vlivem vládních opatření stále více pracovat, mají stále méně možností se o své rodiče náležitě starat. Přitom rozpočet na sociální péči se ponižuje, důchody lidí, z nichž se část péče hradí, stagnují a dávno neodpovídají zvyšujícím se nákladům na provoz sociálních zařízení. Nevím, zda si naši ekonomové uvědomili, že ve všech nekomerčních oblastech, a zvláště v těch sociálních, jichž vlivem strmějších tržních podmínek přibývá, se všechny negativní důsledky vládních opatření sčítají bez možnosti jakékoli kompenzace či účinné aktivizace protisil.

Jinak řečeno součet všech daňových zátěží a poplatků vyrvává otěže z rukou i těm, jejichž herka se až posud dokázala s vozem skromného živobytí jakž takž plahočit. Někde si sami připěstovávají mrkev, česnek i cibuli, ale výtěžek z této skutečně přidané hodnoty jim okamžitě odebere stejně zvaná státní daň. Nulová motivace. Úloha v oboru současné reálné politiky v podstatě neřešitelná.

A přitom stačí, když daň z přidané hodnoty zrušíme! Ten úlevný efekt ovšem vynikne ještě více, bude-li před tím daň co nejvyšší, na čemž vláda horečně pracuje.

Minulou neděli se v katolických kostelech četla i tato přímluva: Ježíši Kriste, dej ekonomům rozmysl a sílu ducha, aby nesloužili ekonomii, ale společnosti. (To jsem si nevymyslel, fakt se to oficiálně četlo.)