Téměř apokalyptické soudy vynášejí na adresu sociální demokracie některá média v souvislosti s odchodem dvou senátorů za sociální demokracii do Strany práv občanů — zemanovci. ČSSD se prý štěpí, hrozí ji odchod dalších významných politiků, Zeman navíc může odlákat i sociálně demokratické voliče.

Přání je v tomto případě zjevně otcem myšlenky. Podíváme-li se na prozatímní i v blízké budoucnosti možné odchody některých politiků sociální demokracie do SPOZ, zjistíme, že ti, co zatím odešli, jsou poněkud zhrzená individua bez budoucnosti v ČSSD, a ti, co možná odejít plánují, jsou lidé, kteří po léta tvoří jakousi pátou kolonu Zemana v sociální demokracii.

Jsou to navíc politici, kteří mají některé společné rysy, v moderní sociální demokracii nepříliš použitelné. Pojí je obdiv k silnému lídrovi, jehož nejviditelnějšími rysy jsou arogance a obhroublost. Lídrovi, jehož pojetí politiky je založeno na technologii moci mnohem více než na nějakém srozumitelném světonázoru, a jehož nejbližší zázemí po léta vytváří lidé okolo Miroslava Šloufa, bývalého komunistického aparátčíka a od roku 1989 lobbisty s neprůhlednými vazbami.

Jsou to povětšinou politici, kteří se prodrali do horních pater ČSSD v době, kdy ji ovládal právě Zeman. Mnoho z nich bylo „stvořeno“ opoziční smlouvou, a nostalgicky dodnes vzpomínají na období tohoto imorálního paktu s občanskými demokraty Václava Klause, v němž si dvě největší strany rozdělily „stát“ a pokoušely se společnými silami zničit, i s pomocí cynického volebního inženýrství, nepohodlné menší strany.

ČSSD se dodnes úplně „nevyhrabala“ z pragmatismu bez hodnot a příchylnosti k mocensky utilitárnímu pojetí politiky, který Zeman do strany přinesl. Je to především Zemanova vina, že sociální demokracie není ani dvaadvacet let po pádu komunismu vnímána jako moderní levicová strana.

Ti, co naskočili do Zemanova výtahu k moci v polovině 90. let, jsou dnes vesměs starší lidé, mnoho z nich bývalí komunisté. S tím, jak se vedení ČSSD začalo v poslední době omlazovat, přičemž se ve straně spustila i jakási ideová diskuse, mají politici, kteří ČSSD dlouho dávali její „postkomunistický“ odér, ve straně stále menší budoucnost.

Pro ČSSD by vůbec nebylo špatné, kdyby zbylí „zemanovci“ v ČSSD odešli. Ačkoliv pravicoví novináři i politici by jistě tento exodus vykreslovali jako fatální štěpení ČSSD, k němuž údajně dochází kvůli korupčním praktikám ve straně a nevýraznému vedení, ve skutečnosti jsou odchody „zemanovců“ z ČSSD k Zemanovcům docela přirozený proces.

ČSSD se kvůli těmto odchodům docela jistě nepropadne do bezvýznamnosti, ba dokonce si ani výrazně nepohorší v nadcházejících krajských senátních volbách. Je to historická strana se skutečnou organizací a zázemím, navíc strana srozumitelně spojitelná s určitou politickou ideologií.

Zemanovci, jak už napovídá sám název, jsou především strana Miloše Zemana, se vším,co k tomu patří. Zemanovci v ČSSD, kteří k Zemanovi přeběhnou, budou dost riskovat. Strana totiž stojí i padá se Zemanem, její budoucnost, jakož i budoucnost přeběhlíků, závisí notně na Zemanově zdraví. Je to tedy hra vabank.

Pokud by Zeman zvítězil v prezidentských volbách, mohou být někteří z přeběhlíků z řad ČSSD odměněni mocenskými posty. Pokud by SPOZ uspěla v krajských a celostátních volbách, nabízela by se jako přirozený koaliční partner pro ČSSD, a někteří z přeběhlíků by se tak mohli dostat do důležitých postů v krajských radách nebo dokonce vládě.

Jenže jejich politická budoucnost je podobná té, kterou mají následovníci Karla Schwarzenberga v TOP 09. Ve stranách „jednoho muže“ prostě vše závisí na jedné osobě. Stejně jako si Miroslav Kalousek stvořil novou stranu skrze Schwarzenberga, stvořil Miroslav Šlouf svoji stranu skrze Zemana. Oba vědí, že i kdyby jejich schopnosti financovat takové strany byly bez hranic, jsou šance jejich stran na přežití po odchodech Schwarzenberga a Zemana velmi malé.

V případě projektu SPOZ přitom jde ještě mnohem více než v případě TOP 09 o Hrad. Případné Zemanovo vítězství v prezidentském klání sice může stranu dočasně posílit, jenže o ni nejde v prvé řadě. V prvé řadě jde o Zemana na Hradě. Jaké záměry Šlouf a další se Zemanem na Hradě mají, je těžké říct. Jisté je, že Václav Klaus dokázal udělat z Hradu slušné mocenské centrum, které využil i k vyřízení si účtů s některými „nevděčnými“ politiky, jako byl Mirek Topolánek. Zeman by jistě využil své pozice stejně ve vztahu k ČSSD.

Jenže je zde evidentně ještě nějaká další agenda. V tomto kontextu je docela smutné, že česká média věnují tolik prostoru spekulacím ohledně možného oslabení ČSSD po odchodu některých politiků do SPOZ, ale pramálo se věnují tomu, kdo a proč vlastně financuje Zemanovu prezidentskou kampaň, jakož i samotnou SPOZ.

Pro budoucnost České republiky je totiž skoro nepodstatné, zda bude mít ČSSD dočasně kvůli medializovaným odchodům svých „zemanovců“ k Zemanovcům o pár procent voličské podpory méně. Podstatné je, že v podobě Zemana a „zemanovců“, kteří už zakotvili v jeho politickém okolí, hrozí, že současného prezidenta s jeho s neobvyklou mírou příchylnosti k Rusku i jeho geopolitickým zájmům nahradí jeho bývalý kolega-prognostik, který bude v tomto i jiných směrech jen pokračováním Klause jinými prostředky. A to zřejmě především jde.