Stanislav Gross, věkem nejmladší z polistopadových premiérů naší země, zemřel. Stanislava jsem poprvé zaregistroval v roce 1990 jako jednoho z mladých nadšených obnovovatelů české sociální demokracie a prvního předsedu Mladých sociálních demokratů. Osobně jsem se s ním ale poznal až na sjezdu v Hradci Králové v roce 1993, na kterém právě Mladí sociální demokraté rozhodli, že v čele strany stane Miloš Zeman.

To mne se Stanislavem sblížilo, neboť tehdy jsem patřil k hlavním Zemanovým spolupracovníkům. Stanislav byl politický talent, ale také člověk velkých ambicí. Jako blízký spojenec Miloše Zemana, který mu byl na svatbě za svědka a jehož Zeman označoval za svého korunního prince, udělal rychlou politickou kariéru.

Ministrem vnitra

V pouhých jednatřiceti letech se stal v Zemanově vládě ministrem vnitra a začal spřádat plány, jak se stát při nejbližší příležitosti předsedou strany a zamířit politicky co nejvýše. Stal se symbolem a nadějí utváření nové sociální demokracie.

Zhruba v roce 2001 Stanislavovy vztahy s Milošem Zemanem ochladly. Zemana začal považovat za vážné riziko pro výsledek strany ve sněmovních volbách 2002. Byl to ovšem Zeman sám, kdo ve volební vítězství nevěřil, a protože nechtěl nést za volební neúspěch zodpovědnost, nechal se ve funkci předsedy strany vystřídat Vladimírem Špidlou. Všichni, kdo jsme Zemana dobře znali, jsme nepochybovali, že šlo o vykalkulovaný tah. Zeman neměl Špidlu rád.

Špidla nikdy nepatřil do tábora jeho skalních fandů, protože měl o sociální demokracii poněkud odlišnější (přesněji, náročnější) představy. Zeman chtěl za očekávanou volební prohru učinit zodpovědným Špidlu, odstavit jej z čela strany a na jeho místo znovu dosadit sebe či svého člověka a snadněji si vymínit podporu pro svou prezidentskou kandidaturu v roce 2003.

Co čert, ani Zeman, ovšem nechtěli, ČSSD v čele se Špidlou sněmovní volby v roce 2002 vyhrála a straníci dospěli k názoru, že se ČSSD bez kontroverzního a nevyzpytatelného Zemana dokáže obejít. Tento tehdy převažující pocit zapříčinil zmatky a lavírování kolem Zemanovy prezidentské kandidatury a fakt, že Zeman v prezidentské volbě neuspěl. Stanislav v tom sehrál bezesporu významnou roli.

Posílení pozice Vladimíra Špidly v čele strany po vyhraných sněmovních volbách 2002 načas zbrzdilo Stanislavovy ambice usilovat o předsedu strany. Této situaci se přizpůsobil. Ve Špidlově vládě se dál věnoval s plnou vervou funkci ministra vnitra a svého vládního a stranického šéfa ve všech jeho důležitých rozhodnutích podporoval.

Nešlo pouze o chladnokrevnou taktiku. V ideových a programových ohledech byl Stanislav rozhodně blíže Špidlovi než Zemanovi, a proto se stal jeho spojencem v úsilí zbavit stranu některých vážných neduhů Zemanova dědictví, především z období tak zvané opoziční smlouvy.

Předsedou vlády

V roce 2004 však ČSSD utrpěla ponižující porážku v prvních volbách do Evropského parlamentu. Protišpidlovská stranická opozice napojená na Zemana se rozhodla Špidlu z čela strany sesadit a dál jí nechat řídit „svým člověkem“ — prvním místopředsedou Stanislavem. Výraz „svým člověkem“ dávám úmyslně do uvozovek, neboť šlo o cynický pragmaticko-mocenský kalkul.

Zemanovci se spoléhali na to, že mladý ambiciózní politik, kterému se takto otevřela cesta k získání premiérské funkce, a tedy na samý vrchol politické moci, takový nápor politické zodpovědnosti neustojí a brzy se zdiskredituje. Toho hodlali využít na nejbližším sjezdu v roce 2005 a stranu znovu ovládnout. Ambiciózní Stanislav nicméně jako jeden z tehdy nejpopulárnějších politiků a uznávaná naděje sociální demokracie výzvu stanout v jejím čele, a krátce na to i v čele vlády, přijal.