Zvolení Valtra Komárka čestným předsedou ČSSD se zdá být jisté. Na funkci ho doporučilo několik krajských konferencí strany. On sám je zdatným řečníkem. Všem delegátům březnového sjezdu pak bude znám přinejmenším stejně jako kandidáti na předsedu a další posty ve stranickém vedení.

Funkci čestného předsedy ČSSD v minulosti zastávali, pokud se nemýlím, pouze dva muži. Prvním byl Slavomír Klaban, předseda výboru obnovujícího po listopadu 1989 činnost ČSSD v Československu. Funkci zastával až do své smrti v červnu loňského roku a v posledních letech o něm již příliš slyšet nebylo.

Druhým pak byl Jiří Horák — v letech 1990—1993 první řádný předseda obnovené strany. Čestného předsednictví se vzdal nedlouho poté, co jej na sjezdu v Hradci Králové ve funkci vystřídal Miloš Zeman.

Další bývalí předsedové se předsedy čestnými nestali. Vladimír Špidla i Jiří Paroubek více méně zůstávají ve vrcholové politice. Stanislav Gross má pověst finančními obchody tak poškozenou, že by ho na čestného předsedu nikdo nenavrhl. Miloš Zeman se s ČSSD nejprve ve zlém rozešel, aby se vloni v listopadu stal čestným předsedou Strany práv občanů.

Je krátce před sjezdem, a tak je pozdě hledat na funkci čestného předsedy další kandidáty. Že to ale doposud nikoho ani nenapadlo, je, řečeno s A. J. Liehmem, pro české prostředí příznačné. Osobností, které by s takovou nabídkou bylo možné oslovit, by kdokoli hledající samozřejmě našel hned několik.

Své zdravice sjezdu a dalším shromážděním ze Ženevy pravidelně posílá poslední předseda exilové strany Karel Hrubý. Deset sjezdů po vstupu zahraniční strany do ČSSD (stalo se v únoru 1993 na XXVI. sjezdu v Hradci Králové) by to bylo případné ocenění. ČSSD by se tak znovu a nezprostředkovaně přihlásila ke své kontinuitě s exilovou a prvorepublikovou stranou.

Pokud by delegáti chtěli, aby čestný předseda mohl ke členům strany i veřejnosti mluvit přímo, mohl by sjezd čestným předsedou se stejnou argumentací zvolit profesora Erazima Koháka. I on byl ve vedení exilové ČSSD. V českém prostředí je postavou známou. Jako publicista je stále aktivní. Znakem modernizace strany by mohlo být, že v českém prostředí patří mezi průkopníky ekologického myšlení.

Čestným předsedou by se mohl stát i brněnský politik a politický filosof Jaroslav Šabata. Byl by čestným zástupcem integrálně evropského proudu sociálně-demokratické politiky v ČSSD. Jeho volba by byla oceněním pro radikálně-demokratický i reformě-komunistický proud v sociální demokracii. Což platí i při vědomí toho, že Šabata sám se mezi osmašedesátníky ve straně zastoupené především bývalými členy klubu OBRODA nepočítá.

Kdyby chtěl sjezd zvolit čestnou předsedkyni, nabízela by se Petra Buzková, mj. pro svou příslušnost k rodině prvorepublikového sociálně-demokratického politika a senátora Františka Modráčka. V debatě by mohla zaznít spíše jen straníkům známá jména Miloše Bárty anebo Jaroslava Kohouta. Leckdo by mohl přijít i s návrhy dalšími.

Skrze rozpravu o těchto jménech by si pak ČSSD mohla ujasnit, co od svého čestného předsedy očekává dovnitř strany a co směrem k veřejnosti. Zda je tato funkce spíše reprezentativní, poradní či přeci jen skrytě mocenská. Stanovy uvádějí pouze tolik, že „funkce čestného předsedy ČSSD může být udělena nebo odňata pouze sjezdem ČSSD“ a že „nositel čestné funkce se může účastnit jednání příslušných orgánů ČSSD s hlasem poradním“. Mohla by tedy ve vtipu zaznít i úvaha, zda by čestný předseda nemohl být černým svědomím předsedy řádného. Ve chvílích, kdy by si tento nevěděl rady.

Zatím jediného kandidáta na funkci čestného předsedy popisoval v roce 1998 ve své knize Za fasádou Lidového domu novinář Alexandr Mitrofanov mimo jiné takto: Valtr Komárek měl „ve zvyku větvit svou řeč tak mohutnými odbočkami a liboval si v tak dlouhých a obecných pasážích, že posluchač si z něj nakonec odnesl nanejvýš stále týž vizuální dojem — zamyšlený a trochu roztržitý výraz, brýle, hříva, rozcuchané vlasy.“ Podle Mitrofanova byl Komárek k politickým povinnostem spíše laxní, „nebyl neohebný“, pokud šlo o střety mezi jednotlivými vnitrostranickými proudy, mimo záznam byl jedovatě jízlivý. Později v devadesátých letech pak, napsal také Mitrofanov, „poskytl rozhovory tisku, v nichž se prezentoval jako spokojený důchodce, který od rána do noci leží v knihách a kochá se krásnou literaturou, zejména poezií“.

Možná s komárkovskou jízlivostí se sluší připomenout, jaké problémy měla ČSSD ještě nedávno se spokojeným důchodcem z Vysočiny. A konstatovat, že je ukázkou nevyzrálosti strany, že funkci jejího čestného předsedy je blízko ten, kdo se o ni uchází, a ne někdo z těch, kdo by k jejímu přijetí museli být osloveni, případně přesvědčováni.