Letošní volby do Poslanecké sněmovny revolučně změnily tvář české politiky. Poprvé od roku 1996 bude vláda disponovat vskutku pohodlnou většinou 118 mandátů, která je vůbec největší v polistopadových dějinách české politiky.

V opozici zůstanou — tak jako v minulém volebním období — sociální demokraté a komunisté. Nicméně zatímco v roce 2006 levicové subjekty disponovaly sto mandáty, pro příští čtyři roky se budou muset spokojit v součtu s dvaaosmdesáti poslanci.

Včerejší ustavující schůze Poslanecké sněmovny jednoznačně demonstrovala ztrátu pozic levicových subjektů. Zatímco v posledních letech platilo, že předseda Poslanecké sněmovny byl buď reprezentantem nejsilnější politické strany na půdě sněmovny, jež disponovala největším počtem mandátů, nebo představitelem hlavní opoziční strany, v právě zahájeném volebním období tomu tak nebude.

V současné sněmovně je sice s šestapadesáti poslanci nejsilnější stranou ČSSD, současně bude pravděpodobně i opoziční stranou, avšak navzdory drtivým ztrátám sestavují vládu občanští demokraté a vedle prezidenta a předsedy Senátu bude z jejich řad nejen předseda vlády, ale s největší pravděpodobností i předseda Poslanecké sněmovny. Sociální demokraté se tak ve sněmovně budou muset spokojit s místopředsednickým postem, komunisté nebudou mít ani to.

Příčinami volební porážky sociální demokracie jsme se tu již zabývali v textu Proč se to stalo?

„Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ řekla tehdy profesorka politologie Vladimíra Dvořáková v jednom ze stěžejních argumentů.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně poukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků.

Jiří Paroubek sice nejprve vyzvedl sociální demokracii z bídy, do níž ji přivedl Stanislav Gross, ale posléze se pod jeho vedením dostala do izolace, která minimalizovala její koaliční potenciál. Pravdou ovšem také je, že případný zisk až o deset procent hlasů vyšší by ČSSD nejspíš nebyl nic platný, neboť jejich nejpřirozenější spojenci — lidovci a zelení — nepřekročili pětiprocentní kvórum nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Jaké předpoklady musí sociální demokraté tedy naplnit, aby se po příštích volbách ocitli v dominantní pozici české politiky, jež jim umožní prolomit současnou hegemonii neoliberální pravice?

Levicový program pro středového voliče

Zdánlivě sociální demokracie stojí před dilematem, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie ztělesňované současnou dominancí Občanské demokratické strany, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče.

Podle Jana Černého, ředitele Masarykovy demokratické akademie, pokud se sociální demokracie chce skutečně stát dominantní silou české politiky, musí dokázat ve svém programu obsáhnout obě polohy. Letošní volební výsledek prokazuje, že rezignace na jednu z těchto poloh k vítězství nevede.

„Protože ČSSD momentálně nemá na levici přirozeného partnera, musí její program obsáhnout témata a recepty od středu až po krajní levici. Dlouhodobý program ČSSD je podrobný a s drobnými úpravami na něm lze stavět. Nyní jde o to, umět ho interpretovat pro různé cílové skupiny,“ myslí si rovněž politolog a poradce Lubomíra Zaorálka Lukáš Jelínek.

Znamená to, že program sociálních demokratů musí být alternativou jak pro liberálně uvažující voliče, tak pro nekomunistickou krajní levici. Sociální demokraté a liberálové se shodují v odmítnutí nacionalismu a v úsilí o otevřené cirkulující elity. Liberálové současně akcentují témata ochrany životního prostředí, rovnosti a svobody, což je terén z povahy věci sociálnědemokratický.