Letošní volby do Poslanecké sněmovny revolučně změnily tvář české politiky. Poprvé od roku 1996 bude vláda disponovat vskutku pohodlnou většinou 118 mandátů, která je vůbec největší v polistopadových dějinách české politiky.

V opozici zůstanou — tak jako v minulém volebním období — sociální demokraté a komunisté. Nicméně zatímco v roce 2006 levicové subjekty disponovaly sto mandáty, pro příští čtyři roky se budou muset spokojit v součtu s dvaaosmdesáti poslanci.

Včerejší ustavující schůze Poslanecké sněmovny jednoznačně demonstrovala ztrátu pozic levicových subjektů. Zatímco v posledních letech platilo, že předseda Poslanecké sněmovny byl buď reprezentantem nejsilnější politické strany na půdě sněmovny, jež disponovala největším počtem mandátů, nebo představitelem hlavní opoziční strany, v právě zahájeném volebním období tomu tak nebude.

V současné sněmovně je sice s šestapadesáti poslanci nejsilnější stranou ČSSD, současně bude pravděpodobně i opoziční stranou, avšak navzdory drtivým ztrátám sestavují vládu občanští demokraté a vedle prezidenta a předsedy Senátu bude z jejich řad nejen předseda vlády, ale s největší pravděpodobností i předseda Poslanecké sněmovny. Sociální demokraté se tak ve sněmovně budou muset spokojit s místopředsednickým postem, komunisté nebudou mít ani to.

Příčinami volební porážky sociální demokracie jsme se tu již zabývali v textu Proč se to stalo?

„Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ řekla tehdy profesorka politologie Vladimíra Dvořáková v jednom ze stěžejních argumentů.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně poukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků.

Jiří Paroubek sice nejprve vyzvedl sociální demokracii z bídy, do níž ji přivedl Stanislav Gross, ale posléze se pod jeho vedením dostala do izolace, která minimalizovala její koaliční potenciál. Pravdou ovšem také je, že případný zisk až o deset procent hlasů vyšší by ČSSD nejspíš nebyl nic platný, neboť jejich nejpřirozenější spojenci — lidovci a zelení — nepřekročili pětiprocentní kvórum nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Jaké předpoklady musí sociální demokraté tedy naplnit, aby se po příštích volbách ocitli v dominantní pozici české politiky, jež jim umožní prolomit současnou hegemonii neoliberální pravice?

Levicový program pro středového voliče

Zdánlivě sociální demokracie stojí před dilematem, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie ztělesňované současnou dominancí Občanské demokratické strany, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče.

Podle Jana Černého, ředitele Masarykovy demokratické akademie, pokud se sociální demokracie chce skutečně stát dominantní silou české politiky, musí dokázat ve svém programu obsáhnout obě polohy. Letošní volební výsledek prokazuje, že rezignace na jednu z těchto poloh k vítězství nevede.

„Protože ČSSD momentálně nemá na levici přirozeného partnera, musí její program obsáhnout témata a recepty od středu až po krajní levici. Dlouhodobý program ČSSD je podrobný a s drobnými úpravami na něm lze stavět. Nyní jde o to, umět ho interpretovat pro různé cílové skupiny,“ myslí si rovněž politolog a poradce Lubomíra Zaorálka Lukáš Jelínek.

Znamená to, že program sociálních demokratů musí být alternativou jak pro liberálně uvažující voliče, tak pro nekomunistickou krajní levici. Sociální demokraté a liberálové se shodují v odmítnutí nacionalismu a v úsilí o otevřené cirkulující elity. Liberálové současně akcentují témata ochrany životního prostředí, rovnosti a svobody, což je terén z povahy věci sociálnědemokratický.

„Liberálové a sociální demokraté jsou po mém soudu dva břehy téže řeky a zároveň jsou opozicí vůči konzervativcům. Ti mohou být nejenom pravicoví, ale i levicoví. V našich podmínkách tedy řadím ke konzervativcům ODS i komunisty,“ řekl v jednom z dřívějších rozhovorů Vladimír Špidla.

Sociální demokracie musí vytrvale obhajovat myšlenku veřejného zájmu a sociálního státu, jejichž funkční podmínkou je rozmanitá síť veřejných služeb jakožto výdobytek moderní společnosti rozšiřující svobody jednotlivců. Podle ředitele Masarykovy demokratické akademie Jana Černého je nutné fenomén sociálního státu vztahovat právě a především k tématu svobody.

„Současná společnost je radikálně individualizovaná a drtivá většina voličů se ve svých preferencích rozhoduje na pozadí svých individuálních možností. Sociální stát je nesporně to, co tyto možnosti lidí navyšuje a je úkolem sociálních demokratů právě tuto okolnost voličům vysvětlovat,“ řekl Jan Černý Deníku Referendum.

I Jaroslav Šabata si myslí, že ČSSD musí provést kritickou reflexi sociálnědemokratického programu starého střihu. „Výchozím bodem budoucího sociálnědemokratického směřování musí zůstat smysl pro sociálno. Kritériem tohoto smyslu ovšem již nebude tradiční sociálno, nýbrž individuální svoboda jednotlivce. Sociální demokracie musí vystupovat jako garant svobody, jejíž program vyrůstá ze středoevropsky pojaté identity, jež není totožná s tradiční západoevropskou sociálnědemokratickou identitou,“ řekl Jaroslav Šabata Deníku Referendum.

Podle Šabaty musí budoucí program sociálních demokratů navazovat na dědictví helsinského procesu a v jistém smyslu by měl být jeho vyvrcholením. Předpokladem vývoje, jehož ambicí nemůže být nic menšího než dominance v české politice, je geneze širokého pluralitního hnutí všech, kdož se vzpírají neoliberálnímu pojetí politiky.

„Základem není strana. Jednota takto pojatého terénu bude v různosti, neboť jeho identita nesmí být pojímána partokraticky. Současně si vedle významného intelektuálního rozměru musí totiž uchovat lidový étos,“ uvažuje Jaroslav Šabata.

Lukáš Jelínek taktéž považuje za chybu, že sociální demokraté rezignovali na artikulaci své identity v širším kontextu. Podle něho bylo trestuhodným selháním ČSSD, když v minulých letech utekla od silného příběhu, silné vize solidární a spravedlivé společnosti k jednotlivostem typu třináctého důchodu. Tyto jednotlivosti se pak staly snadným terčem jejich konkurence.

Ofenzivně proti neoliberalismu

Programové priority české sociální demokracie nejsou populistické, jak ji právě v souvislosti s těmito sliby osočovala pravicová média a politici. Problém je, že je sociální demokraté artikulovali vytrženě a bez ambice zasadit je do komplexního rámce vize společenského vývoje.  

Ostatně na uchování sociálního státu, tedy veřejného školství, zdravotnictví či sociálních služeb přístupných všem není populistického zhola nic.

Problém je jinde, totiž v rezignaci na objasňování širšího kulturně-společenského kontextu, z něhož idea sociálně spravedlivé společnosti vyrůstá. „Vysvětlování smyslu sociálního státu, veřejných služeb, ale třeba i evropské integrace by mělo být základem působení ČSSD na politické scéně. Tím, jak ČSSD opustila témata vzdělanostní společnosti, podpory vědy či neziskové kultury, ztratila významnou část sympatizantů a jako na talíři je nabídla menším stranám, jejichž recepty se však zdaleka se sociálnědemokratickými nemusí shodovat,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Podle Lukáše Jelínka nakonec dochází k úplnému hodnotovému zmatku v případě, když někteří sociálnědemokratičtí politici začínají vykrádat pravicí artikulované a prosazované programové teze a navrhují například zrušení koncesionářských poplatků či privatizaci médií veřejné služby.  

Jinak řečeno by se sociální demokraté neměli nechat zmást beztak vrtkavými náladami ve společnosti, jimž mnohdy ve snaze uspět vycházejí vstříc, a naopak se musí pokusit sebrat odvahu a veřejné mínění skrze trpělivou obhajobu svého programu formovat.

Zkušenost letošních voleb jednoznačně prokazuje, že jakmile sociální demokraté začnou podřimovat, nepracují dostatečně s občanskou společností a spokojí se jen s pravidelnými dávkami mediálních výkřiků, projeví se to negativně na jejích volebních výsledcích. Podle Jana Černého musí vést sociální demokraté principiální, zásadovou a ofenzivní polemiku se subjekty hlásícími se k neoliberalismu.

„Diskuse o povaze naší současnosti musí být sociálními demokraty vedena na daleko pestřejším půdorysu, než pouze ekonomickém. Navzdory klíčovým problémů ekonomiky je třeba vést radikální rozpravu o kvalitě života, jejíž ekonomická stránka je pouze jednou z několika dimenzí,“ říká pro Deník Referendum ředitel Masarykovy demokratické akademie.

Úkolem sociální demokracie je tedy pokusit se oponovat čistě ekonomizující, v podstatě obchodní, ba kuplířské či klientelistické argumentaci pravice, jejíž ambicí je zpoplatnit a zprivatizovat oblasti, jejichž opodstatnění a existence není z povahy věci závislá na profitu vyvolených, nýbrž na kvalitě života všech. Právě v tomto momentu tkví obhajoba veřejného zájmu v opozici vůči vždy partikulárním zájmům soukromým.

„Musíme mít větší odvahu, být svobodomyslnější. Znamená to více kultury a ohledu k životnímu prostředí. Koncentrace na čistě ekonomická témata je anachronismus. Musíme se zabývat etikou. Například ve zdravotnictví nejsou podle mého názoru základní otázkou peníze, ale etika,“ myslí si Vladimír Špidla.

„Při pohledu na chudé politické spektrum musí sociální demokraté, chtějí-li v této zemi vládnout, obsáhnout obě polohy, zkrátka prezentovat se jako alternativa a o míře její radikality vést diskusi nejen uvnitř, ale i se společností,“ myslí si politolog Lukáš Jelínek.

Věrohodná tvář

Podle Jelínka je evidentní, že pokud se ČSSD bude držet svých tradičních hodnot, nebude ustupovat od svého dlouhodobého programu a bude se inspirovat zkušenostmi partnerů z PES, neboť pouze internacionální levicová politika má smysl, nemohou nakonec neuspět.

„Má to ale ještě jednu podmínku: sociální demokraty vzdělané, poctivé a nezkorumpovatelné. Nebo alespoň většinu stranicky činných levicových aktivistů, která se vypořádá ať už s námluvami některých špiček ČSSD s ČEZ nebo některých špiček KSČM s provozovateli loterijních společností. Žádná strana se nereprezentuje sama, ale reprezentují ji konkrétní lidé. Zde je slabé místo ČSSD jak na úrovni centrálního vedení, tak v regionálních a místních organizacích,“ upozorňuje Lukáš Jelínek.

Sociální demokracie si nemůže dovolit poklesky, které se odpouštějí pravicovým stranám. Má náročnější úkol: před veřejností argumentačně obhájit koncepci, jež je založena na několika prvcích, které současný většinově pravicový diskurs zpochybňuje. Kromě jiného jde o myšlenku, že i bezcenní jsou cenní. Jinak řečeno lidi nelze hodnotit pouze podle toho, jak jsou výkonní. Každý z nás má svou hodnotu sám o sobě, jež je nezávislá na ekonomicky spočitatelné a kvantifikovatelné produktivitě.

Podle Vladimíra Špidly osou sociálnědemokratického programu musí být pojem kvality života. „Má existovat cesta, která lidem umožní plné rozvinutí jejich lidského a kulturního potenciálu. Občané si například mají být rovni v bolesti a v úzkostech, to znamená v zásadě ve zdravotnictví. Proto je správné udržovat systém, který poskytne rovný přístup všem,“ myslí si Špidla.

Podle Špidly je nepochybně důležité zajistit lidem i důstojný život ve stáří, tedy v období života, kdy už nepodávají žádný výkon. „To znamená dobrý důchodový systém. Nemusí být nijak enormně bohatý, ale společnost se musí dělit a je důležité, aby to mladí lidé chápali jako důležité,“ uvažuje bývalý eurokomisař.

Sociální demokracie nyní stojí před úkolem vést obšírný dialog, jehož ambicí musí být důkladný rozbor programových východisek, strategických možností a obecné taktiky opozičního působení v příštích letech. Je otázkou, zda-li existují ve straně osobnosti, které tíha těchto úkolů nezlomí.

Lukáš Jelínek například pochybuje, zda je ČSSD schopna všechny úkoly, jež jsou před ní stavěny, personálně zvládnout. „ČSSD nezbytně potřebuje čerstvou krev s upřímným levicovým či levicově liberálním přesvědčením,“ myslí si politolog Jelínek.

Předpokladem autentické a principiálně levicové sociální demokracie bude tedy správná volba nového předsedy a jeho místopředsedů. Důvěryhodnost a zosobnění skutečné alternativy vůči korupčně-klientelistické pravici bude nezbytnou nutností pro každého předsedu ČSSD, bude-li chtít voličům nabízet alternativu hodnou pozornosti.

Sociální demokraté se ve své volbě příštího předsedy nesmějí zaleknout razantního řešení, neboť jakákoli polovičatá volba člověka konformního vůči praktikám, které bude muset po celé období v opozici radikálně kritizovat, zřejmě učiní z ČSSD neperspektivní alternativu v očích většiny potenciálních voličů.

ČSSD se tak musí v každém případě soustředit na trpělivou a principiální artikulaci svého programu. Pro takto těžký úkol bude nezbytné zvolit si do čela osobnost politicky vyspělou, s intelektuálním rozhledem a především charakterní a imunní vůči kuplířským praktikám českého politického provozu.

Sociální demokracie si musí uvědomit svou úlohu jako subjektu, jehož úkolem — obzvláště po debaklu lidovců a zelených — bude rozvíjet politický terén skrze nepřetržitý rozvoj občanské společnosti a uzavírání strategických aliancí s těmi politicko-společenskými segmenty, jež jim umožní utvořit příští vládu.

Vzhledem k proporčnímu volebnímu systému a s ním související praxí koaličních vlád jsou totiž pro ČSSD nezbytným předpokladem jakéhokoliv budoucího vládního angažmá její potenciálně úspěšní vládní partneři. Nicméně ti jsou nyní mimo sněmovnu a v hluboké krizi, což není problém jenom jich samých, nýbrž i sociálních demokratů a celé české politiky.