V pouhých pětačtyřiceti letech zemřel v noci na čtvrtek Stanislav Gross. Bývalý předseda sociální demokracie a expremiér trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Jde o nevyléčitelné progresivní neurodegenerativní onemocnění, projevuje se postupnou ztrátou nervových buněk.

„Je to věc, která mě zasáhla i proto, že jsem patřil k jeho spolupracovníkům. Buď jako vedoucí zahraničního oddělení sociální demokracie, nebo jako poradce v době, kdy byl premiérem. Stanislav Gross stál u začátku mé politické kariéry a je to velmi smutná zpráva," uvedl v reakci na Grossovo úmrtí předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček.

Jiří Paroubek, který Grosse vystřídal v čele vlády, připomíná, že měl s Grossem velmi dobré vztahy. „Standu jsem znal prakticky od jeho prvních kroků v sociální demokracii a nemohl jsem přehlédnout jeho talent získávat lidi, schopnost vystupovat. Myslím, že byl takovou tou zajímavou, mladou tváří sociální demokracie.

Gross je prvním polistopadovým premiérem, který již nežije. Do ČSSD vstoupil v květnu 1990 a už v září se stal členem jejího předsednictva. Ve druhé polovině 90. let minulého století měl uvnitř ČSSD poměrně významný vliv. Důvodem bylo patrně to, že v roce 1993 ještě jako předseda Mladých sociálních demokratů pomohl Miloši Zemanovi zvítězit ve volbě předsedy strany.

Poslancem se stal poprvé v roce 1992, volen byl pak opakovaně, po aféře s nejasným financováním bytu na svůj mandát rezignoval v září 2004. Byl také pět let předsedou poslaneckého klubu ČSSD a dva roky místopředsedou Poslanecké sněmovny. V roce 2000 jej Miloš Zeman nominoval do jednobarevné vlády ČSSD, v roce 2002 se stal prvním místopředsedou vlády.

Volby do Evropského parlamentu a Grossův nástup do čela politiky

Vrchol politické kariéry Stanislava Grosse se váže k eurovolbám v roce 2004, které dopadly pro ČSSD nejhůře od sněmovních voleb v roce 1992. Sociální demokraté v nich obdrželi pouhých 204 903 hlasů (8,78 %). Pro srovnání, komunisty volilo 472 862 lidí. Šest týdnů po volbách se konalo jednání ústředního výkonného výboru strany. A po ne zcela přehledných peripetiích se Grossovi podařilo vystřídat Vladimíra Špidlu ve vedení strany.

Jako nová tvář se krátce po svém nástupu do čela strany pokusil o manévr, který měl zvýšit podporu sociálních demokratů mezi voliči. Zároveň se tím vymezil vůči oběma svým předchůdcům: Zeman chtěl z ČSSD vytvořit typickou catch all party, tedy široce rozkročený subjekt, Špidla — alespoň z počátku a navzdory koalici se středovou a pravicovou stranou — profiloval ČSSD jako čistě levicový subjekt.

Gross chtěl naopak formaci, které hrozila ztráta postavení hegemona nalevo od středu, posunout do středu stranické soustavy. ČSSD by tak podle něj byla podstatně flexibilnější a akceschopnější, neboť by rozšířila svůj koaliční potenciál oproti čistě levicové profilaci.

Gross se v této době spojil s Otou Novotným, který mu poskytl ideologický rámec pro výše naznačený posun. Gross se následně začal vymezovat proti vnitrostranické levici, navrhoval například snížení daní. Mezi jeho spojence patřili kromě Novotného například Jan Mládek či Pavel Mertlík.

Svou snahu podpořil ve své době nebývalou marketingovou kampaní. Mimo volební kampaně republiky zaplavily billboardy s portrétem Grossem a sloganem „Jsem sociální demokrat. Myslím to upřímně.“

Spor o směřování a profilaci ČSSD nicméně nakonec rozhodly Grossovy aféry. Na sklonku března 2005 sice ještě — byť těsně — uhájil na sjezdu v Brně post předsedy strany. V prvním kole volby předsedy ČSSD porazil Zdeňka Škromacha. Svůj hlas mu dalo 291 delegátů. Škromacha jich podpořilo 203.

Nutné kvórum pro zvolení tak Gross překročil o čtrnáct hlasů. Svůj pád ale pouze oddálil. Již 25. dubna byla podepsána nová koaliční smlouva na původním půdorysu. Premiérem rekonstruované vlády se stal Jiří Paroubek. Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD 24. září 2005 nakonec Gross oznámil, že rezignuje na funkci předsedy ČSSD a nebude kandidovat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny.

Po odchodu z politiky veřejnou pozornost vzbuzovaly jeho podnikatelské aktivity a později boj s těžkou chorobou. Již těžce nemocného Grosse zaznamenává film Jana Látala ve filmu Expremiéři. Bývalý premiér se v předtuše blížícího se konce ve filmu emotivně omlouvá všem, které zklamal a kterým ublížil.