Lidový soud nad Grossem

Další díl z cyklu České televize Expremiéři s názvem Upřímný pojednává o Stanislavu Grossovi. Autor dokumentu natočil portrét bývalého předsedy vlády, který připomíná poslední soud.

Vyznání? Zpověď? Pokání? Těžko říct, co Stanislav Gross ve skutečnosti v díle seriálu Expremiéři nazvaném Upřímný provedl. Ze strany autora Jana Látala ale dokument připomínal pokus o poslední soud. Mrazí z toho. Už jen kvůli veřejnému tajemství, že z Grosse-mocného muže, je Gross-muž nemocný. Kdysi neposedné, veselé, zvídavé oči se změnily v tápající, smutné, raněné.

Stanislav Gross se dokonce nechal dotlačit k činu, který jej musel shodit před všemi politickými cyniky: omluvě. Ostatně kdo dokáže, byť jen utrousit, že „nedělal jen dobré věci, čisté věci“ a že „přistoupil na hry“?

Pestrým životem naučený bývalý politik ve filmu bojovně nehájí ani principy sociální demokracie, ani sám sebe. Přemýšlí o bohu („Chtěl ode mne asi víc…“) a o tom, jak jej bude „nejvyšší autorita“ soudit. Divák má pocit, že se trochu stydí a že by spoustu věcí udělal jinak. Omluvu sice fikaně adresoval „těm, co mi důvěřovali, a mají pocit, že jsem je zklamal“, ovšem z Grossových gest a pohledů vyplývá, že ačkoli nikdy úplně nepřizná, čeho byl aktérem, mrzí ho to. Upřímně.

Stanislav Gross přitom od počátku svého politického bytí vsadil vše na ČSSD. Byl zakládajícím členem Mladých sociálních demokratů, rychle se stal poslancem, šéfem sněmovního klubu, stínovým a pak skutečným ministrem vnitra. Když se ve filmu dívá na časovou úsečku své politické dráhy, tváří se u letopočtů, kdy převzal otěže na vnitru a pak v celé Strakovce, mimořádně vážně.

Mnohé se mu zračí v obličeji. Hovoří navíc spontánně o chybách ve vztazích ke druhým lidem. Mohl myslet na policisty, kteří měli za jeho ministrování utrum, i na Vladimíra Špidlu, kterého pomohl sesadit z premiérské židle.

Právě tady se zlomil Grossův charakter. Zpeněžení kontaktů a informací po opuštění politické dráhy už bylo jen trpkou dohrou. Přitom Grossovi lze věřit, že v mládí hltal Rychlé šípy a dodnes v něm zbývá kus klukovské prostoty. Ani nezapírá přechod z fáze naivity ve fázi pragmatismu. Možná si kdysi představoval život i politiku jako kovbojku.


Vyvěsit po letech v Holešovicích billboard Myslím to upřímně a čekat, co se bude dít, bylo od filmařů kruté ke Grossovi i kolemjdoucím lidem. Foto repro Upřímný

Vzpomínám si na jeho entuziasmus na počátku tisíciletí, na Grosse v maskáčích, když se účastnil policejní šťáry, a Grosse v holínkách, když dohlížel na likvidaci následků povodní. Bývaly doby, kdy prosadil vše, co pokládal za správné nebo aspoň za důležité. Ani kancelář ministerského předsedy nevnímal jako kořist. Dostal se však výš, než kam – a na co – měl.

Premiérský post jej dokonale semlel. Ukázaly se jeho limity i odkázanost na spolupracovníky, mezi nimiž se našlo dost pěkných kvítek. Po srandovní aféře se strýčkem Vikem a půjčkou na byt jsem tehdy osobně zastihl Grosse zdrceného vývojem příběhu a hledajícího cestu, kudy z průšvihu i celé politiky ven.

Vidět v Grossovi prohnilého politika je to nejsnazší, co můžeme. A zasloužil se o to sám. Proč mu, někdejšímu miláčkovi veřejného mínění, ale nepřiznat i úspěchy, kus dobré vůle a tah na branku, ze kterého svého času vydatně těžila sociální demokracie?

Vyvěsit po letech v Holešovicích billboard Myslím to upřímně a čekat, co se bude dít, bylo od filmařů kruté ke Grossovi i kolemjdoucím lidem. Jak asi zareaguje politikou zklamaná, vystresovaná, ba naštvaná většina populace? Připíše sprejem cosi nelichotivého a někdo si i na šibenici vzpomene.

Všichni víme, že Stanislav Gross byl v mnohém opakem Vladimíra Špidly nebo Petra Pitharta. Jenže i kdyby se na plakátu skvěli tito dva, schytali by to s největší pravděpodobností stejně brutálně. Snad jen instinktivní soud mladé Romky – „To je falešnej člověk“ – obsahoval náznak nějakého přesahu.

Autorovi nešlo o Grossovu bilanci, o součet má dáti – dal, nýbrž o hrubou, verdiktem završenou psychoanalýzu, o jejíž dokreslení se postaral „vox populi“. A také všudypřítomní komentátoři. Až na otázky si kladoucího Petra Fischera opět klouzali po povrchu, všechno věděli lépe a expremiérem pronášené věty glosovali bez zasazení do kontextu momentální Grossovy situace.

Nesuďme, kdo nechceme být souzeni. Oč jsou ostatně analytici a komentátoři lepší než politici? Jen o to, že nemají příležitost dát temným stránkám svého charakteru tak hladký průchod?

Jedním z mála přínosů Látalova dokumentu je nakonec nasvícení a potvrzení Grossova uvažování z doby, kdy politiku opouštěl. Mohl skončit jako neúspěšný, neoblíbený, zhrzený. Od nuly k nule, děsná představa, považte! Proto chopil příležitost za pačesy a aspoň se finančně zajistil. Foglar by z něj radost neměl. Nezachoval se jako statečný hrdina, ale jako člověk, jemuž je košile bližší než kabát.

Traduje se, že když končil Jiří Dienstbier v roli ministra zahraničí, zklamal jednoho taxikáře bezděčným přiznáním, že se ve funkci nenapakoval. „Tak vy jste ještě ke všemu blbej…,“ uslyšel tvrdý verdikt. Stanislav Gross si zvolil jinou cestu. Právně čistou, na hranici etiky, podle něj ale obhajitelnou i před bohem.

Nemusíme souhlasit. Buďme však rádi i za ono Grossovo hlasité pochybování. Místo malování šibenic ale přemýšlejme, zda si sami nevyrábíme stále nové a další Grosse, jen drzejší a mazanější, než byl ten před deseti lety.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.