Vyznání? Zpověď? Pokání? Těžko říct, co Stanislav Gross ve skutečnosti v díle seriálu Expremiéři nazvaném Upřímný provedl. Ze strany autora Jana Látala ale dokument připomínal pokus o poslední soud. Mrazí z toho. Už jen kvůli veřejnému tajemství, že z Grosse-mocného muže, je Gross-muž nemocný. Kdysi neposedné, veselé, zvídavé oči se změnily v tápající, smutné, raněné.

Stanislav Gross se dokonce nechal dotlačit k činu, který jej musel shodit před všemi politickými cyniky: omluvě. Ostatně kdo dokáže, byť jen utrousit, že „nedělal jen dobré věci, čisté věci“ a že „přistoupil na hry“?

Pestrým životem naučený bývalý politik ve filmu bojovně nehájí ani principy sociální demokracie, ani sám sebe. Přemýšlí o bohu („Chtěl ode mne asi víc…“) a o tom, jak jej bude „nejvyšší autorita“ soudit. Divák má pocit, že se trochu stydí a že by spoustu věcí udělal jinak. Omluvu sice fikaně adresoval „těm, co mi důvěřovali, a mají pocit, že jsem je zklamal“, ovšem z Grossových gest a pohledů vyplývá, že ačkoli nikdy úplně nepřizná, čeho byl aktérem, mrzí ho to. Upřímně.

Stanislav Gross přitom od počátku svého politického bytí vsadil vše na ČSSD. Byl zakládajícím členem Mladých sociálních demokratů, rychle se stal poslancem, šéfem sněmovního klubu, stínovým a pak skutečným ministrem vnitra. Když se ve filmu dívá na časovou úsečku své politické dráhy, tváří se u letopočtů, kdy převzal otěže na vnitru a pak v celé Strakovce, mimořádně vážně.

Mnohé se mu zračí v obličeji. Hovoří navíc spontánně o chybách ve vztazích ke druhým lidem. Mohl myslet na policisty, kteří měli za jeho ministrování utrum, i na Vladimíra Špidlu, kterého pomohl sesadit z premiérské židle.