Než frajírci dostali naděleno
Jan ŠíchaČeská televize ve středu začala vysílat desetidílný dokumentární seriál Expremiéři. Autoři Deníku Referendum budou jednotlivé díly reflektovat stručnými recenzemi. O Petru Pithartovi a jeho zobrazení v dokumentu píše Jan Šícha.
Portrét Petra Pitharta ze seriálu Expremiéři natočil Jaroslav Kratochvíl, který v době Pithartovy vlády nastoupil do první třídy. Mezi Škodovkou v Mladé Boleslavi a uhelnou jámou na Mostecku se za pětadvacet minut odehraje příběh vlády, která udělala několik strategických rozhodnutí. Ta si následující garnitura neosvojila.
Petr Pithart byl premiérem vlády v české části federace od 6. února 1990 do 2. června 1992. Stav, ve kterém přebíral zemi po čtyřicetileté vládě KSČ, označil ve filmu jako spořádaný úpadek.
Zaostalost průmyslu v dokumentu jeden z Pithartových ministrů vyměřil na patnáct až dvacet let opoždění vůči západu. Tvůrci filmu se podařilo přehledně nastolit dvě agendy — privatizaci vybraným partnerům a těžební limity.
Vizuálně k tomu posloužil výlet do Mladé Boleslavi, kde se povedlo Škodovku privatizovat strategickému partnerovi. Další výlet vedl na Mostecko, kde Pithartova vláda určila limity těžby, a tím odstranila stavební uzávěry v řadě obcí. Jen se tam čekalo, až k nim dojede velkorypadlo.
Autor filmu se Petra Pitharta neopomněl zeptat, proč vstoupil do Komunistické strany, na Chartu 77 se už nedostalo. Pár bilancujících vět o tom, že a jak se premiérem stal někdo, kdo se svou zkušeností z disentu lišil od okolní společnosti, bych považoval za zajímavou část Pithartovy obecně politické reflexe jdoucí celým filmem. Petr Pithart bilancovat umí, a činí to průběžně ve svých knihách.
Problém, jak natáčet politiku, navíc starou přes dvacet let, se hezky ilustruje, když se ve filmu hlasuje na okraji uhelné jámy. Zástupci ekologů i těžařů, bývalí politici, i autor filmu zvedají ruce či se zdržují hlasování. Odpovídají na otázku, zda tehdejší vládní rozhodnutí bylo správné.
Je až s podivem, jak se otázka limitů vrací znovu a znovu, a vracet se asi bude, dokud těžařská lobby nedosáhne svého, všechno to nevytěží, nespálí a z části nevyveze, bude-li kam. Jako by žádných dvacet dva let neuběhlo, jako by se v energetice neobrátily trendy, jako by stále bylo třeba začínat od nuly.
Pithartovy humanistické věty „Dáme jistotu těm, kdo tu ještě zůstali,“ byly před lety oporou k rozhodnutí o limitech. Dnes jako by nikdo neměl odvahu jako oni nacpat vládu v sedm ráno do autobusu, uvědomit si, že veřejnému mínění vždy záleží na životním prostředí, a dát jistotu těm, kdo tu ještě zůstali.
„Měli jsme docela dobrý čuch,“ říká Pithart na kameru, ale každou větou dává najevo, že šlo o rozvážnost a nepředsudečný humanismus. Škodovku prý prodal germánům za hubičku, dnes z ní částečně žije celá země, o čemž panuje, na rozdíl od limitů, společenský konsensus.
Privatizace vlastním lidem? „Komu by se to nelíbilo, kdybychom na to měli.“ Strategická partnerství měla Pithartova vláda připravena pro řadu dalších firem. Ve filmu jako zaklínadla dávných kouzelníků zní značky Liaz, Praga, Avia, Eska, jako dinosauros, co se v čase vynořuje a zanořuje pak jméno Tatra. Další privatizace už se konala jen jako politická reklama, frajírkům, kteří si půjčili peníze.
Pithart vládl těsně předtím, než „Frajírci dostali naděleno“, a pořádal se hon na „staré struktury“. Filmem se mihne i příhoda, kdy premiérovi nabídli (malý) úplatek, a on s tím běžel na policii. „Vůdce musí mít vůli k moci,“ praví Petr Pithart v dokumentu, a věta: „Politika je umění vytvářet nepřítele,“ mihne se filmem v souvislosti s lustračním zákonem.
Bývalý premiér v závěru konstatuje, že by si na takovou funkci znovu netroufl, a že mu sedělo působení v Senátu. Sečteno a podtrženo, těm kdo nezažili dobu a někdejšího premiéra osobně, může film posloužit jako dobrá ochutnávka jednoho z nejpodnětnějších politických mozků polistopadové historie.
Nevím, jaké budou další díly, ale dva politické uzly vlády Petra Pitharta — limity a privatizaci vybraným strategickým partnerům, se filmu podařilo přiblížit velmi dobře. Subtilnější morálně-politická témata by potřebovala umění velké zkratky na straně filmařově, ale i zde zaznělo pár náznaků expremiérova myšlenkového světa a formátu osobnosti.
Není to zbytečný film, Apolena Rychlíková a Jakub Mahler možná vymysleli formát, který trochu napraví místní politický blázinec, ve kterém nám bulvární média o vůdčích politických osobnostech servírují popis každé jejich svačiny, a pak se za nimi zavře voda, jako by nikdy nebyli.
S chytrým a otevřeným Petrem Pithartem, který si reflexe a bilance dělá i z vnitřní potřeby, musela být radost natáčet. Dokumentární film v české společnosti dávno přebírá roli churavějících médií, takže by u tohoto projektu spíše než upozorňování na školní chyby mělo být vyzdviženo, že to vůbec někoho napadlo.
Jako někdo, kdo nemá televizi, už si pustím jen Vladimíra Špidlu, ale mladším doporučuji celou porci.