Chci přispět X

Nepotřebujeme si rozumět

Tošovský sám ze sebe učinil chráněné bankovní tajemství. V dokumentu ho vidíme jako aktéra podezřelé transformace bankovního sektoru. Čteme o nesrozumitelném pokusu dostat se s ruskou podporou do čela Mezinárodního měnového fondu.

Suchý, zodpovědný a pracovitý bankéř bral premiérský úřad jako zátěž a jako službu tehdejšímu prezidentu Havlovi. Do zahraničí odešel, protože jako expremiér a bývalý guvernér národní banky se v českém prostředí výše dostat nemohl. Platí také, že nechtěl být vláčen bahnem zdejšího politického a mediálního provozu.

Tak Josefa Tošovského v dokumentu Pilíř stability (rež. Viktor Portel, ČR 2014) charakterizují exministr jeho vlády Vladimír Mlynář a politolog Jiří Pehe. Oba v dokumentu hrají roli obhájců expremiéra, který se natáčení dokumentu o svém vládním angažmá odmítl účastnit.

Viktor Portel pak dokument člení otázkami, které by v osobním rozhovoru možná ani nepadly. Které ale Tošovského představují jako člověka spojeného s podezřelou transformací českého bankovního sektoru v devadesátých letech a zejména s podezřelou privatizací Investiční a poštovní banky.

„S odstupem času víme, že jste jako premiér nezabránil podezřelému prodeji IPB. Další kroky Nomury neohlídala pod vaším vedením ani Česká národní banka. Když pak v mezinárodních arbitrážích přicházela Česká republika o desítky miliard korun, nikdy jste nepřišel svědčit. Jak máme rozumět tomuhle?“ ptá se mimo jiné dokumentarista.

Nepřítomný expremiér své tehdejší kroky nevysvětluje. Z nasnímaných novinových titulků čteme, že „Nomura vytunelovala IPB,“ aby „Ovládla české pivovary“.

Vladimír Mlynář pak říká, že z materiálů, které měla vláda k disposici „bylo zřejmé, že ta privatizace není průhledná a že nebylo jasné, kdo IPB kupuje“. A že se na něj tehdy Josef Tošovský zlobil, když společně se třemi nominanty KDU-ČSL hlasoval proti prodeji.

Tošovského vláda přesto důvěru měla. Tošovský byl vnímán lépe než na konci svého úřadování Václav Klaus. Vidíme to na grafech nasnímaných z novin.

I pro tento rozdíl by ale stálo ukázat v několika dalších záběrech hloubku krize, kterou Česká republika zažívala během roku 1997, když se postupně kvůli skandálům s vlastním financováním štěpila ODS a rozpadala její koaliční vláda s ODA a KDU-ČSL. Zaznít by mohlo pár vět z Havlova Rudolfinského projevu. Namísto Havla by o Tošovského vládě mohl promluvit některý z tehdejších sněmovních politiků.


Josef Tošovský bude k devadesátým letům dostávat čím dál tím více otázek. Ne vždy ale na ně místo něj budou odpovídat jeho přátelé. Foto repro ČT

Tošovský by pak mohl krátce představit, co má jeho vláda za plány. Bylo by to zajímavější než slova Martina Stropnického, že do úřadu přišel druhý den po svém jmenování už v šest hodin ráno.

Viktor Portel pomocí novinových titulků vypráví fakta. Padnout by ale měla i otázka, proč v politické krizi padla volba právě na guvernéra národní banky, který se v bankovní elitě pohyboval od poloviny osmdesátých let. A který jistě měl na již tehdy špatném stavu bankovního sektoru svůj podíl.

Vypustit by naopak šlo třeba otázku „Myslíte, že když člověk chce být ekonomickým odborníkem, tak je jedno, kterému režimu slouží?“ a pár replik na téma Tošovského členství v předlistopadové KSČ.

Coby premiéra hájí Josefa Tošovského jeho ministři při společném setkání ve Strakově akademii. Jan Sokol připomíná na záběrech nový vysokoškolský zákon. Zuzana Roithová je symbolem tehdy připraveného plánu na transformaci zdravotnictví, který skončil v koši za opoziční smlouvy.

Jenže to jsou úspěchy ministrů. Tošovský zůstává jako ten, kdo sám ze sebe učinil chráněné bankovní tajemství. V dokumentu ho vidíme jako aktéra podezřelé transformace bankovního sektoru. Václav Havel hovoří o tom, že ho expremiér vydíral, když usiloval o prosazení svého nástupce do čela ČNB. Z novinových titulků čteme o nesrozumitelném pokusu dostat se s podporou Ruské federace do čela Mezinárodního měnového fondu.

Josefa Tošovského jistě nelze nutit, aby o svém angažmá v nejvyšších patrech řízení státu veřejně hovořil. Pokud ale hovořit nebude, zůstane společně s řadou dalších tehdejších vrcholných činitelů mezi podezřelými.

Nepotřebuji, abyste mi rozuměli, je postoj srozumitelný z pohledu bankéře, který se etabloval v zahraničí, české prostředí nepotřebuje a připusťme s Vladimírem Mlynářem, že může patřit do lepší poloviny jeho elit.

Reflexe zejména obrovských majetkových změn, ke kterým došlo v letech po listopadu 1989, ale pomalu začíná. A Tošovský byl těmto změnám příliš blízko, aby se kdokoli, kdo bádá nebo bude bádat o této době, mohl vyhnout jemu.

Viktor Portel vybral do svého portrétu Josefa Tošovského jako hlavní motivy jeho strach z médií, odstup od českého prostředí a problematické angažmá v privatizaci IPB. Na třicetiminutový dokument to docela stačí. Že se v dokumentu z expremiérského cyklu hovoří více o osobě expremiéra než o práci vlády, kterou vedl, je také v pořádku.

Mimo aktuální cyklus natočil Viktor Portel v roce 2011 dokument Vladimír Špidla: Běžec na svém místě. Je tak autorem už dvou portrétů českých expremiérů. Dokument o Tošovském je co do struktury členitější a k předmětu svého zájmu kritičtější. Za oboje si autor zaslouží ocenění.

Pilíř stability, dokument o Josefu Tošovském z cyklu Expremiéři, režie Viktor Portel, 26 minut, ČR 2014.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.