Další Klausova neprohra

Druhý díl ze seriálu studentských filmů o bývalých premiérech je inzerován jako film o Václavu Klausovi, ve skutečnosti je filmem o tom, že se jeho autorka Petra Nesvačilová marně pokouší natočit s Klausem rozhovor.

Jaký byl Václav Klaus premiér? Z filmu Petry Nesvačilové, který je součástí cyklu dokumentů studentů FAMU o bývalých premiérech natočených pro Českou televizi, se to bohužel nedovíme.

Jelikož autorka dokumentu vypraví více než o Klausovi o sobě, zvolím na chviličku podobnou metodu: Vzpomínám si, že když jsem se stal v roce 1999 šéfredaktorem Literárních novin s plánem navázat na jejich podobu z 60. let, můj šéf Ludvík Vaculík mi řekl: „My jsme ale měli svého nepřítele a vaše generace si musí najít svého.“

Odpověděl jsem mu: „My ho máme: to je Klaus a vše, co představuje.“ On mě napomenul: „Ale musíte o něm psát s vědomím, že z naší doby se učebnice dějepisu budou zmiňovat jen o dvou lidech: o Havlovi a o něm. Bude v nich mít svůj odstavec.“ Na to jsem mu řekl: „To ano, ale nepřál bych mu ho číst.“

Klaus skutečně je vedle Václava Havla ústřední postavou našeho polistopadového vývoje. Pár poznámek k onomu odstavci v budoucí učebnici dějepisu by mohlo vypadat třeba takto:

  • Zcizil sametovou revoluci, byl tak průkopníkem tunelování v politice ještě předtím, než se stalo hlavní metodou jeho ekonomické transformace.
  • Jako státník sui generis navázal společenský konsensus za svým politickým projektem na mentalitu Husákovy normalizace vyjádřenou krédem „kdo nekrade, okrádá rodinu“: Václav Bělohradský ve filmu kulantně, a aniž by byl se svým tehdejším blouděním důkladně konfrontován, říká, že „nechtěl měnit lidi“.
  • Uspořádal privatizaci, při které se rozkradlo skoro tolik, kolik komunisté dokázali zestátnit: a je jedním z vzácných, cenných momentů ve filmu, když Tomáš Ježek Klause obviní z toho, že šlo o záměr.
  • Rozdělil s Mečiarem Československo. Že to bylo protiústavní a proti petici podepsané milionem občanů, se nedovíme, zato se v jedné z nejstrašlivějších pasáží filmu řeší, pod kterým platanem tehdy s Mečiarem u vily Tugendhat seděli. Dramaturg je s touto částí filmu opravdu spokojený?
  • Potíral občanskou společnost.
  • Popíral ekologickou krizi přerůstající v katastrofu. A šaškoval v této roli na akcích obskurních amerických potěmkinovských institucí placených ropným průmyslem.
  • Byl agentem ruských zájmů v ČR.
  • Zničil stranu, kterou založil.
  • Lhal (nejen o tajném kontu ODS), a kradl (nejen pero v Chile).
  • Dvakrát se prokorumpoval do funkce prezidenta.
  • Zalidnil Pražský hrad panoptikem pitoreskních xenofóbních a jinak pomatených postaviček, jak vystřižených z Charmsových frašek.
  • Amnestoval třídu, která na jeho politické práci zbohatla a jejíž příslušníci mu podvakráte pomohli koupit si funkci prezidenta.
  • A při tom všem měl po většinu času kolem prstu omotanou valnou většinu českých médií.
  • Přesto všechno tu a tam v něčem zemi prospěl.

Mezi bývalými premiéry Václavu Klausovi patří výlučné postavení: zřejmě nikdo neměl na podobu českých zemí takový vliv jako právě on. A jedná se také o největší politickou osobnost mezi všemi zobrazovanými, byť osobnost výrazně zápornou. S obtížností a rozsáhlostí látky si autorka ovšem neporadila. Nenalezla metodu.

Film se některých ze zde vypočítaných motivů dotýká, ale jen okrajově. Pojednává především o tom, jak se Petra Nesvačilová snažila natočit s Klausem rozhovor, a jak se jí to nepodařilo.

Klaus s ní mluvit nechtěl, nařídil svému mluvčímu, aby k němu neodbytnou dokumentaristku nepustil, a to mu také vyšlo. Ona pak až do poslední chvíle dokumentuje především svou neschopnost vzepřít se tomuto Klausovu plánu, který je patrně motivován obavou, že by mu mohla položit některé z výše naznačených nepříjemných otázek.

Autorka prokazuje nesporný talent zacházet s filmovými prostředky, hravost, rozpustilost, o lehčí, ne tak výsostně politické či alespoň ne tak komplexní, látce by asi mohla točit působivě. Ale zde nic z toho, co svede, nemůže překrýt neochotu či neschopnost pořídit si k tématu venkoncem politickému a povýtce praktickému poctivou rešerši a na jejím základě rázně a bez okolků zamířit k podstatě věci, ať už by se ji rozhodla spatřovat kdekoli.

Namísto toho – patrně bezděčně – dokumentuje hlavně své vlastní tápání; je až bolestné sledovat, jak se před námi odvíjí děj podle Klausova scénáře. Jistě, z Klausovy strany je to trapné. Ale je to jeho plán, další jeho „neprohra díky gólu vstřelenému rukou“. Můžeme se pohoršovat, myslet si, že je arogantní a mazaný, což jsme o něm ale beztak věděli. Leč také on ví své: vyhnul se konfrontaci s potenciálně mnohem horšími dopady.

Autorka se přitom v obraze sama zjevuje tak často, jako by jí záleželo na tom, aby divák nemohl přehlédnout, že se Klaus vyhýbá setkání s neobyčejně pohlednou mladou ženou. Není to dokument o Klausovi. Je to dokument o neuskutečněném rozhovoru s ním. A jako to není obraz Klause, moc si přejeme, aby to ani nebyl obraz studentů FAMU. Když vlezete do záběru, ještě se z vás nestává Michael Moore.
Když vlezete do obrazu, ještě se z vás nestává Michael Moore. Foto ČT

Metod, jak si s Klausovou neochotou ve filmu vystoupit bylo možné poradit, je celá řada, některé z nich nabídnou díly o expremiérech Tošovském a Nečasovi. Ani ti se před kamerou nezjeví, přitom autoři silné prostředky, jak se s tím vypořádat, nalezli.

Nejpůvabnější příhodu o Klausovi mi při jediné naší schůzce vyprávěl Josef Zieleniec, který ve filmu nevystupuje. Jednou spolu s Klausem pobývali na summitu EU v Římě. Letadlo muselo z nějakých důvodů odletět o několik hodin později. Vzácný volný čas využili k vyjížďce nad město. A tam Zieleniec dostal hlad.

Spatřil bufet McDonalds a koupil si v něm burgera. Vyslechl si k němu šťavnatou přednášku o tom, jak burgery z McDonalds jsou nechutnou stravou levičáckých příznivců globalizace. Mleté maso mu hořklo v ústech.

Krátký čas nato pracovali s Klausem na úřadu vlády na nějakém dokumentu. Stvrdli tam do noci a když už se nemohl přemoci, Zieleniec povídá: „Václave, já už fakt nemůžu, musím si dát okamžitě něco k jídlu, mám hlad, že už se na to nedokážu soustředit.“

Klaus zavolal svou sekretářku a říká jí: „Tady Josef má strašný hlad, a když už budeme objednávat večeři pro něj, dám si taky.“ Sekretářka bez váhání odvětila: „Mám poslat pro burgery od meka jako obyvkle?“

V čem jsme žili a žijeme, je bohužel víc Klausova éra než Havlova. A bojím se, že tomu tak je i kvůli neochotě talentovaných studentů humanitních oborů odvést při takto vzácných příležitostech vstoupit vlivně do veřejného prostoru svou práci pořádně a snažit se něco podstatného, mířícího k jádru věci říct.

Jako by nezájem o politiku mohl někoho chránit před jejími důsledky. Jako by vynalézavá estetizace trapnosti mohla zastřít absenci obsahu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

vcelku zábavná komedie, Sobota, 1.Listopadu 2014, 22:48:34

z níž jsme se však o Václavu Klausovi nic nového nedověděli.

Že by ještě za tři roky znovu kandidoval na prezidenta?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.