Klaus raus!
Petr BittnerJak si vyložit snahu ministra školství Chládka vtáhnout opět Václava Klause do veřejné sféry? A jaké jsou vůbec názory bývalé hlavy státu na vzdělávání? Jejich hlavním průsečíkem je trh. Jak zavelel, tak Klaus vypravoval.
Je sychravý říjen roku 2014 a já se chystám psát o Václavu Klausovi; o tom samém Václavu Klausovi, který se poprvé loučil s politickou kariérou v roce 1997 po skandálu s financováním svého postkomunistického děťátka s modrým ptákem v erbu. Ať už moje psaní dopadne jakkoli, výsledný text bude balancovat mezi dvěma proroctvími: jedno z nich se minulý týden málem naplnilo, druhé z nich se možná samo vyvrací…
Oprašování devadesátkových relikvií
První proroctví vyhrklo přímo z úst samotného chodícího středu vesmíru před dlouhými čtrnácti lety, kdy poprvé zásadnějším způsobem veřejně rekapituloval svou genialitu, která se musí protloukat všeobjímající stupiditou všeho ostatního: „Jsem přesvědčen, že jsem toho nevykonal málo a že to bude ve střízlivější chvíli, než je tato, doceněno.“
Minulý týden se na moment zdálo, že Klausovo proroctví došlo svého naplnění. Na Klause ukázal prstem současný ministr školství, když jej navrhnul na post ředitele Národní rady pro vzdělávání. Ačkoli ho Chládek střelhbitě přejmenoval na „předsedu přípravného výboru“, nesmrtelný výrok starého chvástala přesto ožívá. Tradiční spojování slov „Klaus“ a „chládek“ tak vstoupilo do zcela nové perspektivy.
Ale opravdu je naše doba v něčem „střízlivější“? Opravdu bylo Marcelem Chládkem nějak „doceněno“, co Klaus vykonal? Opravdu je Václav Klaus relevantní osobností vysoké politiky i poté, co neviditelná ruka trhu nekompromisně ocenila jeho prezidentské paměti na devět korun?