Karel Kryl se na začátku 90. let v textu nazvaném Země Lhostejnost (druhý díl tohoto pořadu, připraveného pro slovenskou televizi, ale nikdy neodvysílaného, se jmenoval Země Závist, třetí měl nést jméno Země Nenávist) ptal, „co vede člověka, který se konečně domohl svých svobod, k tomu, aby je odložil, opovrhl jimi, spláchl do jímky.“

Od Krylovy smrti uplynulo víc než dvacet let a země, která mu po návratu z exilu vlastně zůstala podobně bolavým a vzdáleným domovem jako v letech exilových, si své jméno Lhostejnost stále zaslouží. Po těchto volbách do Evropského parlamentu by se snad mělo stát oficiálním názvem naší republiky.

Podle Václava Klause bylo vítězem těchto voleb 82 % občanů, kteří k nim nepřišli. Větší hloupost, a zároveň výstižnější krédo, obyvatel Lhostejnosti si nelze představit. Nevoliči nikdy v žádných volbách, které nabízejí výběr mezi více stranami, nemohou vyhrát. Vždy jsou těmi poraženými.

Co asi vedlo drtivou většinu české (a ještě o něco drtivější většinu slovenské) společnosti k tomu, aby nevynaložila ani tu nevelkou námahu a nepokusila se z nabídky nejrůznějších názorů, zastupujících všechny možné přístupy k Evropě, vybrat ten sobě nejbližší?

Je to spíš nezájem, pohodlnost a (zcela mylná) představa, že eurovolby nejsou důležité? Nebo je to, jak se zřejmě domnívá Václav Klaus, forma protestu proti „eurosvazu“?

↗

Podle Václava Klause bylo vítězem těchto voleb 82 % občanů, kteří k volebním urnám nepřišli. Foto Wikimedia Commons

Paradoxní je, že celé české politické spektrum, od Kellera po Macha a od Štětiny po Ransdorfa, se tak ocitlo na jediné malé hromádce, jakémsi ostrůvku obklopeném mořem nezájmu či dokonale tekutého a beztvarého protestu. V tomto průšvihu, kolapsu občanské odpovědnosti a triumfu sebestředného ignorantství, jsou namočeni všichni.

Není příliš útěchou, že z celkově malého dílu volební účasti získaly strany otevřeně protievropské, zejména Svobodní, tak malý podíl, že se jejich podpora ve společnosti dá označit za skutečně miniaturní. Jakýkoli názor, prosazovaný v rámci demokratické politické soutěže, je nakonec asi lepší než nezájem a lhostejnost.

Skutečně paradoxní je, že (s výjimkou Slovenska) byla volební účast výrazně vyšší v zemích na západ i na východ od nás, v těch ekonomicky úspěšnějších i těch chudších. Najít nějakou objektivní příčinu českého nezájmu je těžké. Zdá se, že tou skutečnou příčinou je právě a jen lhostejnost.

A kromě ní také veliká dávka hlouposti. Že Evropský parlament je místo, kde se také, stejně jako v tom českém, rozhoduje o tom, co se nás Čechů, Moravanů a Slezanů týká, by měl pochopit i ten, kdo není zrovna nadšeným Evropanem.

V jiných zemích to pochopili jak voliči prounijních stran, tak voliči těch radikálně kritických. Z nabídky, která jistě všude nebyla řádově kvalitnější než ta česká, si dokázali vybrat. Češi, Moravané a Slezané v drtivé většině nepochopili nic.

Zahodit své občanské svobody do jímky je projev blbství. Karel Kryl by asi neměl nic proti tomu, kdyby k jeho nerealizované trilogii z polistopadových let dnes, v roce 2014, přibyl čtvrtý díl.