Kdo je tady zbytečný?

Jiří Pehe

Nízká volební účast u nás a na Slovensku navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem. V českém případě navíc tyto postoje pilně přiživoval Václav Klaus.

Jedním z nejvíce fascinujících zjištění, která se vynořila v souvislosti s právě proběhlými eurovolbami, jsou výsledky šetření sociologické agentury Focus, která ukazují, že se zhruba čtyřicet osm procent Čechů domnívá, že evropské volby jsou zbytečné, protože stejně nic nezmění. Zhruba polovina Čechů si myslí, že se členství v EU do jejich života nijak nepromítlo.

Že se agentura zřejmě nemýlila, pak v samotných volbách ukázala propastně nízká volební účast u nás — 18,2 %. Vezmeme-li v úvahu, že celoevropský průměr byl 43 %, je zřejmé, že Čechy evropské dění skutečně moc nezajímá.

Sociologové i politologové rádi nabízejí k vysvětlení tohoto jevu výklady, jako je poukazování na nízkou informovanost české veřejnosti o evropském dění či nízkou úroveň evropské diskuze u nás.

Jenže taková vysvětlení nás jen dovedou k dalším „proč“. Kupříkladu: proč právě v České republice je informovanost i úroveň evropské diskuze tak mizerná?

Odbýt tuto skutečnost poukazy na složitost evropských institucí, kterým prý většina Čechů nerozumí, nestačí, protože se stejnou komplexitou se potýkají i občané jiných evropských zemí, kde je volební účast — až na Slovensko — vyšší.

Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí. Proč je nedůvěra k demokratické politice, k liberální demokracii obecně, jakož i k Evropské unii tak vysoká právě v obou následnických státech Československa?

Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.

Václav Klaus české veřejnosti neúnavně vysvětloval, že v EU jsme, protože nám nic jiného nezbývá. Foto Jiří Nováček, Mediafax

Jisté je, že obě země vykazují i dvacet pět let po pádu komunismu vysoký stupeň provinčnosti, která se projevuje nedůvěrou k dění za jejich hranicemi, jakož i nedůvěrou k účasti na nadnárodních politických projektech. A pak je zde jakási vysoká míra bohorovnosti a defétismu: podle většiny být v EU může být koneckonců i výhodnější než v ní nebýt, ale aktivně spolurozhodovat o dění v ní je prý jen zbožné přání.

Hezky tento postoj vyjádřil jinak docela vzdělaný komentátor jednoho českého deníku, když ještě před eurovolbami napsal, že ať už dopadnou jakkoliv, vítězem stejně bude zase jen Angela Merkelová. A je to…

V českém případě navíc tyto postoje pilně přiživoval svého času všudypřítomný Václav Klaus. Deset let jeho prezidentství, v souběhu se dvěma vládami vedenými euroskeptickou ODS, se vyznačovalo především jakousi zakyslou nechutí k EU. Právě Klaus české veřejnosti neúnavně vysvětloval, že v EU jsme, protože nám nic jiného nezbývá, ale to je tak asi jediný důvod.

Otázkou ovšem je, zda Klaus nakazil svými postoji českou veřejnost, nebo jen vyjadřoval postoje, které značné části české veřejnosti mluvily takříkajíc z duše.

Po eurovolbách politický důchodce Klaus prohlásil, že evropské volby jsou zbytečné, protože zbytečný je samotný europarlament. Že Klausův zhoubný vliv na českou společnost ještě zcela nevyvanul, pak potvrdila i propastně nízká volební účast, doprovázená výše zmíněnými průzkumy.

Bohorovné tvrzení o zbytečnosti EP, podporované v průzkumech téměř polovinou veřejnosti (ačkoliv jakákoliv hlubší analýza snadno ukáže, že údajná zbytečnost či bezvýznamnost EP je holý nesmysl), ovšem navozuje především otázku, zda v Evropě nejsou zbyteční tak trochu především Češi. I jejich propastně nízká účast v eurovolbách naznačuje, že jsou v EU jen černým pasažérem.

A že si svým způsobem zaslouží, aby jim vládli jiní, když se svého podílu na určování dění v Evropě sami zříkají.

K silnému tvrzení obsaženému v předešlé větě nás opravňuje několik faktorů. Za prvé, sami si Češi vládnout příliš neumí, jak ukazuje bídná úroveň české politiky, státní správy a vlády zákona.

Za druhé, být sami, mimo EU, to je cosi, co otevřeně propaguje jen několik menších politických stran, a dnes už i Klaus a jeho skupinka. Většina společnosti si na to netroufne. Pragmaticky uznává, že mimo EU být nemůžeme.

Navzdory tomuto všeobecně sdílenému názoru, ale většina české společnosti nedělá nic pro to, abychom měli na dění v EU alespoň tu část vlivu, která by desetimiliónové zemi měla náležet.

Sečteno a podtrženo, vezmeme-li v úvahu upadající zájem Čechů i o domácí politiku, či jejich dosti dobrodružný příklon k nesystémovým hnutím a stranám, zdá se, že u nás panuje dosti sdílená lhostejnost k tomu, kdo nám vlastně vládne. Ve vztahu k EU to platí dvojnásobně.

    Diskuse
    MT
    May 27, 2014 v 15.40

    Pan Pehe nerozlišuje podstatné a formální.

    Být součástí Schengenu, být součástí Evrospkého hospodářského prostoru znamená být součástí vyzrálých struktur.

    To je skutečná Evropa ...

    Jistou míru vyzrálosti má i samotné členství v EU ...


    Naopak eurozóna je produkt umělý a nepromyšlený ...

    May 28, 2014 v 7.46
    Vyšlo to
    Dotyčný citovaný komentátor se docela trefil - Angela Merkelová se přece opravdu může počítat mezi "vítěze" těch voleb :-).
    BS
    May 28, 2014 v 10.49
    Einstein:
    "Dřív rozbiješ atom než pomluvu." U nás se to týká i Havla a Zelených.
    JP
    May 28, 2014 v 12.40
    Zbytečnost čeho?
    Poznámka k tomu výroku Václava Klause k výsledkům eurovoleb: on totiž prohlásil doslova, že skutečným vítězem voleb je strana NEvoličů.

    Což je bezpochyby zcela oprávněné konstatování, a to zdaleka nejen v regionu českém respektive slovenském. Průměrná volební účast v celé Evropě byla, nemýlím-li se, nějakých 43 procent.

    Jenže, na co Václav Klaus při svém výpadu proti jemu velmi nesympatické Evropské unii jaksi pozapomněl: že totiž tato "strana nevoličů" byla a stále je pravidelným vítězem v š e c h voleb, i v národním měřítku; a nebylo tomu jinak ani za časů jeho samotného (Klause) vládnutí. Tato strana nevoličů je pravidelně tou nejsilnější složkou, nejsilnější "frakcí" celého voličstva.

    Jestliže tedy V. Klaus z vysoké volební neúčasti dovozuje zbytečnost a nicotnost celoevropských institucí - nebylo by pak snad zcela logickým závěrem, analogicky z relativně velmi nízké volební účasti v měřítku národním stejně tak usuzovat na přebytečnost státních orgánů a institucí v měřítku národním - anebo přinejmenším na jejich naprostou vzdálenost od života samotného lidu? Není tomu snad tak, že ani v národním měřítku nemá - relativní - většina populace ten samý pocit, že svým hlasem nemůže nic, ale opravdu nic skutečně podstatného z chodu státu ovlivnit?

    Karel Marx se svého času na adresu "buržoazní" demokracie vyjádřil v tom smyslu, že to jediné o čem tu může dělnická třída prostřednictvím voleb rozhodnout, je to, která složka buržoazie ji v příští volební periodě bude vykořisťovat.

    A to je přesně to, o co se jedná, a co je pravou příčinou nezájmu značné části voličstva jak o volby celoevropské, tak i o volby národní: je to prostě stále rostoucí pocit, že ať já - jako jednotlivý volič - odevzdám hlas komukoli, na tom molochu státních institucí, respektive na právě dominujícím ekonomicko-společenském systému se stejně nic nezmění.

    "Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali" - tento výrok, původem asi odněkud z anarchistického prostředí, opravdu geniální zkratkou vystihuje pravý stav věcí. Volební lid může nanejvýš rozhodnout o tom, jaké politické f i g u r k y budou v příští legislativní periodě sedět u pák moci; ale s u b s t a n c i á l n í záležitosti života člověka a společnosti jsou už předem nezměnitelně dány základními danostmi a koordináty celého systému. A celý ten kolotoč kolem voleb se čím dál tím víc projevuje jenom jako cirkus, jako spektákl, který má tomuto lidu stále ještě sugerovat iluzi, že on je opravdu tím "suverénem", který prý rozhoduje o všem.

    Takže, kdo je tu nakonec doopravdy zbytečný? Jsou to ti Češi a Slováci, kteří odmítli se této hry na demokracii zúčastnit? Není ve skutečnosti zcela zbytečný právě tento cirkus s volbami? A nejsou to ve skutečnosti právě ti tradičně skeptičtí Češi a Slováci, kteří lépe a pronikavěji nežli jiní dokáží vycítit, že tahle hra na demokracii nemá se skutečným rozhodováním člověka o jeho světě naprosto nic společného?
    JV
    May 28, 2014 v 22.59
    Prazvláštní prozíravost
    Vážený pane Poláčku,
    já tedy o prozíravosti českého voličstva mám značné pochybnosti. Asi proto, že si dost pamatuji. A tak dobře vím, co se v české kotlině nejpozději od r.1918 v různých časových údobích očekávalo, a co z toho nakonec bylo.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    May 29, 2014 v 12.05
    od euroskepse k ke kritickému evropanství
    kašlat na něco - tj- po česku hodit na EU flignu - není žádné vítěství. Alepořád je to lepší než volit nácky.
    Zatím, .nějaká trvalá prozíravost v tom asi nebude. Tkže otázka je co udělat aby to nedopadlo jako ve Framcii
    Skepse je pochybmost, fobie je strach - co zkusit kritický rozum k pozitivním řešením ?
    JP
    May 29, 2014 v 13.43
    Kdo se oddává snění?
    A Vy, pane Kolaříku, zase dále můžete snít své sny o tom, jak je možno nějaký lepší svět vytvořit - jenom prostřednictvím několika křížků na hlasovacích lístcích...

    Tento sen je ovšem v současné době velice rozšířený; přesněji řečeno, on je velmi populární, ono je to totiž velice jednoduché, namísto abychom m y s a m i převzali skutečnou vlastní odpovědnost za stav tohoto světa, namísto abychom my sami museli měnit a humanizovat tento svět (a tedy i sebe samé, neboť tento svět nakonec sestává jenom z lidí) - tak namísto vší této práce, námahy a odpovědnosti my jenom uděláme těch svých pár křížků, a pak ještě můžeme z pohodlnosti svého nicnedělání nadávat na ty naše zvolené "reprezentanty", jak to všechno zase dělají špatně.

    Takže, nedá se nic dělat, ale já přesto zůstávám u přesvědčení, že ta vysoká volební abstinence Čechů a Slováků přinejmenším z velké části svědčí o zdravém skepticismu; totiž o poznání a prohlédnutí, že všechny tyto politické instituce (ať národní či evropské) jsou nakonec jenom čistě technokratickou záležitostí, která s autentickým sebeurčením lidské bytosti jako takové nemá naprosto nic společného.