O smysl Evropy

Evropští sociální demokraté vstupují do období před evropskými volbami v nesnadné situaci. Důvěra veřejnosti ve schopnost politické reprezentace překonat excesy neoliberalismu klesá, na vzestupu je populismus.

Foto2

Petr Bittner

24.04.2014 10:25

Související

Evropu možná čekají nejdůležitější volby v jejích moderních dějinách. V polském Krakově se 10. dubna ve spolupráci Frakce evropských socialistů v Evropském parlamentu a Nadace Friedricha Eberta uskutečnila konference nadcházejícím eurovolbám věnovaná. Na panelech se vystřídala řada středoevropských politických komentátorů a analytiků.

Krizový management
Po ekonomické krizi čelí v podstatě všechny evropské země podobným výzvám. Tou ústřední je trvající status „krizového managementu”. Neoliberální recepty na léčbu dopadů ekonomické krize zásadně selhaly, zhoršená situace dolních padesáti procent legitimizuje radikální pravici jako součást veřejného dialogu.

Neoliberální model krizového managementu se stal i tématem evropské levice a mnohé sociálně-demokratické partaje přijaly podstatnou část neoliberálního výkladu krize. Tady lze hledat kořeny nárůstu preferencí protievropských politických subjektů.

Proč budou nastávající volby do Evropského parlamentu tak zásadní? Evropa vstupuje do fáze, kdy musí znovu definovat svou základnu. Projekt evropské integrace jakoby musel načas ustoupit shůry spadlé krizi a z projektu kultivace evropských humanistických tradic se na několik let stala ztrouchnivělá přestupní stanice neoliberálního rychlíku, která se pod termíny evropských hodnot pouze schovávala.

Pokud chce Evropa pokračovat v procesu integrace a kultivace demokratických režimů, musí tyto „evropské hodnoty” znovu nalézt v samotné své základně, nikoli jen v ideových poučkách. Neoliberální vlády a bezskrupulózní uplatňování ideologie ekonomismu nejsou evropské a už vůbec ne hodnotové. V neoliberální optice, kterou si Evropa Angely Merkelové v krizi osvojila, se skrývá i neschopnost současné zahraniční politiky EU.

Jak se stavět vůči Putinově invazi, když samotná Evropská unie byla ochotna nastolit jakýsi „krizový režim”, který dá všanc všechny dosavadní deklarované výdobytky? Proč někdy ustoupit z evropských demokratických hodnot a jindy na nich trvat? A kdo určí, kdy takový úkrok stranou lze učinit?

Evropa se musí začít ptát sama na sebe, Evropa musí žádat svou legitimitu u svých občanů. Evropa musí ukázat, proč je tím nejlepším současným projektem a v čem tkví tato její výjimečnost.

Evropa a demokracie
Evropská verze demokracie se musí do budoucna stát nepřekročitelným horizontem. Demokratické hodnoty, zahrnující v sobě participativní nástroje, dialog s občanskou veřejností a bezpodmínečné dodržování občanských práv a lidské důstojnosti, už do budoucna nelze pozastavit za účelem vybruslení z nějaké krize. Evropská demokracie musí být prvotní a nepodmíněná.

Ekonom Jiří Šteg se ve svém příspěvku zaměřil právě na to, jak snadno EU beze zbytku přijala americkou interpretaci krize, jakkoli to v mnoha případech znamenalo ústup z tradičních evropských hodnotových pozic a oslabení celých struktur sociálního státu, hlavního demokratického výdobytku evropských dějin.

Jakkoli tato krize započala v až příliš liberalizovaném světě západních bankovních gigantů a její mor se do Evropy šířil primárně přes ty země, jejichž finanční instituce americkou ruletu nejvíce kopírovaly, přijala Evropa za svůj takový příběh celé šlamastyky, v němž si „nad poměry“ žili její občané. Krize prostě byla kooptována a Evropa se zcela pohroužila do jejího řešení.

Problém je však v tom, že mimo horizont této krize chybí Evropě jakékoli moderní kritérium prosperity. Šteg hovoří o současném modelu ekonomizovaného chodu evropských demokracií jako o „kvazidemokraciích”, v nichž ovlivňují politická rozhodnutí v zásadě nedemokratická tělesa nadnárodního kapitálu.

Jednou ze zásadních strategií by se ve jménu resuscitace evropského modelu demokracie měla stát systematičtější kontrola oběhu nespoutaného finančního kapitálu napříč kontinentem. Evropa musí otevřít otázku daní z finančních transakcí, sama daňová politika EU se musí stát daleko koordinovanější a finanční spekulace se musí stát předmětem sebevědomějších právních regulací. Evropa si musí opět přisvojit zásady demokracie a subsidiarity.

Daně a změna diskursu
Redefinování otázky daní musí být klíčovým horizontem evropské levice, přičemž prvotní není jejich snižování či zvyšování, ale jejich lokalizace, pak rozlišení jednotlivých typů daní a projasnění jejich reálné společenské role. Prvotní je vůbec očištění samotného konceptu daní, který byl neoliberální interpretací rovněž vyprázdněn a pro dočasné účely naplněn ideologickou nádivkou zasahování do lidské svobody.

Až pak je třeba zasvítit radikální demokratickou lucernou na ty, kteří si daňové prázdniny, daňová volna a mnohdy až vyslovené daňové ráje skutečně vychutnávají. Nemá dlouhodobě valného smyslu zvyšovat na národní úrovni daňovou zátěž menších živnostníků, když takový tah znamená přísun pouhého zlomku prostředků ve srovnání s daňovými úniky velkých hráčů.

Tomu všemu musí předcházet aktivní změna rétoriky, či spíše celého diskursu. Krize Evropské unie se zrodila právě z přijetí neoliberálního diskursu a právě v něm se Evropa pokoušela sama sebe léčit. Není divu, že Evropu zachvátila epidemie depolitizace a ztráty idejí, když krizový management bral za relevantní pouze vysvětlivky v jazyce ekonomie.

Neoliberální rétorika od základů zpochybnila pozici pracujícího. V její optice je to zaměstnavatel, kdo „dává práci”. Ve skutečnosti však svou práci „dává” pracující. V neoliberální Evropě rovněž zdomácněla rétorika, podle níž jeden pracující „bere práci” jinému. Touto formulací se konkurence na trhu práce jeví výhradně jako iniciativa pracujících, jakkoli je to prvotně iniciativa kapitálu, kterému zvýšená konkurence na trhu práce umožňuje udržovat horší pracovní podmínky.

Evropská levice a kompromisy
Nové směřování Evropy je historickou výzvou pro demokratickou levici. Ekonomická krize dopadla na Evropany bez kompromisů a jediný, kdo dosud nabídl alespoň rétoricky nekompromisní řešení, je krajní pravice. Evropská levice nabídla nekompromisně sužovaným Evropanům dosud pouze kompromisní řešení: kompromisní s nadnárodními koncerny, kompromisní s kasinem finančních spekulací, kompromisní s demokracií.

Nekompromisní oběť však hledá nekompromisní řešení. Pokud levice nevybojuje úspěšně bitvu o diskurs a podlehne populistickým mesiášům, prohraje s ní celý evropský projekt. Podle Knuta Dethlefsena musí být evropskou politickou strategií cesta širších aliancí jako opozice vůči celospolečenské fragmentaci.

Evropská unie musí získat dynamiku, kterou ztratila opuštěním demokratických hodnot a upřednostněním neoliberálních receptů na krizi. V očích neoliberalismu nemá Evropa žádnou váhu: neoliberální Evropa už není Evropou, jelikož v této optice ani Evropa ani její hodnoty neexistují. Neoliberalismus žádnou Evropu nepotřebuje, protože je univerzální.

Evropská levice si musí promyslet, kým chce vlastně být a jakou úlohu chce hrát. Foto Zdeněk Škromach

Budoucnost Evropy a evropské hodnoty

Otázka „řešení krize” tak musí být nahrazena otázkou „budoucnosti Evropy”. Evropa musí sama sobě ukázat, že je historickou kolébkou demokratické myšlenky a že ji nelze podle potřeby ždímat k vyživování neregulovaných finančních toků.

Evropská demokratická praxe musí znamenat důstojné životní podmínky a prostor pro maximální občanskou participaci. Jedině Evropa, kolébka demokracie, se může nyní stát kolébkou nové víry v její smysl. Změna diskursu musí vycházet z nové formulace totalitárního charakteru ekonomických tlaků.

Prvotním horizontem evropské integrace už nesmí být pouze větší koláč, neboť v tu chvíli Evropa přijímá univerzální ekonomistickou direktivu a ztrácí tak svébytný mezinárodní význam. Každý koláč může být ještě větší, a jak se koláč zvětšuje a zvětšuje, může se snadno stát, že zapomeneme, kdo jsme my, kdo se ho chystáme sníst.

Z Evropy se tváří v tvář diskursivní vládě ekonomického imperativu stává správní útvar jako každý jiný. Evropské hodnoty nelze roubovat na globálně uniformní praxi honby za HDP. Evropské hodnoty musí tvořit podstatu praxe v evropských společnostech, má-li mít smysl věnovat právě evropskému projektu výjimečnou pozornost.

Euroskepse a antievropanství
Součástí souboje o diskurs je pojem „euroskepticismu”. Ten si přisvojila krajní pravice a konzervativní politické síly na národních úrovních. Ovšem jsou to právě lidé, kteří si důležitost evropského projektu uvědomují a kteří jej chápou jako jedinou smysluplnou politickou snahu současnosti, kdo by měl tento filosofický termín získat na svou stranu.

Evropští federalisté o ten pojem přišli velice snadno právě proto, že ze samého strachu tváří v tvář křehkosti svého projektu podlehli onomu vyprázdněnému „eurohujerství”. V době, kdy měla Evropa přiznávat svoje limity a reflektovat svoje chyby, chvástala se skořápkami svých domnělých hodnot.

Taková Evropa je svou vlastní karikaturou a snadným terčem anti-evropských sil. Euroskepticismus, jakožto postoj filosofické skepse a kritického zájmu o každý další politický krok stále jednotnější Evropy, musí být zakládající vlastností samotných aktérů této integrace, nikoli zbraní v ruce nacionalistických odpůrců, tedy anti-evropanů. Euro-skepse musí být odlišena od anti-evropanství.

Aktéři evropské levice se musí stát konstruktivními euro-skeptiky.
Evropa zůstává předmětem vášnivých debat evropské veřejnosti, ale je pouze Evropou ve svojí zfetišizované podobě. Sama Evropa totiž v kontaktu s ekonomickou krizí zfetišizovala svůj hodnotový rámec. Skutečnou otázkou evropské integrace je tak skutečná formulace její dlouhodobé perspektivy.

Takový úkol dnes stojí před sociálně-demokratickými politickými silami napříč Evropou. Stejně jako dříve nebyla sociální demokracie schopná připojit se ke společenské poptávce po alternativním uchopení ekonomické krize, ani dnes není zatím schopná připojit se ke společenskému požadavku jiné Evropy. Sociální demokracie si tak zadělává na další historickou porážku, místo aby se poučila z dřívějších chyb a pokusila se adoptovat evropský projekt jako projekt sociálně-demokratický v radikálním slova smyslu.

Otázka víry v Evropskou unii se nám tak může jevit jako otázka víry v sociálně-demokratické hnutí samotné. Dokáže-li i každý soudný pravicový teoretik hovořit o nepostradatelnosti silné sociální demokracie, musí to o sociální demokracii samotné něco vypovídat. Smysl společné Evropy tkví pouze v sociálně-demokratické politické praxi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.