Evropa jako problém a východisko

Pokud má evropská sociální demokracie znovu začít hrát roli reprezentantky neprivilegovaného člověka, musí navázat na své původní tradice evropského humanismu.

Před blížícími se evropskými volbami se debatuje o to, jaké jsou hlavní otázky pro další směřování Evropské unie. O tom, jaké odpovědi by na dnešní problémy Evropy mělo dát sociálnědemokratické hnutí a demokratická levice, se diskutovalo 10. dubna v Krakově na Forum Europe, semináři organizovaném Nadací Friedricha Eberta. Jaké odpovědi by to konkrétně měly být, ovšem nikdo příliš netuší.

Sociální demokracie a demokratická levice
Důvodů je více: krize občanské společnosti, mizení a privatizace veřejného prostoru, či krize klasické parlamentní demokracie.

Klíčovým faktorem, o němž se však v Krakově nehovořilo, je ovšem také esenciální pluralita současných levicových východisek a názorů. Slovo esenciální zde přitom neužívám jako floskuli, mým cílem je podtrhnout fakt, že neexistence jednoho dominantního paradigmatu, které by tvořilo rámec pro interpretaci dnešní situace a formulování možných východisek je dnes snad jediným společným znakem současného evropského levicového hnutí.

O zcela jasném ideologickém východisku se přitom nedá mluvit ani v případě dnešní sociální demokracie. Současné demokratické levicové hnutí je tvořeno řadou více či méně provázaných a spolu komunikujících politických projektů a hnutí vytvářejících svá vlastní paradigmata a vytyčujících si partikulární cíle.

Při různých příležitostech spolu v různé míře spolupracují nebo se doplňují, pořád však spíše existují vedle sebe. V situaci relativního ekonomického růstu a prosperity kapitalistické společnosti, kdy pro majoritu nejsou základní existenční otázky na pořadu dne, se pluralita různých partikulárních politických agend stává součástí kapitalistického společenského diskurzu, je určitým doplňkem podílejícím se na pestré mozaice mýtu o kapitalismu s lidskou tváří.

Jednotlivé partikulární diskursy ovšem nejsou schopny společenskou realitu v její komplexnosti reflektovat (a ani to víceméně není jejich cílem).

V době krize kapitalistického paradigmatu se tak dostáváme do situace, kdy partikulární problémy společnosti rostou, přičemž jejich systémová příčina zůstává nejen neřešena, ale také nedostatečně reflektována. Demokratická levice stojí před problémy, které náhle není schopna řešit, a někdy je ani není schopna či snad ochotna pochopit, v jejich jádru a nanejvýš se omezuje na více či méně úspěšné léčení příznaků.

Toto lze ilustrovat na příspěvku jednoho z účastníků panelu D. Szweda, který se zaměřil na otázku decentralizace výroby energie a její společenskou kontrolu. V žádném případě toto téma nechci zlehčovat či zpochybňovat jeho relevantnost, dost možná se tu nejedná o nic menšího, než je přežití lidstva jako takového.

Musím však trvat na tom, že pokud má být otázka obnovitelných zdrojů a výroby energie jako takové nejen sanována, ale také skutečně vyřešena, musí být zasazena do širšího rámce sociálně-emancipačního projektu, který reflektuje příčiny současné krize v celé jejich komplexnosti, nabízí možnost jejich napravení a poskytuje neprivilegovanému člověku přinejmenším možnost co nejdůstojnějšího přežití.

Pokud tedy například zelené hnutí prosazuje v době krize a rostoucí nezaměstnanosti zákaz spalování nekvalitního (a tedy levného) uhlí v domácnostech a jako jediné pozitivní řešení nabízí neurčitý příslib zelené (a stále kapitalistické) ekonomiky (jejíž uskutečnění je v nejoptimističtějších odhadech otázkou několika let), nelze se divit, že se setkává s nevolí a nepochopením veřejnosti, jejímž přirozeným zájmem je ekonomickou krizi přežít.

Levice jednoduše přestala rozumět pracujícímu člověku a pracující člověk přestal rozumět levici. Celoevropský růst popularity populistických a fašistických sil je nechutným, ale přirozeným vyústěním tohoto stavu.

Sociální hnutí, které se hlásí k idejím antielitářství a rovnosti si jednoduše nemůže žádnou formu byť i jen plíživého elitářství a odtrženosti od neprivilegovaných lidí dovolit; jinak se stává jen jedním z rozporů současné společnosti, nikoli jejich reflexí či snad dokonce potenciálním nástrojem pro jejich odstranění.

Evropská unie se jeví, co do svého ideového základu, jako stále zamrzlá v období bezčasí studené války.

Absence Evropy

Druhou oblastí, které se diskusní panel věnoval (a které byl určen především), byla Evropská unie a politické výzvy, před kterými stojí. Panel byl věnován dvěma z nich: jednak otázce neexistující společné evropské zahraniční politiky a jednak rostoucí popularitě antievropských a fašizujících nálad ve společnosti.

Pokud úvodní část věnovaná hodnocení pětadvaceti let ekonomické a společenské transformace působila dojmem názorové roztříštěnosti, následující dva diskusní bloky tento dojem jen umocnily.

Evropská unie se jeví, co do svého ideového základu, jako stále zamrzlá v období bezčasí studené války, řečeno s německým filozofem Peterem Sloterdijkem, „ve věku absence Evropy“, kdy byly hlavní osy politického rozhodování přesunuty ze starého kontinentu do Washingtonu a Moskvy a Evropa, rozdělená a ponížená na subjekt cizích zájmů a zbavená jakékoli vůdčí ideje, se pod dojmem neustále hrozící jaderné apokalypsy utápěla ve svém nově objeveném konzumním nihilismu.

Po zhroucení ideálů roku 1968 pak na jakékoli pozitivní řešení, či alespoň na uvažování o něm rezignovala a začala prostě obchodovat a pouze obchodovat. Obchod a vzájemné licitování o procenta z cel a přerozdělování dotací se staly rámcem a hranicí evropského myšlení.

Nejzřetelněji se absence jakéhokoli funkčního narativu projevila v diskusi o evropské zahraniční politice a poměru Evropy k ukrajinské krizi, kdy se panelisté a panelistky nedokázali shodnout ani na popisu a interpretaci současné situace. Na mysl tane paralela s řadou partikulárních, se sebou a vedle sebe spolupracujících hnutí (kterým v této rovině říkáme národní státy), s téměř programovou absencí jakékoli hlavní ideje. Evropa tváří v tvář ukrajinské krizi odhaluje svou fatální paralýzu.

Tato absence jakékoli „ideje Evropy“ se přitom promítá i do vnitřního politického života Evropské unie, kde se projevuje právě nárůstem antievropských a fašizujících politických sil. Je-li jádrem myšlenky EU pouze hospodářský růst, je jen přirozené, že vakuum vzniklé v období absence růstu zaplní ideje jiné, založené na odporu proti selhávajícímu konceptu: tedy izolacionismus, paternalismus a odporu k integraci, které spolu s rostoucím sociálním konfliktem tvoří skvělou živnou půdu pro růst fašistických nálad ve společnosti.

Sociálnědemokratické východisko
Současný politický rámec Evropské unie je neudržitelný a potřebuje přehodnocení. Východiskem k reformulování naší představy Evropy musí být kritická reflexe současného stavu. Je třeba se zbavit falešného „eurosentimentu“ (nebo, jak říká například Jan Keller, „eurohujerství“) a vytvořit kulturu pozitivní kritiky.

Jak zaznělo na Forum Europe, je třeba osvojit si nové užití kategorie „euroskeptik“ (který je třeba odlišit od kategorie „antievropan“); být skeptický a kritický je samo o sobě předpokladem jakéhokoli pokroku a pokud má mít politický projekt Evropské unie budoucnost, musí mít efektivní nástroje pro vlastní sebereflexi a sebekritiku a zároveň musí být projektem dynamickým a připraveným reagovat na proměňující se prostředí mezinárodní politiky.

Především si však Evropa musí určit svou vůdčí ideu, či přesněji, ujasnit si, jaká jsou politická a ideová východiska a cíle pokračující evropské integrace. Musí to být hodnoty, které překračují rámec pouhých obchodních dohod a představy Evropy „řízené jako firma“ podle manažerských příruček. Projekt Evropa jednoduše potřebuje najít důstojný a ryze „evropský“ obsah, musí se zbavit technokratismu.

Zde se nabízí sociálnědemokratické hnutí jako jeden z vhodných zdrojů hledání nové evropské identity. Sociálnědemokratickou ideu, ideu sociálního státu jednoduše chápu jako ideového dědice evropské humanistické tradice a ve vhodném pojetí jako její rozvinutí.

Je však nutné, aby sociální demokracie dokázala vybřednout z postmoderního relativismu a za své základní východisko si zvolila neprivilegovaného člověka a za svůj cíl jeho pozvednutí a ochranu a aby si dokázala důvěru neprivilegovaných lidí získat zpět každodenní poctivou politickou prací. Nechopí-li se sociální demokracie šance, kterou nám dnešek poskytuje, udělají to za ni rády zcela jiné politické síly. Téměř by se chtělo napsat, že je naší povinností šanci, kterou nám dává naše doba, nepromarnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Není to tak jednoduché Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 14:13:30

Dle mého názoru je situace mnohem složitější.

Zelení nejsou reprezentativní pro celou levici a s kritickými názory na omezování neekologických surovin se lze setkat i v sociální demokracii (tam to přiblížení se "pracujícím" je znatelnější). umím si představit, že by podobné postoje zaznívaly i mezi komunisty.

Druhým problémem je, co je ten "neprivilegovaný" člověk. Ve skutečnosti není drtivá většina lidí na světě ani čistě privilegovaná, ani čistě neprivilegovaná. Vezmu-li sebe samotnou, tak v České republice jsem privilegovaná tím, že jsem bílá Češka, z vyšší společenské třídy, chodím na prestižní školu a jsem bez náboženského vyznání. Jsem ale také (minimálně v některých kruzích) neprivilegovaná tím, že jsem mladá, žena, hlásím se k levici, stále studuji (tzn. nepracuji ani na částečný úvazek) a ještě několik dalších věcí, které zde nechci uvádět. Takže se nabízí otázka, na koho má vlastně levice cílit - podle mě by měla cílit na celou společnost, protože levicové hodnoty zaručují ochranu všem bez ohledu na privilegia, kterými lidé disponují.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 15:13:13

My jsme tady vůbec neznabozi, jak vidíme pánbíčkáře, hned dostane jednu řemdihem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Kolaříku, Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 15:45:47

v čem konkrétně se cítíte být diskriminovaný?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 15:58:27

Proč bych se jí ptala? Toho, kdo se cítí privilegovaný, se neptám. Ptám se toho, kdo se cítí neprivilegovaný.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 16:49:22

Promiňte, zapomněla jsem, že žijete v Německu, takže se vás naše problémy vlastně vůbec netýkají.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 19:17:0

Mně přijde, že hlásit se v ČR otevřeně k nějakému náboženství může na člověka uvalit špatné světlo, respektive ho vystavit předsudkům. Když jsem byla ve třetí třídě na základce, měli jsme tam jednu kapitolu, kde se řešilo náboženství, a stála tam zhruba tato věta: "Co se týče věřících lidí, neberme jim víru." Přišlo mi, že ta učebnice brala věřící jako jinakost. Ve svém okolí také často slýchávám různé negativní narážky na křesťanské církve (koneckonců, jak jinak by se v češtině hojně rozšířila slova "pánbíčkář", "černoprdelník" nebo "flanďák") a nezapomeňme na nedávnou šátkovou kauzu na střední zdravotnické škole...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 19:34:5

Myslím, že by bylo přece jen lepší zeptat se přímo nějakého věřícího, zda se cítí být diskriminován.
Já znám několik věřících docela dobře, ale žádný z nich si nikdy na tohle nestěžoval.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 19:48:57

Co se bavím třeba s muslimy, tak tam se velká část potýkala nebo potýká s pohledem okolní společnosti na ně samotné. Ale třeba se tu ještě někdo ozve.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 19:57:42

Tak tady je možná těžké posoudit, zda se nejedná spíš o xenofobii.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Čtvrtek, 24.Dubna 2014, 20:10:29

Xenofobie právě k tomu nedostatku privilegií patří taky, nicméně ti lidé, které jsem zrovna měla na mysli, jsou Češi, takže je otázka, do jaké míry jsou cizí, byť jejich náboženství se v jejich zemi ve velkém nepraktikuje.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 25.Dubna 2014, 05:15:34

Je možné, že to v ČR tak nezůstane napořád. Až bude u nás tolik muslimů jako v Německu, pak se to už bude zdát ostatním docela normální. Totéž platí vlastně i o křesťanech. Pokud ještě nějací "ostatní" zbudou. Možná si pak budou připadat diskriminovaní oni.
A ještě jsem chtěla upozornit, že by se asi neměly směšovat pojmy "být bez vyznání" a "nebýt věřící". Vyznání je obvykle administrativní záležitost, (oficiální) příslušnost ke konkrétní církvi nebo náboženské skupině. Aspoň dřív se to tak chápalo.

Luděk Ševčík - OSVČ

Evropa jako východisko? Pátek, 25.Dubna 2014, 10:07:35

To je příliš, příliš optimistické, vzhledem ke stavu levice až nereálné.
Autor nejdříve vcelku jasné definuje bídu levice, ale pak, z neznámých důvodů, vidí jako řešení sociálně demokratické východisko. Proč, jak? Z ničehož nic, lépe psáno z bídy současných sociálních demokracií, na které lidé nahlíží se stejným odporem, jako na pravicové etablované strany, socani náhle prozřou, začnou dělat levicovou politiku, zbaví se vyžírek ve svých vedeních a lidé k nim najednou zahoří láskou? Kdy se tento přerod uskuteční a jak? Tohle by mě opravdu zajímalo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.