Ostuda

Podáním ústavní žaloby na prezidenta překročila česká (a československá) státnost hranici, za niž se dosud neodvážila. Ať už bude výsledek jakýkoliv, zvýšená aktivita Ústavního soudu a ústavních teoretiků našemu právnímu státu prospěje.

Stalo se. Česká republika překročila Rubikon své symbolické soustavy. V ústavní žalobě na prezidenta republiky nejde ani tak o Klause jako spíše o dosud nedotknutelný nimbus úřadu hlavy státu, jak jej má česká společnost zažitý. To Václav Klaus je jen člověkem z masa a kostí, který k tomu zavdal příčinu a dávkoval ji po troškách a poznenáhlu zesiloval, až jsme si skoro začali zvykat, že to je normální. Inu dobrý hráč, mistr však ne. Polemiky živí – z jedné i druhé strany – mnohem více psychologie, symbolika, zvykové pojetí institutu než věcnost sama.

Ti kdo před přímými volbami argumentovali proti nim, ač se sebevíce snažili a jejich argumenty mohly vypadat racionálně, především brojili proti svátostné symbolice Českého státu - monarchii v rouše republikánském. Přímá volba byla příliš sprostá a profánní.

Velezrada. Jaké řinčivé jméno. Až jde mráz po zádech. Slova mají silnou magii. V podstatě je to tabuizované slovo, i když literami zapsané v ústavě. Kdysi si na to nikdo netroufal pomyslet ani před spaním pod peřinou. Tedy pokud jde o českého prezidenta. Když to poprvé vyslovil Zdeněk Bárta někdy v době prvního Klausova mandátu (2007?) a již ani nevím přesně v jaké souvislosti, všichni nejprve zkoprněli nad jeho svatokrádežnou troufalostí, aby to rychle (pro ten kolosální nezvyk) přešlo v dojem, že Bárta jen žertoval, a rychle se na to zapomnělo. Připomínám tedy, že Bárta byl průkopníkem českých dějin, to jeho dávná jiskřička přeskočila nyní v plamének.

Co asi by musel český prezident natropit, aby opravné prostředky k tomu nevyvolaly dojem svatokrádeže? Abychom zvažovali opravdu střízlivě, k věci a bez zbytečných byzantinských atributů české státnosti? Ty odcházejí s Václavem Klausem.

Abych byl upřímný. Má očekávání, že ústavní žalobci budou úspěšní, nejsou příliš silná. Nikoliv ale proto, že by to byla hloupost, ale proto, že je to na hraně a soud bude mít opravdu co zvažovat. Ústavní soud se v podstatě nemá kam obrátit o pomoc. Tato otázka byla tak dlouho zakleta a zdála se fantaskní, že českou jurisprudenci dočista zaskočila. Nakonec se není co divit, jurisprudenci z jedné strany sytí praxe. Ale druhý přítok, tedy teorie, zůstal, jak se ukazuje, zcela vyprahlý. Zajímavé by zajisté bylo, kdyby k otázce existoval byť jeden teoretický názor a priori, tedy dříve než situace nastala. Jenže v komentáři k ústavnímu zákonu o Ústavním soudu k tomu najdeme pouhopouhých šest řádků. Dost málo na tak zapeklitý problém.

Je to tedy na rozhraní a Ústavní soud se nejspíše utká s největším úkolem své dosavadní historie. Každý člověk nebo instituce roste s velikostí úkolů, jež ho potkávají, a uvidíme, jak to dopadne. Zda se zvýší ústavnost a vláda práva – nemyslím dle polarity rozhodnutí ale dle kvality a hloubky argumentace a síly poselství, které to pro budoucnost vydá. Je nesporné, že o první větu paragrafu 96 jít nemůže, svrchovanost ani celistvost země Klaus nejspíš nenarušoval. Demokratický řád již pokoušel, to ano. Soud bude zvažovat nikoliv zda, ale s jakou intenzitou, aby to naplnilo znaky velezrady, kterého se jako zakletého slova a přízraku mnozí tolik bojí.

Netroufám si spekulovat, jak by to mohlo dopadnout. Zmíněný éterický a do krajnosti stručný komentář ale odkazuje na čl. 9 Ústavy, kde je ale zmíněno nejen odstranění (nebo narušení) ale i pouhé ohrožení základů demokratického státu. Zde asi bude ono ohnisko úvah, mezi veličinami: ohrožení a intenzitou onoho ohrožení. Že zde nějaké ohrožení bylo, je nabíledni, otázkou je jen, zda jen malé, nebo v míře, která již je vážná.

Zatím jsme neslyšeli žádné vážné úvahy opravdu zdatných ústavních autorit (až na jednu výjimku). Možná proto, že mnoho z nich jsou asistenti Ústavního soudu a jejich status jim velí nevyjadřovat se. Nebo také proto, že je média neumějí dohledat. Ale ani na Jiném právu zatím nikdo ještě ani nehlesl. Je to věru tenký led. Nezbude nám, než se nechat překvapit, ale jak jsem řekl, má očekávání jsou spíše skeptická.

Můžeme si ale být dost jisti tím, že ať bude rozhodnutí jakékoliv, ideál právního státu to upevní a vyprovokuje k činnosti ústavní vědu i teorii práva. V tomto ohledu tedy Klaus vykonal dobrý skutek. Nezapomeňme, že mocní počátku Československé republiky četli Machiavelliho o poznání pozorněji a dali si velmi záležet, aby Ústavní soud první republiky nedostal téměř potravu a chřadnul na materiálním i procesním vyhladovění.

Ještě více si můžeme být jisti tím, že celá věc nebude hanbou na mezinárodní scéně. Bude tomu právě naopak. Česká republika se bude jevit jako stát, kde se rozebíhají normální procesy jeho – po krůčcích dospívající - demokratické správy.

Také si nemyslím, že vše co Klaus vykonal, bylo jen špatné, že stopa, kterou v mezinárodním kontextu zanechal, byla černá. Nebyl přece jen Lukašenkem ani Berlusconim. Trochu svou svéhlavostí a sebestředností pomáhal udržovat nepatrné světélko pozornosti k naší zemičce, o který se dříve postarali jiní, byť bychom si měli přát pozornost zcela jiného typu. Klaus byl více kuriozitou a svéráznou atrakcí, než normálně respektovanou osobností.

Nevysmívám se těm všem, kdo prožívají obžalobu Klause jako nepatřičnou, protože hlava státu je pro ně nedotknutelné sacrum. Slova o hysterii a kolosální mezinárodní ostudě jsou ovšem jen šaškováním, ať je vyslovil kdokoliv. Zajímavé přitom je, že reakce samotného Václava Klause – a dokonce i jeho vytrubovače a herolda Jakla – byla dosud nebývale střízlivá. Kam se poděla ta nebetyčná sebejistota? Nebo nebyla pravou sebejistotou vyvěrající z nitra osobností, a jak formální moc vyhasíná, sublimuje i ona sebejistota?

A novému prezidentu se naskytne hned zkraje příležitost doložit, jak ovládá nástroje, jimiž se prospívá státu – v tomto případě nominací ústavních soudců. Sáhne po odborných autoritách a mravně spolehlivých lidech? Dosavadních pár záblesků by mohlo dávat dobrou naději.

Nakonec k tomu všemu připomínám jednu malou slovní hříčku – v lužické srbštině, nepatrném nám blízkém jazyku, znamená wostuda nuda. Žádná nuda, natož pak ostuda nám ale nehrozí. Zaplať Pánbůh.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.