Dlouhodobý problém České strany sociálně demokratické je to, že skutečně v málokom dokáže vyvolat alespoň špetku nadšení a zápalu. To byl pravý důvod hubeného vítězství v posledních sněmovních volbách: jakmile se objevila nová, lákavá nabídka v podobě Babišova amorfního hnutí, rozplynuly se výsledky z průzkumů jako dým a nenadšené voliče už nic nedokázalo udržet.

Je ale, upřímně řečeno, těžké se nadchnout pro stranu, která delší dobu připomíná obchod se smíšeným zbožím, nabízející kusy značně rozdílné, často nevalné kvality, navíc chaoticky uspořádané a mizerně propagované. Takový obchod přitahuje stále méně lidí, až mu nakonec zůstanou věrní jen nostalgici a příbuzní majitelů.

Křiklavým příkladem neslaného nemastného, podivně kompromisnického přístupu ČSSD je právě nabízená kandidátní listina. Lídr, známý a uznávaný levicový sociolog, je bezpochyby dobrou volbou a přinese jistý počet hlasů, které by jinak strana nezískala. Ani Keller ale nezakryje rozpaky nad dalšími příčkami na kandidátce.

↗

Zařazení Libora Roučka, stávajícího místopředsedy frakce evropských socialistů, na velmi nevolitelné deváté místo se nedá chápat jinak než jako špatný vtip. Foto cssd.cz

Za dvěma stávajícími europoslanci se na volitelném čtvrtém místě skrývá pražský politik smíšené až nevalné pověsti, který navíc vzal kampaní za svou osobu Prahu doslova útokem a vymazal tak všechny kandidáty před sebou s výjimkou lídra. Jestli si odpovědní v Lidovém domě myslí, že jim to pražští voliči „zbaští“, jsou zřejmě padlí na hlavu.

Zařazení Libora Roučka, stávajícího místopředsedy frakce evropských socialistů, na velmi nevolitelné deváté místo se pak nedá chápat jinak než jako špatný vtip. ČSSD tím dává najevo, že pro ni vlastně evropská politika není důležitá a přednost vždy dostanou handly v rámci české kotliny.

Kandidátní listiny jsou ale pouze vrcholek ledovce. Krize dnešní české sociální demokracie sahá mnohem hlouběji, začíná na úrovni místních organizací, ovládaných skupinkami zasloužilých funkcionářů, dusících jakoukoli aktivitu. Nelze se divit, že mnozí toho po mnoha letech marných pokusů o smysluplnou sociálnědemokratickou existenci mají dost a ČSSD opouštějí.

Spíš kakofonii než harmonii rozmanitých hlasů připomíná česká sociální demokracie v mnoha ohledech, v posledních dnech a týdnech například v otázce ukrajinské krize. Premiér Sobotka držící společnou evropskou linii a tlumící vášně sedí doslova na bedně se střelným prachem, jímž je nespokojenost s vládní politikou a větší či menší míra proruských a protizápadních sympatií v členské základně.

Jiří Vyvadil, již opět sociální demokrat (třebaže bez jakékoli funkce), na své facebookové skupině Přátelé Ruska varuje, že jejich aktivita asi neotřese postojem České republiky, ale může pořádně otřást sociální demokracií. Bohužel může mít tak trochu pravdu. Část levicových voličů bude tyto volby zřejmě bojkotovat.

Laciné recepty jak z vleklé krize ČSSD ven neexistují. To jediné, co v této situaci dává smysl, je soustředit se na vládní práci a doufat, že výsledky budou natolik dobré, že na čas zakryjí vybrakovanou podstatu strany. Dlouhodobě to ale jistě stačit nebude a českou sociální demokracii čeká volba mezi zásadní proměnou a bankrotem.